Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 537/01Nález ÚS ze dne 10.04.2002Přípustnost opravného prostředku proti nikoli meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou právní och... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
Vazba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 45/26 SbNU 17
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.537.01
Datum vyhlášení18.04.2002
Datum podání07.09.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 74 odst.1, § 68, § 141 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 537/01 ze dne 10. 4. 2002

N 45/26 SbNU 17

Přípustnost opravného prostředku proti nikoli meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení

s upuštěním od ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti

Ing. P. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo 103/2001,

a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2001, sp.

zn. 4 To 59/2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu

v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního

zastupitelství v Brně a Vrchního státního zastupitelství

v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I.Ústavní stížnosti se částečně vyhovuje a usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo 103/2001, se

zrušuje.

II.V rozsahu směřujícím proti usnesení Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, se ústavní

stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující formální

předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel brojí proti

usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo

103/2001, kterým byla zamítnuta jeho stížnost směřující do

(návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti taktéž napadeného)

usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 4

To 59/2001, jímž označený soud podle § 72 odst. 2 zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [dále jen

"tr. ř."], zamítl jeho žádost o propuštění z vazby, podle § 73

odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal písemný slib

stěžovatele, podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario

nepřijal nabídky písemných záruk za další chování stěžovatele

podané tam blíže označenými osobami, jakož konečně podle § 73a

odst. 1 tr. ř. a contrario nepřijal nabídku peněžité záruky ve

výši 2,000.000,- Kč učiněné jeho manželkou. V ústavní stížnosti

vyjádřil stěžovatel své přesvědčení, že napadenými rozhodnutími

byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech

plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 1, odst. 2 al. prvá,

odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

90 al. prvá Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhl, aby

Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2001, sp.

zn. 4 To 59/2001, bylo vydáno v rámci odvolacího řízení v trestní

věci stěžovatele vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.

35 T 13/2000. V poučení tohoto rozhodnutí vrchní soud uvedl, že

proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek

přípustný. I za tohoto procesního stavu podal stěžovatel proti

citovanému rozhodnutí stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší soud ČR již

zmíněným usnesením ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo 103/2001,

které se nezabývalo meritem věci; opravný prostředek jím byl

zamítnut z procesních důvodů. Nejvyšší soud nezpochybnil, že by

napadené rozhodnutí o zamítnutí žádosti obžalovaného nebylo

rozhodnutím o vazbě ve smyslu § 68 tr. ř., proti němuž je obecně

stížnost dle § 74 odst. 1 tr. ř. přípustná. Poukázal však současně

na to, že podle § 141 odst. 2 tr. ř. platí tato zásada jen tehdy,

jestliže jde o usnesení, jímž soud rozhodl v prvním stupni.

V posuzovaném případě Vrchní soud v Olomouci nerozhodl o žádosti

stěžovatele jako soud prvního stupně, ale jako odvolací soud, tedy

jako soud stupně druhého v instančním slova smyslu, neboť (jak

dodal) nejen rozhodnutí ve věci samé, ale i veškerá rozhodnutí

s rozhodnutím o odvolání související, tj. i rozhodnutí o žádosti

obviněného (stěžovatele) o propuštění z vazby, činí jako soud

druhého stupně. Výkladem z opaku ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř.

je proto třeba dovodit, že proti takovému usnesení soudu, které

činí jako soud druhého stupně, stížnost přípustná není. Pro

správnost tohoto názoru svědčí dle přesvědčení Nejvyššího soudu ČR

i argument a maiori ad minus, neboť pokud proti rozhodnutí

odvolacího soudu učiněnému ve věci samé není přípustný řádný

opravný prostředek, nemůže být tím spíše přípustný ani proti

rozhodnutí, jímž je v tom samém odvolacím řízení řešena pouze

otázka s touto hlavní věcí související, ale nedosahující jejího

významu, kterýžto názor je konečně v souladu i s principem

dvouinstančnosti soudního řízení. Pro úplnost dále uvedl, že

v mnoha případech považuje za důvodné přezkoumat z podnětu

stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému

v intencích těchto úvah neshledává stížnost přípustnou, a to

zejména s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kdy přezkum usnesení

odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu. Nic

takového však v souzené věci neučinil a rozhodnutí vrchního soudu

věcně nepřezkoumal, z čehož lze dovodit, že dotčení na

stěžovatelových právech z citovaného ustanovení plynoucích

neshledal. Závěrem konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy

každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má

právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl

o zákonnosti jeho zbavení osobní svobody a nařídil propuštění,

je-li zbavení svobody nezákonné; k čemuž dodal, že obviněný může

toto právo vykonávat i opakovanou žádostí o propuštění z vazby

podle § 72 odst. 2 tr. ř. (pozn. ÚS: po novele tr. ř. provedené

zákonem č. 265/2001, s účinností od 1. 1. 2002, podle § 72 odst.

3 tr. ř.) s tím, že pokud ji podá v řízení před soudem prvního

stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost přípustná.

Stěžovatel v podstatě s poukazem na vpředu již označená

základní práva ve spojení s ustanovením § 141 odst. 2 tr. ř.

namítá, že Nejvyšší soud ČR byl povinen jeho stížnost směřující do

citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci projednat, neboť

je v rozporu se základními právy, aby se o vazbě rozhodovalo

v jednoinstančním řízení. Slova "jestliže rozhodují (míněno soudy)

v prvním stupni" uvedené v § 141 odst. 2 tr. ř. nelze dle jeho

názoru interpretovat tak, že rozhoduje-li soud o vině i trestu ve

druhém stupni, je vždy jeho rozhodnutí v jiné otázce též

rozhodnutím ve druhém stupni. Rozhoduje-li k žádosti obžalovaného

odvolací soud o vazbě a nejedná-li se o přezkoumávání rozhodnutí

soudu první instance, má za to, že jedná v této věci jako orgán

prvního stupně. Rozhodnutí vrchního soudu by pak mělo být dle

názoru stěžovatele zrušeno v důsledku případného zrušení na něj

navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pročež v ústavní

stížnosti předestřel meritorní výhrady směřující i vůči tomuto

rozhodnutí. Stěžovatel dále předkládá výhrady proti argumentaci

Nejvyššího soudu ČR, který v napadeném rozhodnutí uvádí, že

obžalovaný může své právo žádat o propuštění z vazby vykonávat

opakovaně a tím lze zajistit případnou nápravu nesprávného

rozhodnutí. V tomto směru stěžovatel zdůrazňuje, že je třeba

vidět, že opakovaná žádost má být podávána tehdy, došlo-li ke

změnám v okolnostech rozhodných pro setrvání obžalovaného ve

vazbě. Jestliže k takovým změnám nedojde, není nejmenšího důvodu,

aby soud, který žádost zamítl, takové žádosti podruhé vyhověl.

Zaujme-li soud nesprávný právní názor nebo vychází z nesprávně

zjištěného skutkového stavu, pak nelze dle přesvědčení stěžovatele

docílit nápravy podáním opakované žádosti, z čehož je zřejmé, že

tímto způsobem nemá obžalovaný možnost dosáhnout před obecnými

soudy nápravy.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR

a Vrchní soud v Olomouci, jakož i vedlejší účastníky, Nejvyšší

státní zastupitelství v Brně a Vrchní státní zastupitelství

v Olomouci, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud ČR prostřednictvím předsedy senátu 4 Tvo

odkázal na rozhodovací důvody v napadeném usnesení uvedené

a současně navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl,

případně zamítl. Vrchní soud v Olomouci se k výzvě Ústavního soudu

vyjádřil tak, že považuje "subjektivní stesky stěžovatele na

zkrácení v právu na spravedlivý proces za nedůvodné" a stavící

Ústavní soud do role přezkumné soudní instance, která mu

nepřísluší; proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro

neopodstatněnost. Nadto (není zřejmo, z jakých důvodů ve vztahu

k souzené věci) dodal, že usnesením tohoto soudu ze dne 11. 9.

2001, sp. zn. 4 To 59/2001, bylo odvolání stěžovatele ve věci samé

proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2001, sp.

zn. 35 T 13/2000, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření

zdůraznilo, že registruje již delší dobu rozdílnou praxi

jednotlivých senátů Nejvyššího soudu ČR při řešení dané

problematiky, na jejíž závažnost a nutnost sjednocení rozhodovací

praxe byl upozorněn, bylo navrženo vydání výkladového stanoviska,

avšak právě vzhledem k rozdílnosti názorů členů trestního kolegia,

dosud k tomuto nedošlo. Ústavní stížností napadené rozhodnutí

podle názoru vedlejšího účastníka vychází ze zcela nesprávného

výkladu ustanovení § 141 odst. 2 věty druhé tr. ř. Je-li totiž

rozhodnutí o propuštění z vazby na svobodu v souladu s dosud

jednoznačně uplatňovanou praxí pokládáno za rozhodnutí o vazbě, je

zřejmé, že zákon ve smyslu ustanovení § 74 odst. 1 tr. ř. výslovně

možnost podání stížnosti proti takovému rozhodnutí připouští.

Pokud tedy obviněný podá žádost o propuštění z vazby na svobodu,

a to v kterémkoliv stadiu trestního řízení, jde ze strany soudu

jednoznačně o rozhodnutí v prvním stupni. S logickým

a systematickým výkladem je potom v příkrém rozporu závěr, že jde

o rozhodování v druhém stupni. Nejenže je tím porušen princip

dvouinstančnosti soudního rozhodování, ale současně se vytváří

stav, kdy v rozhodování týkajícím se omezení osobní svobody, je

obviněnému možnost podání opravného prostředku odepřena, zatímco

v jiných, méně závažných, případech nikoliv. Rovněž připomenul, že

řízení o vazbě jako součásti trestního procesu je řízením

odděleným od řízení o meritu věci, přičemž obviněný nemůže být

znevýhodněn jednoinstančním řízením jen proto, že žádost

o propuštění z vazby podal v době, kdy projednání merita věci se

nachází "ve II. stupni trestního řízení". Nejvyšší státní

zastupitelství v Brně konečně zastává názor, podle kterého úprava

čl. 5 odst. 4 Úmluvy obstojí zcela samostatně vedle obecného

ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř., neboť se týká nejen zatčení nebo

zadržení, ale jakéhokoliv omezení osobní svobody a s výše zmíněným

stanoviskem Nejvyššího soudu ČR nesouhlasí. Vedlejší účastník své

vyjádření uzavřel konstatováním, že by bylo v rozporu s ústavním

požadavkem, aby rozhodnutí nižšího soudu bylo přezkoumáno soudem

vyšším a v příkrém rozporu se základním právem na soudní ochranu

a na spravedlivý proces odejmutí obviněnému práva na dvojinstanční

řízení při rozhodování o jeho osobní svobodě. V této souvislosti

též poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 86/98 a sp.

zn. III. ÚS 162/98 týkající se problematiky interpretace

ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. a s ohledem na uvedené navrhl, aby

Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu

ČR ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo 103/2001, zrušil.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci přípisem ze dne 7.

12. 2001 sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění vedlejšího

účastníka řízení se k ústavní stížnosti, kterou vzalo na vědomí,

vyjádřit.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní

stížnosti, podanými vyjádřeními, jakož i dalšími listinnými

materiály, dospěl k závěru, že se jedná o návrh opodstatněný.

V prvé řadě je třeba uvést, že Ústavní soud v dané věci

nesdílí názor vrchního soudu, konstatujícího ve vyjádření

k obsahu ústavní stížnosti, že tato v podstatě staví Ústavní soud

do role další přezkumné instance, neboť ústavní stížnost,

napadající především postup Nejvyššího soudu ČR, obsahuje

ústavněprávní argumentaci, kterou je Ústavní soud, jako orgán

ochrany ústavnosti, se povinen zabývat.

Co se pak výkladu § 141 odst. 2 tr. ř. týče, je třeba

připomenout, že Ústavní soud není bez dalšího oprávněn zabývat se

porušením obyčejných zákonů a v návaznosti na to ani výkladem

jednoduchého práva, ale pouze tím, zda napadeným rozhodnutím došlo

k porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. Je nesporně

na soudech obecných, aby prováděly výklad těchto zákonných norem,

tj. interpretace jednoduchého práva přísluší výhradně jim,

v konečné fázi právě Nejvyššímu soudu ČR (§ 28 a násl. zákona č.

335/1991, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů;

s účinností od 1. 4. 2002 § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb.,

o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně

některých dalších zákonů). Současně však nelze pominout, že

v souvislosti s aplikací ústavních práv se Ústavní soud

interpretaci práva jednoduchého pod aspektem ochrany ústavnosti

zcela vyhnout nemůže, neboť základní práva a svobody působí

v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně

obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. V naznačeném

směru opakovaně ve své judikatuře vyjádřil stanovisko, že za této

situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním

právu a svobodě (nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn.

III. ÚS 150/99, sp. zn. III. ÚS 545/99, sp. zn. III. ÚS 269/99;

in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15 - nález č.

98; sv. 17 - nálezy č. 9, 18, 33). V souzené věci Ústavní soud

pochybení při interpretaci dotčené kogentní normy ze strany

Nejvyššího soudu ČR shledal, a to ze shodných důvodů, které již

vyslovil nejen v nálezech, na které poukázalo ve svém vyjádření

Nejvyšší státní zastupitelství v Brně, nýbrž i v řadě dalších, na

které stačí pro stručnost odkázat (nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS

161/98, sp. zn. III. ÚS 164/98, sp. zn. III. ÚS 505/98; in: Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 12 - nálezy č. 107

a 111, sv. 15 - nález č. 99).

Současně je nutno opětovně zdůraznit, jak již bylo učiněno

v citovaných nálezech v relaci k problematice výkladu ustanovení

§ 141 odst. 2 al. druhá tr. ř., dle něhož "usnesení soudu

a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech,

kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci

v prvním stupni", že v trestním řízení obecné soudy rozhodují

usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže

rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou)

o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze

bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit. Takové usnesení

je rozhodnutím o samostatném (od věci samé odlišném) základu,

spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze

zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí

prvostupňového, a to bez ohledu na to, ve kterém stupni obecného

soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada

neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo

v řízení před Nejvyšším soudem ČR. Jestliže totiž zákon stanoví,

že přezkum vyšším soudem má místo tehdy, bylo-li usnesení vydáno

soudem, který rozhoduje ve věci v prvním stupni (§ 141 odst. 2 tr.

ř.), nelze zákonnou podmínku (rozhodování) "ve věci v prvém

stupni" vyložit tak omezujícím způsobem, jak až dosud, ve své

praxi, činí obecné soudy. Zákonný text sám o sobě zřetelně

připouští výklad širší, resp. jiný, čemuž především nasvědčuje

zákonem užité slovní vyjádření (rozhoduje) "ve věci v prvém

stupni", čímž - podle přesvědčení Ústavního soudu - dlužno rozumět

nikoli procesně příslušný soud prvého stupně (jemuž přísluší

rozhodovat o meritu věci), ale soud, který o té které otázce

rozhoduje (usnesením) poprvé a který v tomto smyslu je třeba

pokládat za "soud v prvním stupni". V těchto nálezech, jakož

i celé řadě dalších, Ústavní soud dále zdůraznil, že k základním

zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného postupu" dle čl. 36

odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého a nestranného

rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci aj., náleží

také ústavní požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně

soudem vyššího stupně, neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené

základní právo na soudní ochranu (hlava pátá Listiny) a z ní

vyplývající právo na spravedlivý proces. Proto také tam, kde

zákon, ať již z jakýchkoli důvodů, připouští dvojí výklad, je

v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho

aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci

s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný. Tyto závěry

dopadají v plném rozsahu i na nyní projednávaný případ.

Ústavní předpisy, jejichž neopomenutelnou a elementární

součástí jsou ustanovení zakotvující základní lidská práva

a svobody, jsou "ohniskem" vyzařujícím do celého právního řádu,

z čehož plyne požadavek, aby právní předpisy "jednoduchého práva"

byly právě jimi poměřovány, a pod jejich aspektem také vykládány.

Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však tomuto požadavku

nedostálo, neboť ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. bylo v něm

interpretováno restriktivním způsobem, když uvedený soud dovodil

nepřípustnost opravného prostředku proti rozhodnutí o propuštění

z vazby za procesního stavu, kdy o této žádosti rozhodoval vrchní

soud v rámci probíhajícího řízení o odvolání ve věci samé, a když

rozhodnutí o vazbě považoval toliko za rozhodnutí s rozhodnutím

o odvolání související, jehož relativně samostatný skutkový základ

není pro interpretaci zmíněného ustanovení právně rozhodný, aniž

by přihlédl k dikci § 74 odst. 1 tr. ř., připouštějícího proti

rozhodnutí o vazbě stížnost bez výjimky (po novele tr. ř.

provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002,

proti rozhodnutí o vazbě dle § 68, § 69, § 71 odst. 2 až 5, § 72,

§ 73 a § 73a tr. ř.).

Nadto tímto výkladem založil v naznačeném směru v konečném

důsledku bez ústavně akceptovatelných důvodů nerovnost mezi

skupinou vazebně stíhaných osob, podávajících žádost o propuštění

z vazby v době, kdy se meritorní řízení o vině a trestu nachází ve

stadiu řízení odvolacího, jíž právo na opravný prostředek

směřující do tohoto rozhodnutí odpírá a skupinou osob, kterým tato

"výhoda", resp. odpovídající nárok (na řádný přezkum rozhodnutí

k žádosti o propuštění z vazby) vzhledem k tomu, že se rozhodování

o vině a trestu nachází v procesním stadiu před soudem nalézacím,

bez jakýchkoliv pochybností svědčí. Takové rozlišování práv osob

nacházejících se ve vazbě nejen postrádá rozumný smysl, ale je

i v rozporu s požadavkem, aby orgány činné v trestním řízení

projednávaly trestní věci s plným šetřením občanských práv

zaručených ústavou [§ 2 odst. 4 al. prvá tr. ř. (po novele tr. ř.

provedené zákonem č. 265/2001 Sb. "s plným šetřením práv a svobod

zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními

smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je

Česká republika vázána")], mezi něž právo na osobní svobodu

nepochybně náleží. Ústavní soud tak uzavírá, že požadavek

dvouinstančnosti ve vztahu k rozhodování o vazbě (§ 74 odst. 1 tr.

ř.) je nutno respektovat bez ohledu na procesní postavení soudu

coby orgánu rozhodujícího o řádném opravném prostředku ve věci

samé (o vině a trestu), neboť zákonem prolomený postulát

nezasahování do osobní svobody rozhodováním o vazbě je nutno

vykládat vždy tak, aby byla maximálním způsobem chráněna podstata

tohoto základního práva (čl. 8 Listiny), čehož reflexí je

nezbytnost kategorického respektování právem stanoveného postupu

předpokládaného těmi kterými ustanoveními procesních předpisů,

v daném případě trestního řádu.

S ohledem na takto vyložené důvody Ústavní pro porušení čl.

1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i pro

porušení čl. 90 al. prvá Ústavy ČR, dle něhož jsou soudy povolány

především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům, ústavní stížnosti částečně vyhověl a usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo 103/2001,

zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ve zbylém rozsahu, v části směřující proti usnesení Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, Ústavní

soud ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), o to s ohledem na

princip ochrany ústavnosti ve spojení s principem subsidiarity, in

concreto minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné

moci (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů), ze kterého vyplývá, že za účelem

dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze

taková kasační opatření, jež v minimální míře zasahují do

pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Zamítl-li Nejvyšší soud ČR

citovaným rozhodnutím usnesení vrchního soudu z důvodů čistě

procesních, aniž by se věcně zabýval stěžovatelem uplatněnými

výhradami, otevírá se stěžovateli zrušením tohoto rozhodnutí

možnost přezkoumání vlastních meritorních námitek v rámci soustavy

obecných soudů a ingerence Ústavního soudu by za tohoto stavu věci

uvedeným zásadám neodpovídala, neboť je zřejmé, že stěžovatelovy

námitky budou podrobeny obvyklému a zákonu odpovídajícímu přezkumu

v řízení před obecnými soudy, když pro odmítnutí opravného

prostředku ve vztahu k nim se jimi nezabýval ani Nejvyšší soud ČR

a derogačním nálezem Ústavníhosoudu byla otevřena pro stěžovatele

možnost je uplatnit v následném řízení před tímtosoudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru