Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 536/98Nález ÚS ze dne 08.02.2000Střet restitučního a privatizačního zákonodárství

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvýzva
osoba/oprávněná
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 21/17 SbNU 153
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.536.98
Datum vyhlášení10.02.2000
Datum podání23.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 9 odst.1

92/1991 Sb., § 3 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 536/98 ze dne 8. 2. 2000

N 21/17 SbNU 153

Střet restitučního a privatizačního zákonodárství

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

A. B., V. B., a Ing. V. B., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze

dne 28. 9. 1998, čj. 2 Cdon 959/97-106, rozsudku Krajského soudu

v Plzni ze dne 18. 3. 1996, čj. 12 Co 2/96-78, a rozsudku

Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 11. 1994, čj. 9

C 107/94-51, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení,

a tiskařských závodů T, a.s., jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1998, čj. 2 Cdon

959/97-106, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 1996,

čj. 12 Co 2/96-78, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne

2. 11. 1994, čj. 9 C 107/94-51, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají

zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo

zamítnuto podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni

ze dne 18. března 1996, čj. 12 Co 2/96-78, který potvrdil rozsudek

Okresního soudu v Klatovech ze dne 2.listopadu 1994, čj. 9

C 107/94-51, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se

domáhali, aby žalovaným ve sporu byla uložena povinnost uzavřít

s nimi dohodu o vydání pozemků p.č. 283 a 327/3, zapsaných ve

vložce č. 45 pozemkové knihy pro k.ú. K. a dále povinnost vydat

jim předmětné pozemky, to vše podle zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelé mají za to, že výše uvedenými rozsudky obecných soudů

byla právními závěry, týkajícími se účinků jimi podané výzvy

k vydání nemovitostí dne 11. 6. 1991, ve vztahu k privatizačnímu

projektu povinné osoby, zahrnujícího nemovitosti, k jejichž vydání

stěžovatelé povinnou osobu 11. 6. 1991 vyzvali, porušena jejich

základní práva a svobody zaručená Ústavou ČR, Listinou základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvou o ochraně lidských

práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodním paktem

o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a to

jmenovitě čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 14 Úmluvy, čl. 26 Paktu

a čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2 a odst. 3

a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém písemném

vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že i nadále

zastává právní názor, že pokud stěžovatelé mohli nabýt statut

odvozených oprávněných osob podle § 3 odst. 4 písm. c) zákona č.

87/1991 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 116/1994 Sb.,

až od 1. července 1994, nemohla jejich výzva ze dne 11. 6. 1991

v době od jejího doručení žalovanému do 30. 6.1994 vyvolat žádné

právní účinky, a tudíž nemohla ani ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č.

92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vytvořit zákonnou

překážku při schvalování privatizačního projektu žalovaného dne

3. 3. 1992. Je tomu tak proto, že stěžovatelům podle zákona č.

87/1991 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 116/1994

Sb., tj. ve znění do 30. 6. 1994, nemohlo vzniknout právo na

vydání sporných nemovitostí, jak to normuje ustanovení § 3 odst.

2 část věty před druhou čárkou zákona č. 92/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, neboť do 30. 6. 1994 nemohli být oprávněnými

osobami. Je tak naprosto nerozhodné, že jejich nárok uplatněný

u soudu I. stupně dne 31. 3. 1992 nebyl a z důvodu posléze

uvedeného ani nemohl být do dne schválení privatizačního projektu

žalovaného pravomocně zamítnut - k tomu nemohlo v daném případě

dojít už proto, že ke dni 3. 3. 1992 (den schválení privatizačního

projektu žalovaného) nebylo právo na vydání nemovitostí u soudu

ani uplatněno. Proto se v dané věci plně uplatní čl. II. bod 2

zákona č. 116/1994 Sb., čímž však není dotčeno právo na finanční

náhradu za nemovitosti. Tento právní názor má oporu ve zdůvodnění

nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 22. 9. 1998, publikovaném

pod č. 281/1998 Sb., současně je však třeba připustit, že se

naopak odlišuje od právního názoru, vysloveného v nálezu Ústavního

soudu ČR ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98.

T. tiskařské závody, a.s., v řízení o ústavní stížnosti

vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ní uvádí, že podle jeho

názoru jsou ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů

správné, jmenovitě poukazují na to, že pokud by podle právního

názoru dovolacího soudu mohly být stěžovatelé tzv. odvozenými

oprávněnými osobami podle ust. § 3 odst. 4 písm. c) zákona

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění po novele provedené

zákonem č. 116/1994 Sb., je privatizační projekt schválený dne 3.

března 1992, s poukazem na čl. II. bod 2. zákona č. 116/1994 Sb.,

zákonnou překážkou pro vydání sporných nemovitostí stěžovatelům,

a proto má vedlejší účastník za to, že ústavní stížnost je

nedůvodná a navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl.

Ústavní soud považoval z hlediska výhrad stěžovatelů

k právním závěrům obecných soudů, a to s ohledem na jejich

eventuální dopady do sféry ústavně zaručených práv stěžovatelů, za

potřebné zaměřit svoji pozornost na ústavní konformnost

interpretace § 3 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve spojení s čl.

II. bod. 2 zákona č. 116/1994 Sb., za situace, kdy stěžovatelé

písemně vyzvali vedlejšího účastníka k vydání sporných nemovitostí

s tvrzením, že se považují za oprávněné osoby podle zákona

o mimosoudních rehabilitacích, v původním znění, byť se těmito

oprávněnými osobami stali (což sami nepopírají a akceptují) až na

základě novely zákona o mimosoudních rehabilitacích, realizované

zákonem č. 116/1994 Sb., konkrétně podle § 3 odst. 4 písm. c)

zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění po novele provedené

zákonem č. 116/1994 Sb. [tento právní názor byl vysloven až

v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, s uvedením, že právní

posouzení této otázky odvolacím soudem nebylo správné, když tento

dovodil, že podle jeho názoru by mohl být odvozenou oprávněnou

osobou pouze JUDr. F. B., a to podle § 3 odst. 4 písm. e) ve

spojení s § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích].

Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že podle

jejich názoru nelze v podmínkách jejich případu akceptovat právní

závěry obecných soudů ohledně ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.

92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k čl. II bod.

2. zákona č. 116/1994 Sb. Tzv. blokační ustanovení

v privatizačních i restitučních zákonech jsou postavena na

principu, který byl zvolen s přihlédnutím k tomu, že v době

uplatnění restitučního nároku nebylo ve většině případů zcela

zřejmé, zda se jedná o nárok oprávněný či nikoli, a tato blokační

ustanovení jsou koncipována tak, aby jejich důsledkem bylo

zachování možnosti nápravy křivd, způsobených protiprávním odnětím

nemovitostí bývalým režimem, jejich naturálním vydáním původním

vlastníkům, resp. dalším oprávněným osobám. Stěžovatelé poukazují

pak jmenovitě na ust. § 9 zákona o mimosoudních rehabilitacích,

které stanoví, že povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich

vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne

účinnosti zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství

mimo jiné převést do vlastnictví jiného, a pokud tak učiní, jsou

takové právní úkony neplatné. Ve svém případě pak považují za

relevantní ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 91/1992 Sb., které

stanoví, že majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické

osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto

zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly ve stanovené lhůtě

uplatněny nebo byly zamítnuty. Z tohoto znění je dle stěžovatelů

nutno jednoznačně dovodit, že pokud byl restituční nárok uplatněn,

nebylo možno postupovat dle zákona č. 92/1991 Sb., jestliže

uplatněný nárok nebyl zamítnut. Pokud tedy předmětné nemovitosti

byly zahrnuty do privatizačního projektu a privatizovány za

situace, kdy restituční nárok uplatněn byl a nebyl zamítnut,

odporoval takový právní úkon ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.

92/1991 Sb., a tudíž je ve smyslu ustanovení § 39 o.z. neplatný.

Předmětné nemovitosti jsou stále ve vlastnictví právního

předchůdce žalovaného, tedy státu, a nic nebrání tomu, aby

žalovaný, který je má ve svém držení, stěžovatelům tyto

nemovitosti vydal. Pro ilustraci vzájemného vztahu restitučního

a privatizačního zákonodárství stěžovatel poukazuje na právní

názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu IV. senátu Ústavního

soudu, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 11. prosince 1997, podle

něhož " restituční nároky je třeba považovat za nároky primární,

a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů

realizovaných podle občanskoprávních předpisů, ale i např. dle

zákona č. 92/1991 Sb.".

Ústavní soud v návaznosti na obsah vyjádření Nejvyššího soudu

ČR, jako účastníka řízení, považuje za vhodné uvést, že

v odůvodnění plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 22. září

1998, publikovaném pod č. 281/1998 Sb., jímž byl zamítnut návrh na

zrušení části ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb.,

jehož se Nejvyšší soud ČR dovolává jako korespondujícího jeho

právním závěrům v dané věci, není Ústavním soudem vysloven právní

názor na specifickou skutkovou situaci, v níž se nacházejí

stěžovatelé, tedy na situaci, kdy fyzické osoby opíraly své

uplatněné restituční nároky již o původní znění zákona

o mimosoudních rehabilitacích, tedy ve znění před novelou

realizovanou zákonem č. 116/1994 Sb., a s tímto tvrzením je rovněž

uplatnily ve lhůtách vyplývajících ze znění zákona o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění před novelou provedenou zákonem č.

116/1994 Sb. Naopak v nálezu II. senátu Ústavního soudu ze dne 9.

prosince 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98 (publikovaný pod č. 152 ve

svazku 12, str. 399 a násl.), Ústavní soud vyslovil právní názor

(a to k situaci obdobné jako je situace v nyní posuzované věci,

kdy předmětem restituce byly nemovitosti, ve vztahu k nimž vyzval

stěžovatel, který se rovněž stal osobou oprávněnou teprve po

novele zákona o mimosoudních rehabilitacích, provedené zákonem č.

116/1994 Sb., povinnou osobu dne 4. 9. 1991, když následně povinná

osoba sice potvrdila příjem výzvy se žádostí o její doplnění, aby

"mohla být vyřízena k oboustranné spokojenosti", avšak následně

přes tyto skutečnosti byly předmětné nemovitosti zahrnuty do

privatizačního projektu a privatizovány), podle něhož privatizace

byla provedena neoprávněně a je neplatná podle ust. § 3 odst. 2

zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož

může být majetek, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické

osobě podle zvláštních předpisů, použit pro privatizaci pouze

v případě, že nároky na jeho vydání, vzniklé fyzické osobě, nebyly

uplatněny v zákonné lhůtě nebo byly zamítnuty.

S ohledem na to, že restituční procesy ve smyslu zákona

o mimosoudních rehabilitacích jsou pod soudní ochranou, je

z hlediska možných dopadů do ústavně zaručených práv stěžovatele

třeba akceptovat, že je věcí ústavního soudnictví posoudit,

nakolik byla v rozhodovací praxi obecných soudů při aplikaci

a interpretaci ustanovení, řešících eventuální kolize restitučního

a privatizačního zákonodárství, šetřena ústavně zaručená práva

stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces, princip právní

jistoty a důvěry v právo. Ústavní soud je v daném případě toho

mínění, že je třeba se přidržet dosavadní judikatury Ústavního

soudu výslovně řešící obdobnou situaci, konkrétně názoru

vysloveného ve výše již citovaném nálezu ze dne 9. prosince 1998,

sp. zn. II. ÚS 3/98, a přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že v jejich

případě byla privatizace požadovaného majetku zablokována podle

§ 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. K tomuto závěru (který

v podstatě navazuje i na názor Ústavního soudu, který zaujal ve

svých nálezech, sp. zn. II. ÚS 111/97, publikovaný pod č. 40, sv.

č. 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a, I. ÚS 208/97

i IV. ÚS 310/98, publikovaný pod č. 121 sv. č. 12 Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu) považuje Ústavní soud za vhodné uvést,

že při interpretaci cit. ustanovení pro danou situaci bral

v úvahu, že striktním výkladem znění zákona lze sice rozumět

názoru obecných soudů, které aplikovatelnost § 3 odst. 2 zákona č.

92/1991 Sb. vylučují pro situace, kdy fyzická osoba jako žadatel

o restituci nesplňuje znaky oprávněné osoby. Nicméně vytknout

tomuto názoru je třeba to, že jím oslabuje právě výše uvedený

princip důvěry v právo a soudní ochranu žadatelů, pokud

nerespektuje, že blokace je zákonodárcem koncipována z hlediska

časového skutečně až do doby eventuálního zamítnutí uplatněných

restitučních požadavků fyzické osoby, která tvrdí, že oprávněnou

osobou je, přitom orgánem povolaným otázku oprávněnosti

uplatněného restitučního požadavku řešit je pouze soud. Za

situace, kdy jazyková podoba cit. ustanovení připouští tedy dva

možné výklady, je Ústavní soud toho přesvědčení, že ústavně

konformním je ten, který chrání před privatizačními procesy (byť

eventuálně v některých individuálních případech pouze dočasně,

tedy do doby zamítnutí uplatněných nároků) nemovitostí, na které

fyzické osoby-žadatelé uplatnily v zákonných lhůtách jimi tvrzené

restituční nároky. Z uvedených důvodů byla proto všechna napadená

rozhodnutí obecných soudů, vycházejících z odlišných závěrů,

Ústavnímsoudem zrušena [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru