Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 540/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkDokazování
Zavinění
správní orgán
Přestupek
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.540.15.1
Datum podání19.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

200/1990 Sb., § 49 odst.1 písm.b

500/2004 Sb., § 51, § 50 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 540/15 ze dne 11. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Josefa Pavelce, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 37/2014-33 ze dne 17. 12. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 17 A 40/2012-38 ze dne 9. 1. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Nepomuk rozhodnutím ze dne 23. 5. 2012 č. j. DOP/456/2012-Bo uznal stěžovatele vinným z přestupku ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pro skutek spočívající v tom, že "dne 24. 9. 2011 u domu č. p. X1 v obci Kotouň dostatečně nezabezpečil svého psa (fenu) - teriérra, který následně pokousal na pravé noze Hanu Valachovou, která k domu přijela na jízdním kole. Zranění si vyžádalo ošetření a následné domácí léčení". Za uvedené jednání uložil správní orgán stěžovateli pokutu ve výši 4.500,- Kč, náhradu nákladů poškozené ve výši 13.485,- Kč a paušální náhradu nákladů přestupkového řízení ve výši 1.000,- Kč. Následné odvolání stěžovatele zamítl Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím ze dne 3. 8. 2012 č. j. VVŽÚ/5829/12.

Uvedené rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje napadl stěžovatel správní žalobou, již Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu následně stěžovatel podal kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že z řízení před správními orgány je zřejmé toliko to, že poškozená byla na jeho pozemku nebo v jeho bezprostřední blízkosti pokousána nějakým psem, ale bez pochybnosti nebylo ani prokázáno jakým. Krajský soud v Plzni k této námitce dle stěžovatele uvedl, že stejně jako správní orgány považoval za rozhodující stav v době spáchání přestupku, nikoli v době koupě psa, a vzhledem k tomu, že je stěžovatel zapsán jako majitel psa ve veterinárním potvrzení o vyšetření psa, nejsou důvodné pochybnosti o této skutečnosti. K tomu stěžovatel namítl, že veterinární zpráva samozřejmě nemůže konstituovat jakýkoli právní vztah stěžovatele k předmětné feně a správní orgán mohl a měl ve věci provést takové důkazy, ze kterých by vyplynul skutečný vlastník dané feny, tím spíše, že stěžovatel upozorňoval správní orgán odvolací, že není vlastníkem předmětné feny. Stěžovatel dále poukázal na to, že v řízení nebylo ani nade vší pochybnost prokázáno, že by poškozená teoreticky nemohla být pokousána jiným psem, když ani sám správní orgán prvé instance nemá za prokázané, že předmětná fena skutečně pobíhala na pozemku a že se skutkový stav neudál ve skutečnosti nějak jinak, byť "méně pravděpodobným" způsobem. Takové rozhodnutí správního orgánu, které pracuje od počátku pouze s domněnkou coby s pro rozhodnutí zásadní skutečností, je dle názoru stěžovatele v příkrém rozporu se zásadami správního řízení, a nemůže tak při jeho přezkumu obstát jako bezvadné právě kvůli nepřezkoumatelnosti. Správní orgán dle názoru stěžovatele ani nemá přesnou představu, kde vlastně byla poškozená pokousána psem, jak vlastně vypadá kotec, ve kterém se měla nacházet předmětná fena apod., přičemž žádné důkazy v tomto ohledu nezjišťoval, pouze označil výpovědi stěžovatele a jeho manželky za účelové, protože je měl za méně pravděpodobné. Nejvyššímu správnímu soudu vytkl jeho úvahu, že stěžovatel měl v procesním postavení obviněného navrhnout důkazy k tomu, že k útoku vůbec nedošlo nebo že útok proběhl ze zavinění poškozené. K tomu stěžovatel poznamenává, že negativní skutečnosti nelze dokazovat, ať již v trestním, tak i v civilním právu. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy, s níž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal. Skutečnost, že se stěžovatel s tímto vypořádáním subjektivně neztotožňuje, nečiní napadená soudní rozhodnutí rozpornými s ústavním pořádkem. K tomu je třeba poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti již instančně nenavazuje ani na správní řízení, ani na řízení před správními soudy, a proto se v něm nelze úspěšně domáhat revize skutkových okolností, konkrétně toho, zda poškozená teoreticky nemohla být pokousána jiným psem, a s tím souvisejících okolností.

Pokud jde o námitky stěžovatele stran nedostatečně prokázaného skutkového stavu, Nejvyšší správní soud podotkl, že věrohodnost skutkového děje je dána především logickým sledem na sebe navazujících skutečností a dalšími vzájemnými souvislostmi, jakými jsou příjezd poškozené a jejího manžela na místo útoku, vznik, průběh a okolnosti ukončení škodné události, poskytnutí první pomoci stěžovatelem a jeho manželkou, dokumentace a obsah lékařských zpráv o způsobeném zranění, identifikace útočícího psa poškozenou a jejím manželem, následné veterinární vyšetření útočícího psa. Konkrétně pokud jde o identifikaci psa, již krajský soud vyzdvihl, že záměna psa je vyloučena zejména tím, jak uvedl žalovaný odvolací správní orgán ve svém rozhodnutí, že cizí pes by takto ihned nepřiběhl na zavolání ke stěžovateli, jak popisovala poškozená a její manžel; tuto skutečnost přitom ani stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil. Podle krajského soudu pak tento fakt (poslechnutí na povel) vyvrací i tezi a současně další podstatnou námitku stěžovatele, že nebyl, resp. není vlastníkem psa, který poškozenou napadl. Jakkoli je třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že údaj o vlastnictví ve veterinárním potvrzení o vyšetření psa přirozeně nemůže konstituovat vlastnické právo, nutno však zároveň poznamenat, že není podstatné, zda byl pes ve společném jmění manželů či ve vlastnictví jen stěžovatele popř. jen jeho manželky, poněvadž listinnými důkazy bylo prokázáno, že stěžovatel byl schopen na svůj náklad zabezpečit běžnou veterinární péči psa, v řízení bylo rovněž spolehlivě zjištěno, že stěžovatel bere psa na vycházky, pes se pravidelně vyskytuje na pozemku stěžovatele a především reaguje na povely stěžovatele, expressis verbis, předmětná fena airdale teriéra, jak zdůraznil kasační soud, "nepochybně především náleží jako společník k domácnosti stěžovatele, a ten sám je schopen vykonávat nad tímto psem dohled a obstarat jeho péči."

Pokud jde o výhrady směřující proti úvaze Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel měl v procesním postavení obviněného navrhnout důkazy k tomu, že k útoku vůbec nedošlo nebo že útok proběhl ze zavinění poškozené, nelze jim přisvědčit. Kasační soud na tomto místě totiž jen vyzdvihl skutečnost, že pouhá polemika stěžovatele s výpověďmi poškozené a jejího manžela nemohla per se vést k vyvrácení logického sledu na sebe navazujících skutečností a dalších vzájemných souvislostí, neboť není, jinými slovy taková obhajoba nemohla v porovnání s nashromážděným důkazním materiálem uspět. Nejvyšší správní soud rozhodně neměl na mysli procesní situaci, kdy by byl stěžovatel v postavení obviněného nucen sám dokázat, že čin, který mu byl kladen za vinu, nespáchal, tedy že by měl být uplatněn jakýsi princip "presumpce viny". K tomu Ústavní soud na okraj poznamenává, že ačkoli negativní skutečnosti je obtížné a z jejich podstaty mnohdy nemožné prokázat (natož věrohodně), existují situace, kdy je jejich prokázání možné, kupříkladu jednoznačným prokázáním jednání či stavu, které se neslučují s jednáním či stavem, které se měly udát, tedy v naprostém protikladu ke skutečnosti, jež je tím jako negativní prokázána. Stěžovatel však k prokázání takové antiteze nenabídl. Ačkoli uskutečnění útoku psa bez přítomnosti většího množství svědků stěžovateli neposkytovalo co do důkazních prostředků příliš pestrou paletu možností, jak správní orgán přesvědčit o tom, že buď k útoku vůbec nedošlo, nebo že útok proběhl zaviněním poškozené, neznamená to, že je tím automaticky zpochybněn skutkový stav tak, jak ho správní orgán v daném řízení zjistil.

Obecné soudy tedy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru