Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 539/06 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /sou... více
Věcný rejstříkDoručování
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.539.06.1
Datum podání16.08.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a

99/1963 Sb., § 158 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 539/06 ze dne 5. 6. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 1, Václavské nám. 17, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. UL 10/2006, ze dne 14. 6. 2006, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů, zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze a navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 173/2004.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se žalobou ze dne 14. 7. 1999, projednávanou nejprve Obvodním soudem pro Prahu 1 a posléze Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 C 173/2004, domáhal omluvy po Mgr. M. N., soudci Městského soudu v Praze a Ministerstvu spravedlnosti, a to zejména proto, že mu bylo vyhrožováno uložením pořádkové pokuty 50.000,- Kč za to, že jako účastník řízení (žalobce) ve věcech projednávaných před Obvodním soudem pro Prahu 4 (sp. zn. 42 C 107/97 a sp. zn. 42 C 124/97) nereagoval na výzvy soudu, jež v rozporu s § 49 odst. 1 o. s. ř. v tehdy platném znění (nyní § 45c odst. 1 o. s. ř.) nebyly doručeny jeho zástupci. Předmětné řízení bylo po zpětvzetí žaloby stěžovatelem usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 37 C 173/2004-28, ze dne 21. 2. 2005, zastaveno, nicméně do dnešního dne nebylo toto usnesení doručeno stěžovatelovu zástupci, který ani není uveden v záhlaví rozhodnutí. Od vydání tohoto rozhodnutí přitom uplynula doba delší než sedmnáct měsíců, přičemž navzdory nedoručení je na tomto usnesení ve spise vyznačena doložka právní moci, přestože za těchto okolností právní moc usnesení nenastala a ani nastat nemohla.

3. Podáním ze dne 10. 5. 2006 proto stěžovatel podal podle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), stížnost na soudkyni JUDr. D. S. pro průtahy v řízení, ke kterým dochází v důsledku řádného nedoručení předmětného usnesení, neboť lhůta 30 dnů stanovená pro jeho odeslání ve smyslu § 158 odst. 4 o. s. ř. již dávno uplynula. Místopředsedkyně Městského soudu v Praze dopisem ze dne 12. 5. 2006, č. j. St. 4613/2006, stěžovatele vyrozuměla, že nezjistila žádné průtahy, které by mohly být důvodem jeho stížnosti, protože nemůže zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti soudu, jejíž součástí je i rozhodování soudce o doručování soudních písemností. Stěžovatel proto podáním ze dne 30. 5. 2006 podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. podal návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu s tím, aby Městskému soudu v Praze byla určena lhůta, ve které je povinen provést procesní úkon spočívající v doručení předmětného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2005 jeho zástupci. Usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. UL 10/2006, ze dne 14. 6. 2006, byl však tento návrh stěžovatele zamítnut s odůvodněním, že ze spisu Městského soudu v Praze vrchní soud zjistil, že soudkyně ve spisu stanovila, aby stejnopis usnesení byl doručen přímo stěžovateli a posouzení, zda uvedené usnesení bylo doručeno v souladu se zákonem, by příslušelo pouze soudu v řízení o opravném prostředku, pokud by byl podán, a nelze proto určit lhůtu pro provedení úkonu, kterým by bylo nařízeno nové doručení usnesení. Tato argumentace Vrchního soudu v Praze není podle stěžovatelova názoru přiléhavá především proto, že odvolání proti předmětnému rozhodnutí přichází v úvahu a lhůta pro jeho podání běží až od okamžiku jeho řádného doručení, k čemuž dosud nedošlo, a navíc stěžovatel jako účastník, jehož návrhu na zastavení řízení bylo soudem zcela vyhověno, není subjektivně oprávněn podat proti takovému výroku opravný prostředek vůbec, i když je objektivně přípustný. Nedoručení rozhodnutí pak brání tomu, aby rozhodnutí nabylo právní moci a řízení bylo považováno za skončené.

4. S poukazem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu spatřuje stěžovatel v nedoručení předmětného usnesení o zastavení řízení jeho zástupci ve lhůtě třiceti dnů (§ 158 odst. 4 o. s. ř.) průtahy v řízení, přičemž vychází i z ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Stejnopis usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2005 nebyl zástupci stěžovatele odeslán ani doručen dodnes a úkon učiněný soudem je proto podle stěžovatelova názoru nicotný, nezpůsobilý vyvolat zamýšlené právní účinky a v příčinné souvislosti s tímto postupem dochází k průtahům v řízení, zaviněných opomenutím soudu.

5. Výklad jednoduchého práva, provedený Vrchním soudem v Praze v napadeném usnesení, považuje stěžovatel za extrémní v rozporu s článkem 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Zároveň toto usnesení porušuje právo stěžovatele na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Základní právo stěžovatele na soudní ochranu bylo porušeno již postupem Městského soudu v Praze, který nerespektoval § 49 odst. 1 o. s. ř. v tehdy platném znění a § 158 odst. 4 o. s. ř. a navzdory stížnosti na průtahy v řízení a návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu dosud nedoručil usnesení zástupci stěžovatele. Na podporu své argumentace pak stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje i na některá rozhodnutí Ústavního soudu. S ohledem na uvedenou argumentaci stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a Městskému soudu v Praze zakázal pokračovat v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 173/2004 a uložil mu doručit jeho usnesení ze dne 21. 2. 2005 zástupci stěžovatele.

II.

6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 173/2004.

III.

7. V ústavní stížnosti stěžovatelem uplatněné námitky směřují v zásadě proti postupu Městského soudu v Praze, který v řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 173/2004 nedoručil zástupci stěžovatele rozhodnutí o zastavení řízení. Rozhodnutí vydané na základě zpětvzetí návrhu stěžovatelem podle ustanovení § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. tak městský soud doručil pouze stěžovateli samotnému. Stěžovatel ve snaze dosáhnout řádného doručení uvedeného rozhodnutí i svému zástupci podal nejprve stížnost na soudkyni Městského soudu v Praze JUDr. S. pro průtahy v řízení a posléze podal návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu spočívajícího v doručení předmětného usnesení jeho zástupci. Podstatu ústavní stížnosti tedy představuje stěžovatelův nesouhlas s aplikací ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. v tehdy platném znění a § 158 odst. 4 o. s. ř. Městským soudem v Praze při doručování předmětného usnesení o zastavení řízení jeho zástupci.

8. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv „běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud tak není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze zvážení následků, které stěžovateli vznikají nedoručením rozhodnutí o zastavení řízení jeho zástupci, a zda tyto následky dosahují ústavní roviny, kdy toliko tato rovina odůvodňuje jeho zásah.

9. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjišťuje, že se Městský soud v Praze opakovaně v řízeních před ním probíhajících zabýval otázkou doložení oprávněnosti zástupce k zastupování stěžovatele (č.l. 8) a jeho stanovisko k této otázce se promítlo i do jeho rozhodnutí o doručení předmětného usnesení o zastavení řízení. Zástupcem stěžovatele byla podle plné moci v posuzovaném řízení Nezávislá vyšetřovací komise, odborová organizace, s adresou pro doručování totožnou s adresou stěžovatele (č.l. 6). Ústavní soud tuto totožnost adres stěžovatele a zástupce nemohl přehlédnout a dovozuje, že stěžovateli zřejmě nic nebránilo v tom, aby svého zástupce o rozhodnutí Městského soudu v Praze o zastavení řízení informoval, kdy toto rozhodnutí s ohledem na zpětvzetí návrhu ostatně musel stěžovatel očekával. Nedoručením usnesení o zastavení řízení zástupci stěžovatele nevznikla podle názoru Ústavního soudu stěžovateli s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí zřejmá újma a stěžovatel ani žádnou vzniklou újmu v tomto směru neuvádí.

10. Aniž by Ústavní soud přehlédl nedostatky v doručování předmětného rozhodnutí Městského soudu v Praze o zastavení řízení, považuje v daném případě za zjevné, že nedoručením tohoto rozhodnutí zástupci stěžovatele za daných okolností k žádnému porušení základních práv a svobod stěžovatele nedošlo a ani dojít nemohlo. Stěžovatel a jeho zástupce jednak toto rozhodnutí s ohledem na zpětvzetí návrhu stěžovatelem nutně očekávali a stěžovatel měl nepochybně dostatečnou možnost při stejné doručovací adrese svého zástupce o předmětném rozhodnutí informovat. Pakliže stěžovatel chtěl doručení předmětného rozhodnutí svému zástupci dosáhnout uplatněním podání k odstranění průtahů v řízení, pak ani případným nevyhověním těmto jeho návrhům nemohlo být taktéž zasaženo do jeho základních práv a svobod.

11. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již stěžovatelem tvrzená či skutečná, procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti jednoduchého práva, ale posoudit samotné řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, kdy již nezbývá než vyslovit, že došlo i k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod. O takový případ se však podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci zjevně nejedná a každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu nad rámec stanovený Ústavou a zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud by v takovém případě de facto nahrazoval činnost obecných soudů.

12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené nezbylo než konstatovat, že žádná ze stěžovatelem uplatněných námitek nezaložila opodstatněnost jeho tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu, spravedlivé řízení a na projednání věci bez zbytečných průtahů. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru