Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 537/02Usnesení ÚS ze dne 28.11.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.537.02
Datum podání07.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 537/02 ze dne 28. 11. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti M. s.r.o., zastoupené JUDr. P. S., advokátem, směřující proti rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. června 2002, sp. zn. KZn 1362/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 7. srpna 2002 bylo Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručeno podání, kterým stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí státního zastupitelství, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost do usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, Služby kriminální Policie a vyšetřování ze dne 9. dubna 2002, ČTS: PSP-2179/OHK-3-2002, kterým bylo odloženo trestní oznámení na Ing. S. K., G. K. a V. B.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle popsala postup orgánu veřejné moci v němž shledala zásah do svého základního práva na jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť trestní oznámení je, dle jejího názoru, třeba považovat za domáhání se práva poškozeného na prošetření jeho podezření, zda proti ní spáchaný skutek je či není trestněprávní povahy. Postup orgánů činných v trestním řízení je dán zákonnými předpisy a jejich porušení zvlášť kvalifikovaným způsobem je nutno považovat za porušení ústavnosti. V daném případě, dle názoru stěžovatelky, došlo k rozhodnutí o odložení způsobem, který jevil znaky naprosté a úplné svévole orgánu veřejné moci.

Stěžovatelka dále uvádí, že jsou jí známy závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. I. ÚS 84/99, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení trestního oznámení, neboť neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické či právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána. Stěžovatelka však zastává názor, že toto rozhodnutí je, v důsledku vývoje českého práva a zejména novely trestního řádu, již překonané. Citované usnesení je navíc v rozporu s novější judikaturou Ústavního soudu, neboť podle nálezu ze dne 12. června 2001, sp. zn. I. ÚS 570/99, koncepce trestního řízení vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy, a neztrácí své postavení tím, že škoda byla plně nahrazena. Pojem poškozeného je tedy širší, než pojem subjektu adhezního řízení, neboť ne vždy existuje oprávnění uplatnit nárok na náhradu škody. Procesní postavení poškozeného tedy není možno redukovat na právo na náhradu škody.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník - Městské státní zastupitelství v Praze prostřednictvím příslušné státní zástupkyně. Ta uvedla, že stížnost do rozhodnutí policejního orgánu byla jako nedůvodná zamítnuta, neboť ani policejním orgánem ani státní zástupkyní nebyly v jednání podezřelých osob shledány znaky trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona. Rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, byly z něj patrné věcné a právní závěry o něž se orgány činné v trestním řízení opíraly a bylo v souladu s ustanovením § 134 odst. 1 a 2 trestního řádu.

Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že způsob, kterým státní zástupkyně své rozhodnutí odůvodnila ji nepřesvědčil o věcné správnosti rozhodnutí. Pokud stěžovatelka zastává názor, že jednání jiných subjektů vůči ní bylo trestným činem, a že nebyla napadeným rozhodnutím přesvědčena, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry orgánu činného v trestním řízení. Je věcí orgánů činných v trestním řízení, aby jako orgány veřejné moci posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou, podle jejíhož čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví (tedy za podmínek stanovených zákonem č. 141/1961 Sb., trestním řádem, ve znění pozdějších předpisů). Pokud se stěžovatelka domnívala, že uvedeným postupem bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod, nelze než konstatovat, že taková interpretace Listiny neobstojí.

Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánu činného v trestním řízení, pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo, neboť žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného. Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatelky, nepovažuje závěry uvedené např. právě v usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, za překonané, či ojedinělé (viz. např. usnesení ze dne 6. srpna 2002, sp. zn. IV. ÚS 186/02 či sp. zn. I. ÚS 580/2000 ze dne 13. července 2001 a další).

Ústavní soud neshledal důvody odchýlit se od svého ustáleného názoru na povahu trestního oznámení a rozhodnutí o něm. Konstatuje pouze, že nahrazování obvyklých občanskoprávních postupů kriminalizací kdekoho a kdečeho se stalo jakousi módou či (lépe řečeno) úchylkou v právním vědomí panujícím v České republice.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavnísoud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. listopadu 2002

JUDr. Eva Zarembová Předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru