Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 542/11 #1Usnesení ÚS ze dne 16.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.542.11.1
Datum podání18.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 26 odst.4, § 28


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 542/11 ze dne 16. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Julií Filipovou, advokátkou, AK se sídlem v Horšovském Týně, Nádražní 73, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2010 čj. 61 Co 391/2010-200 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 17. 2. 2011 se J. B. (dále jen "otec", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výroky I., II. a III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") vydaného v řízení o návrhu matky na zvýšení výživného a návrhu otce na změnu výchovy nezletilého J. B.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Tachově (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 13 P 198/2003 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 17. 5. 2010 nalézací soud rozsudkem čj. 13 P 198/2003-167 návrh otce na svěření nezletilého J. do jeho výchovy popř. střídavé péče zamítl (výrok I.), otci stanovil povinnost platit výživné od 1. 9. 2009 (výrok II.) a uhradit dlužné výživné (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).

Dne 5. 11. 2010 odvolací soud k odvolání otce rozsudek nalézacího soudu ze dne 17. 5. 2010 ve výroku I., II. a v souvisejících výrocích o nákladech řízení IV. a V. potvrdil (výrok I.), čímž změnil rozsudek nalézacího soudu ze dne 16. 11. 2004 čj. P 198/2003-71 ve výroku o výživném na nezletilého J. (výrok III.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).

III.

V části III. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že výroky I., II. a III. rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 11. 2010 bylo zasaženo do jeho (stejně jako nezletilého) ústavně zaručených základních práv a svobod garantovaných zejména v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V části IV. ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 29 zákona o rodině a jeho závěr, že nezletilý se nedomáhal změny výchovného prostředí, nebyl správný. Stěžovatel poukázal na znalecký posudek PhDr. V., jehož závěry ohledně výchovného prostředí a vlivu na nezletilého vyzněly v jeho prospěch, a dovodil, že obecné soudy porušily čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 4 Listiny a ustanovením § 26 odst. 4 zákona o rodině tím, že nezletilého nesvěřily do jeho výchovy, která by "byla i do budoucna zárukou kvalitativně vhodnějšího výchovného prostředí a vedení resp. získání vzdělání odpovídajícího intelektuálním a mentálním schopnostem nezletilého a tím i možnost vést zajímavější a pestřejší život."

IV.

Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením v řízení zjištěných skutečností rozhodných pro úpravu výchovy nezletilého obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona o rodině obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je především posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele ze shromážděných podkladů nezjistil. Nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole.

Lze také připomenout, že vyloučil-li zákonodárce dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti. Ústavní stížnost není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy.

Ústavní soud nesdílí ani ústavněprávní argumentací podrobněji nezdůvodněné tvrzení stěžovatele, že napadená rozhodnutí obecných soudů zasáhla do práva na rodinný život dle čl. 32 Listiny.

Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru