Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 54/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkExekuce
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.54.11.1
Datum podání06.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 54/11 ze dne 19. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. Hanou Udatnou, advokátkou se sídlem Kunínova 1721, Praha 4, kancelář Praha 10, Černokostelecká 856/33, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. 15 Co 228/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2010 č. j. 20 Cdo 5139/2008-109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 6. 1. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující formální podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž tím, že oba soudy připustily, aby exekuce byla provedena 17 let po vydání pravomocného rozhodnutí (jež je exekučním titulem) došlo k porušení principů garantovaných stěžovateli článkem 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) – zejména k porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.

Podstatou ústavní stížnosti – jakož i řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí – přitom je, zjednodušeně řečeno, polemika stěžovatele se závěrem obecných soudů. Soudy v řízení zaujaly stanovisko, že není dán důvod k zastavení exekuce, neboť vymáhaná pohledávka (podléhající režimu hospodářského zákoníku) v době podání návrhu na nařízení exekuce nebyla promlčena s ohledem na skutečnost, že po dobu probíhajícího konkurzního řízení, vedeného na majetek povinného, v němž byla vymáhaná pohledávka řádně přihlášena, promlčecí lhůta neběžela.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou podle Ústavního soudu zcela v souladu se smyslem a relevantních ustanovení jednoduchého práva, které soudy v dané věci aplikovaly. Naopak výklad, jenž zastává stěžovatel, není podle Ústavního soudu přiléhavý, byť je zřejmé, že byla-li by stěžovatelova interpretace obecnými soudy přijata, značně by to stěžovateli zlepšilo jeho ekonomickou a sociální pozici; ovšem stalo by se tak na úkor oprávněného.

Namítá-li nadto stěžovatel v ústavní stížnosti, že řízení před obecnými soudy bylo stiženo průtahy - k samotné exekuci došlo až 17 let po vydání exekučního titulu - pak Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že předmětem přezkumu ústavnosti - vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného – nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími obecných soudů byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Pokud by se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (srov. Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 46, str. 151). Za daného stavu se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat (srov. k tomu např. usnesení IV.ÚS 2981/07 ze dne 15. 1.2008, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 48, str. 961).

Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovateli daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru