Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 542/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - KÚ Moravskoslezského kraje
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Správní řízení
Přestupek
Pozemní komunikace
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.542.21.1
Datum podání28.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

361/2000 Sb., § 125c odst.1 písm.d

500/2004 Sb., § 2, § 4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 542/21 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Bohuslavy Semrádové, zastoupené Mgr. et Mgr. Petrem Jebasem, advokátem, sídlem Svahová 1537/2, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 2020 č. j. 5 As 353/2019-15 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2020 č. j. 20 A 11/2019-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Magistrát města Ostravy (dále jen "magistrát") rozhodnutím ze dne 31. 10. 2018 č. j. SMO/679244/18DSČ/LipA uznal stěžovatelku vinnou z naplnění skutkové podstaty přestupku v provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), a to pro porušení § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Toho se měla úmyslně dopustit tím, že se dne 6. 4. 2018 v 3.45 hod. v Ostravě - Mariánských Horách, na ulici P., před blíže určeným objektem, ve směru jízdy k ulici N., jako řidička osobního automobilu, odmítla podrobit výzvě policisty k odbornému měření na přítomnost alkoholu, po níž se na výzvu policisty odmítla podrobit vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněna alkoholem. Za spáchání přestupku byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců, počínaje dnem nabytí právní moci rozhodnutí.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 25. 3. 2019 č. j. MSK 27217/2019 částečně změnil rozhodnutí magistrátu. Změna se týkala skutkové věty, ve které krajský úřad po částečné formulační úpravě ponechal pouze jednání stěžovatelky, kterým se odmítla podrobit výzvě policisty k odbornému lékařskému vyšetření ke zjištění, zda při řízení vozidla nebyla ovlivněna alkoholem. Krajský úřad naopak zrušil část skutkové věty týkající se odmítnutí podrobení výzvě policisty k odbornému měření. Ve zbytku bylo rozhodnutí magistrátu potvrzeno, a to včetně právní kvalifikace a výroku o uloženém správním trestu.

4. Stěžovatelka ve správním i soudním řízení nezpochybnila, že se předmětného dne na výzvu policejní hlídky odmítla podrobit dechové zkoušce, neboť se obávala, že by policisté mohli v jejím dechu zjistit přítomnost alkoholu, který předchozího dne požívala, pročež jí policisté zakázali další jízdu a umožnili jí, aby zavolala známého. Ten byl po svém příchodu vyzván policisty k dechové zkoušce, které se podrobil, a tato byla negativní. V tu chvíli se stěžovatelka podle svého tvrzení uklidnila, neboť nabyla jistoty, že její dechová zkouška bude také negativní a požádala policisty, aby u ní dechovou zkoušku provedli, ale policisté její žádosti nevyhověli. Těžištěm její argumentace byl nesouhlas s názorem správních orgánů, podle kterého je skutková podstata přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu naplněna tehdy, když řidič odmítne jednu jedinou výzvu policisty k dechové zkoušce a následně jednu jedinou výzvu policisty k provedení lékařského vyšetření ke zjištění ovlivnění alkoholem, a to bez ohledu na to, že řidič následně provedení dechové zkoušky sám požaduje. Podle stěžovatelky jsou policisté povinni tuto výzvu v průběhu policejní kontroly zopakovat tak, aby řidič měl možnost si svůj původně odmítavý postoj rozmyslet a vyhnul se tak případnému stíhání pro přestupek.

5. K žalobě stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského úřadu, jakož i rozhodnutí magistrátu zrušil. Dospěl k závěru, že smyslem a účelem uvedené zákonné povinnosti je pod hrozbou poměrně vysoké sankce vést řidiče k tomu, aby vyhověli výzvě a bylo možné u nich ověřit, zda nejsou ovlivněni alkoholem a zda jsou způsobilí k pokračování v řízení, neboť k takovému ověření je nutná jejich součinnost. Uvedenému smyslu a účelu příslušných zákonných ustanovení pak ale neodpovídá výklad, podle kterého by bylo deliktní jednání řidiče dokonáno při jediném odmítnutí výzvy. Naopak mu odpovídá postup, při kterém by řidič měl možnost ještě v průběhu služebního zákroku (silniční kontroly) svůj názor přehodnotit a vyšetření se podrobit, čímž by byl naplněn smysl a účel zákonné povinnosti, nejde-li o jednání účelové.

6. Ke kasační stížnosti krajského úřadu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ke sporné právní otázce a jejímu významu pro projednávanou věc Nejvyšší správní soud uvedl, že považuje názor krajského soudu za nesprávný. Situaci stěžovatelky lze v širším pojetí přirovnat k možnosti využití blokového řízení u méně závažných přestupků. Jak popsal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 1. 8. 2019 č. j. 5 As 224/2018-42, rozporuplné jednání kontrolované osoby, která nejprve spáchání přestupku rozporovala, blokové řízení odmítla a požadovala správní řízení, a teprve posléze změnila názor a blokové řízení naopak požadovala (dokonce písemným projevem), způsobilo, že po odmítnutí blokového řízení a sepsání oznámení o přestupku již policisté oprávněně nepřistoupili zpět k blokovému řízení. K tomu Nejvyšší správní soud vyložil, že jaký procesní postup je v té které věci zvolen, závisí nejen na uvážení správního orgánu, ale rovněž na jednání přestupce, neboť ten je tím, kdo do značné míry svým jednáním předurčuje, v jakém režimu bude věc projednána. Opačný přístup, tj. že by si přestupce mohl své výroky posléze kdykoliv až do konce policejní kontroly rozmyslet, by vedl k absurdním situacím, kdy by přestupce mohl účelově obcházet postup kontroly a vymýšlet si různé kličky, přičemž by mohl např. půl hodiny po započetí kontroly požadovat fakticky obnovení kontroly tím, že by se uvolil podstoupit její první krok, který původně (klidně i opakovaně) odmítl. V případě testování hladiny alkoholu v krvi by navíc takový postup mohl vést k praktickému vyloučení možnosti alkohol v krvi prokázat, ačkoliv řidič v okamžiku započetí kontroly alkohol v krvi přítomen měl. Takový výklad zákona jistě není v souladu s účelem zákona; dovolávat se proto výkladu teleologického, jak činí krajský soud, není případné. V okamžiku, kdy stěžovatelka odmítla i samotné lékařské vyšetření, navíc nebyla žádost o provedení vyšetření orientačního vůbec relevantní, neboť odmítnutím výzvy k lékařskému vyšetření došlo k porušení povinnosti řidičky podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a současně též k dokonání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) téhož zákona. Po výslovném odmítnutí, jež ani stěžovatelka nepopírá, již nebylo možné se vrátit do předcházející fáze silniční kontroly, ani spáchaný přestupek odvrátit upuštěním od závadného jednání. Ostatně stěžovatelka dodatečně nepožadovala lékařské vyšetření, nýbrž pouze orientační vyšetření, které již ani nemohlo mít ke spáchanému přestupku žádnou váhu. Správní orgány zjistily ve spojení s provedením výslechu všech svědků skutkový stav, který bez důvodných pochybností prokazuje, že stěžovatelka o dechovou zkoušku žádala až po odmítnutí výzvy k lékařskému vyšetření, které bylo až dalším navazujícím krokem policistů po opakovaném odmítnutí dechové zkoušky. Ve fázi silniční kontroly, kdy již byl přestupek výslovným odmítnutím lékařského vyšetření dokonán, nebylo možné upustit od závazné výzvy, jejíž nesplnění je postihováno jako přestupek, a spokojit se s tím, že by bylo stěžovatelce umožněno splnit výzvu nižší závažnosti, jejíž nesplnění samo o sobě přestupkem není. Krajský soud tuto právní otázku posoudil nesprávně na základě své vlastní interpretace záměru zákonodárce, která se neslučuje s realitou a ve svém důsledku by umožnila anarchii přestupců a ohrozila autoritu policejních složek.

7. V následném řízení krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud shledal, že spornou právní otázku vyčerpávajícím způsobem zodpověděl Nejvyšší správní soud, pročež krajský soud toliko uvádí, že skutková podstata předmětného přestupku byla naplněna odmítnutím stěžovatelky podrobit se vyšetření na ovlivnění alkoholem při jízdě. Její následná ochota podrobit se orientační zkoušce na tom nemohla nic změnit. Otázka účelovosti jednání stěžovatelky není pro věc rozhodná, jak ostatně konstatoval i Nejvyšší správní soud. Je rovněž nerozhodné, byla-li stěžovatelka následně ochotna podrobit se nejen zkoušce orientační, nýbrž i lékařskému vyšetření, neboť v okamžiku změny její vůle byl již předmětný přestupek spáchán. Krajský soud v poučení uvedl, že proti tomuto rozsudku není kasační stížnost přípustná. To neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu či je-li namítáno nesprávné řešení otázky, která dosud nebyla Nejvyšším správním soudem řešena.

II.

Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na své právní argumentaci vznesené před správními orgány a správními soudy (sub 4) a dodala, že je přesvědčena, že oba soudy (a také oba správní orgány) v předmětném případě zvolily příliš restriktivní výklad § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu a postupovaly tak v rozporu s jejím právem na soudní ochranu. Názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v napadeném rozsudku podle jejího názoru nikterak nezohledňuje reálné společenské vztahy a zájmy občanů a je přepjatě formalistický.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

12. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadeném rozsudku extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí a zda správní soudy nevybočily z mezí řádně vedeného soudního procesu. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

13. Právo na soudní ochranu zaručuje, že stěžovatel bude mít přístup k soudu, který jeho věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny tak, že bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele.

14. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že správní soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelky, která se od Ústavního soudu domáhá opětovného přehodnocení závěrů správních soudů, čímž staví Ústavní soud do role další instance správního soudnictví, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka v podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obou soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

15. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu a krajského soudu uzavírá, že jde o rozhodnutí sice tvrdé (lex dura sed lex), nicméně ústavně konformní. Úvahy správních soudů neshledal nepřiměřenými či extrémními, nýbrž jen odrážející právní hodnocení situace, která v určitém čase na určitém místě nastala a kterou už nelze již z povahy věci dodatečně napravovat. Nejvyšší správní soud a následně krajský soud v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadená rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, nýbrž jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru