Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 536/2000Nález ÚS ze dne 13.02.2001Ochrana zpráv podávaných telefonem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiných záznamů a zpráv
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 29/21 SbNU 251
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.536.2000
Datum vyhlášení26.02.2001
Datum podání06.09.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 6, #1 čl. 17

2/1993 Sb., čl. 13, čl. 10 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

110/1964 Sb., § 20

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 88, § 89, § 160

283/1991 Sb., § 47, § 12, § 33, § 34, § 35, § 36, § 37


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 536/2000 ze dne 13. 2. 2001

N 29/21 SbNU 251

Ochrana zpráv podávaných telefonem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 13. února 2000 v senátě ve věci

ústavní stížnosti D. K., t. č. Věznice, Plzeň - Bory, zastoupeného

Doc. JUDr. A. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

22. 6. 2000, č.j. 2 To 35/2000 - 1237, rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 7. 2. 2000, č.j. 8 T 24/99 - 1068, usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1999, č.j. 2 To 102/99

- 942, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 1999,

č.j. 8 T 24/99 - 849, za účasti 1) Krajského soudu v Praze, 2)

Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a vedlejších

účastníků 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, 2) J.

H., t. č. Věznice Praha - Pankrác, 3) M. K., t. č. Věznice Plzeň,

se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č.j. 2 To

35/2000 - 1237, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2.

2000, č.j. 8 T 24/99 - 1068, se ve výrocích, týkajících se

stěžovatele, zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že dne 21. 4. 1998

byl obviněn z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 3

trestního zákona spolu s J. H. a M. K. Následně byl dne 24. 6.

1999 Krajským soudem v Praze pro tento trestný čin odsouzen

k trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Proti tomuto rozsudku

podal jak stěžovatel, tak krajské státní zastupitelství odvolání,

o kterém Vrchní soud v Praze dne 14. 10. 1999 rozhodl tak, že

napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu

s odůvodněním, že stěžovatele nesprávně zprostil obžaloby

z trestného činu vydírání podle § 234 odst. 1, 3 trestního zákona.

Dne 7. 2. 2000 krajský soud stěžovatele odsoudil k 12 letům odnětí

svobody. Podané odvolání vrchní soud dne 22. 6. 2000 zamítl.

Stěžovatel má za to, že byl odsouzen v důsledku neústavního

postupu v trestním řízení, a bylo tím zasaženo do jeho základních

lidských práv a svobod.

Stěžovatel tvrdí, že pro prokázání jeho viny uplatnil soud

kombinaci jednoho přímého, nedůvěryhodného a nezákonného důkazu,

a to výpovědi svědka V. H., a jednoho nepřímého a taktéž

nezákonného důkazu, a to závěrů vyvozených ze zaznamenaných volání

z několika mobilních telefonů, poskytnutých Policii ČR společností

EuroTel. Pouhá výpověď svědka H. by nemohla k odsouzení

stěžovatele stačit, neboť pro posouzení případu by pak bylo

rozhodné pouze, zda soud tomuto nejdůležitějšímu svědku uvěří.

Důkaz registrací telekomunikačního provozu považuje stěžovatel za

nepřípustný. Vzhledem k tomu, že žádné jiné přímé či nepřímé

důkazy v neprospěch stěžovatele neexistují a ostatní okolnosti

svědčí v jeho prospěch, ale jsou záměrně přehlíženy nebo

překrucovány, bez tohoto klíčového důkazu nelze prokázat jeho vinu

s vyvrácením všech racionálních okolností.

Dále stěžovatel uvádí, že záznamy zachycující volání

z mobilních telefonů stěžovatele i dalších osob poskytla

společnost EuroTel na žádost Policie ČR dne 7. 1. 1998. Kdyby si

je ovšem policie "nezablokovala" jakýmsi nestandardním způsobem

již v průběhu roku 1997, došlo by k jejich skartaci. Později, tj.

17. 4. 1998, sice došlo k vyžádání jiných informací, ovšem tak se

stalo ještě před sdělením obvinění, tj. před 21. 4. 1998. Až

v lednu 1999 chtěl vyšetřovatel tyto záznamy "zprocesnit", ale

v této době již nebyly k dispozici. Nemohlo se v žádném případě

jednat o neodkladný úkon podle § 160 trestního řádu, neboť

vyšetřovatel si mohl tyto záznamy vyžádat ihned po sdělení

obvinění, tedy 21. 4. 1998, a nikoliv až v lednu 1999. Jestliže

tedy po sdělení obvinění nebylo nutno téměř celý rok tyto doklady

vyžadovat, těžko lze považovat za odůvodněné jejich vyžádání ještě

před sdělením obvinění a označení tohoto úkonu za neodkladný. Tyto

záznamy obsahují: identifikační a účastnické číslo mobilního

telefonu, datum a čas počátku hovoru, dobu trvání hovoru, číslo

volané stanice, označení základové stanice, která zachycovala

hovor v okamžiku spojení, a označení základové stanice, která

zprostředkovala hovor v okamžiku ukončení. Tato "registrace

telekomunikačního provozu" byla soudem v rozsudku užita jako pevný

rámec, do nějž soud zasazuje a jemuž přizpůsobuje ostatní zjištěné

skutečnosti. Způsob, jakým si policie tyto záznamy opatřila,

odporuje, dle tvrzení stěžovatele, obecně závazným předpisům,

a činí je tak absolutně nepoužitelnými.

Oprávnění policie požadovat pomoc ve formě podkladů

a informací podle § 47 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii

České republiky (dále jen "zákon o Policii"), však předpokládá

dodržení odst. 2 tohoto ustanovení, podle něhož subjekty, jimž

v tom brání obecně závazné právní předpisy, nemohou informace

podle § 47 odst. 1 zákona o Policii poskytnout. Pokud je tedy

informace, již policie požaduje v rámci podávání vysvětlení či

obdobného institutu podle § 12, resp. § 47, zákona o Policii,

chráněna obecně závaznými předpisy, jakožto součást například

ochrany soukromí, může se jí policie domáhat pouze za zákonem

přesně vymezených okolností. Stejně tak nelze brát zřetel na fakt,

že obecné soudy prohlásily záznamy registrující telekomunikační

provoz za listinný důkaz, neboť nelze žádným způsobem dovodit, že

k opatřování listinných důkazů není třeba dodržovat zákonná

omezení. Stěžovatel má za to, že registrace telekomunikačního

provozu není listinným důkazem, nýbrž výslovně nepojmenovaným

důkazním prostředkem s režimem blízkým odposlechu a záznamu podle

§ 88 trestního řádu.

Na jednotlivých ustanoveních Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech (dále jen "Pakt") a Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stěžovatel

dokazuje, že do práv, týkajících se zejména ochrany soukromí

a korespondence, lze zasáhnout jen na základě zákona a způsobem,

jež zákon stanoví. Není tedy možné, aby policie získávala takto:

chráněné údaje bez souhlasu dotčené osoby, pokud jí to zákon

výslovně nedovoluje.

Stěžovatel dále tvrdí, že Evropský soud pro lidská práva

(dále jen "Evropský soud") ve svém rozhodnutí z roku 1984 ve věci

Malone vs. Spojené království jednoznačně prohlásil, že registraci

telekomunikačního provozu za součást chráněné komunikace považuje.

Evropský soud tedy vyslovil, že chybí-li ve vnitrostátním právu

explicitní zmocnění, za blíže určených podmínek, tyto údaje

požadovat, nemá na ně policie právo a telekomunikační společnost

jí je bez souhlasu dotčené osoby nesmí poskytnout. O analogii

uvedeného případu s případem stěžovatele není, dle jeho názoru,

pochyb. Registrace volání uskutečněných z mobilních telefonů

společnosti EuroTel obsahuje všechny údaje, které byly obsaženy

v záznamech v případě pana Malonea, a nadto ještě další údaje,

které důvěrný ráz informací prohlubují, tj. místo, kde se volající

na začátku a na konci hovoru nachází. Okolnost, že registrace

telekomunikačního provozu nevypovídá nic o osobě volajícího,

volaného ani o obsahu hovoru je bezpředmětná. Z výše uvedeného

stěžovatel dovozuje, že registrace telekomunikačního provozu

zapadá do rámce práva na ochranu soukromí a korespondence a je

součástí tímto právem chráněných údajů.

Dále se stěžovatel zabývá otázkou, zda náš právní řád

adekvátním způsobem zachycuje důvěrnost takových údajů. Na

příkladu ustanovení § 20 zákona o telekomunikacích a § 8 zákona

o poště stěžovatel dokazuje, že údaje o dopravovaných zprávách

jsou součástí telekomunikačního, resp. poštovního, tajemství

a mohou být státním orgánům sděleny pouze v případech stanovených

zákonem. Na základě toho stěžovatel dovozuje, že zásah orgánů

veřejné moci do telekomunikačního provozu vyžaduje i v podmínkách

vnitrostátního práva výslovné zákonné zmocnění. Policie tedy,

s výjimkou zákonem stanovených případů, nesmí důvěrné údaje po

telekomunikační společnosti požadovat.

Následně se stěžovatel zabývá otázkou možností orgánů činných

v trestním řízení do chráněných práv zasáhnout. Před zahájením

přípravného řízení je třeba postupovat dle ustanovení §§ 33 - 37

zákona o Polici, neboť v § 35 písm. c) zákona o Policii se hovoří

o "pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů

v případech, že jsou využívány způsobem, kterým je zasahováno do

ústavních práv občana", což pokrývá, mimo jiné, i případ

registrace telekomunikačního provozu. Ustanovení § 36 zákona

o Policii však použití operativní techniky podmiňuje souhlasem

příslušného soudce. Policie, která si informace o registraci

telekomunikačního provozu v případu stěžovatele dne 7. 1. 1998

obstarala, žádný takový souhlas k dispozici neměla. Na podporu

konstatování, že pro zásah do poštovního či telekomunikačního

tajemství před započetím přípravného řízení je třeba aplikovat

ustanovení o používání operativní techniky, stěžovatel poukazuje

na ustanovení § 16 nového zákona o poštovních službách. Poznámka

pod čarou, jež příkladmo uvádí ustanovení právních předpisů, na

základě kterých má nositel poštovního tajemství povinnost sdělit

důvěrné údaje, odkazuje v případě zákona o Polici pouze na

ustanovení §§ 33 - 37, a nikoli na ustanovení §§ 12 a 47 tohoto

zákona, týkající se podávání vysvětlení či poskytování pomoci.

Pokud by bylo lze uznat výše uvedené obstarání informací

o telekomunikačním provozu stěžovatelova mobilního telefonu za

neodkladný úkon ve smyslu § 160 trestního řádu, bylo by třeba

postupovat dle § 88 trestního řádu, jež rovněž vyžaduje

participaci soudce. Konečně stěžovatel uvádí, že není rozhodné,

zda registraci telekomunikačního provozu provede sama policie nebo

ji provede jiná osoba, která však následně tyto informace policii

na její žádost předá. V obou případech musí být splněny zákonné

požadavky pro získání takových údajů státními orgány. Okolnost, že

sama policie není osobou, jež do chráněných práv bezprostředně

zasahovala, nemá žádný význam.

Výše popsaná přísná pravidla, jež mají svůj hlavní význam při

ochraně obsahu dopravovaných zpráv, je nutno za pomoci logického

výkladu a maiori ad minus vztáhnout i na vedlejší údaje

související s dopravou zpráv. Postačí-li k prolomení důvěrnosti

nejpřísněji chráněných údajů (obsah zprávy) souhlas soudce,

postačí i pro zásah do vedlejších prvků telekomunikačního

tajemství. Jiné řešení by bylo v příkrém rozporu se stanoviskem

Evropského soudu v citovaném případu Malone vs. Spojené království

a znamenalo by mimořádné zúžení sféry ochrany soukromí.

V okamžiku, kdy společnost EuroTel poskytla důvěrné údaje policii,

tedy došlo, dle stěžovatelova tvrzení, k porušení jeho základních

práv.

Dále se stěžovatel zaměřuje na procesní aspekty případu.

Tvrdí, že v trestním řízení byl pro zjištění skutkového stavu jako

jeden z nejdůležitějších důkazů použit nepřípustný prostředek, což

již samo o sobě zakládá porušení základních práv a svobod. V této

souvislosti poukazuje stěžovatel na další důležitý fakt, totiž že

pochybení policie, týkající se důkazu registrací telekomunikačního

provozu, nelze již nikdy napravit. Vyšetřování bylo vedeno na

základě protiprávně získaného důkazu a jakýkoli pozdější postup

sloužící ke znovuopatření téhož důkazního prostředku, tentokrát

již při správné aplikaci zákona, nemůže neúčinnost důkazu

odstranit. Obecný zájem na bezpodmínečné zákonnosti úředního

postupu totiž výrazně převažuje nad dílčím zájmem dosáhnout

v konkrétním případě odsouzení člověka za trestný čin.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje další

významný důkaz vedoucí k jeho odsouzení, a to výpověď klíčového

svědka V. H.. Považuje jeho výpověď před soudem za zmatenou

aiv zásadních věcech v rozporu s výpovědí z přípravného řízení

a vyslovuje hypotézu, že se tento svědek snažil odvrátit podezření

vůči své osobě tím, že kompromituje někoho jiného. Stěžovatel

považuje hodnocení důkazů ze strany soudu za nevyvážené

a neobjektivní. Dále stěžovatel v jednotlivých případech kritizuje

zamítnutí jím navrhovaných důkazů v průběhu řízení ze strany

soudu. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že klíčový svědek H. se

hned ze začátku ke spáchání trestného činu přiznal a teprve po

osmi hodinách zadržování policií se z procesního hlediska stal

svědkem. Dle jeho názoru je jen těžko uvěřitelné, že po roce od

spáchání trestného činu uvádí tento svědek 11 listů výpovědi do

detailů a po dalším roce si u soudu nepamatuje skoro nic. Jiným

důkazem neochoty soudu připustit nevinu stěžovatele je i změna

důkazní situace díky částečnému přiznání obžalovaného M. K., který

ve své výpovědi před krajským soudem stěžovatele výslovně zbavil

jakékoli viny, a dokonce prohlásil, že hlavním pachatelem trestné

činnosti byl svědek V. H. Skutečnost, že soud tuto výpověď rovnou

zavrhl jako účelovou a odmítl se jí blíže zabývat, neodpovídá

požadavku, aby orgány činné v trestním řízení stejně pečlivě

objasňovali okolnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch

obviněného.

Za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy je, dle

názoru stěžovatele, taktéž nutno považovat postup soudu a policie

při výslechu svědka K., který ve své výpovědi u krajského soudu

uvedl, že byl policií zastrašován a že se ho policie dotazovala na

skutečnosti, které měly být předmětem výpovědi až u hlavního

líčení a o kterých se mohla dozvědět pouze prostřednictvím senátu

krajského soudu, jehož postup dokonce i předseda odvolacího soudu

označil za nestandardní. Námitku podjatosti senát krajského soudu

odmítl, aniž se jí vážně zabýval. Dále stěžovatel vyjadřuje

pochyby o ústavnosti a zákonnosti postupu odvolacího soudu

v případě stěžovatelem navrhovaných důkazů, spočívajících ve

fotodokumentaci místa činu a vyjádření policejního prezidia

k telefonickým záznamům.

Závěrem stěžovatel shrnuje, že došlo k neoprávněnému zásahu

do jeho lidských práv a svobod dle čl. 10 odst. 3 a čl. 13

Listiny, čl. 8 Úmluvy a čl. 17 Paktu o občanských a politických

právech. Postupem orgánů činných v trestním řízení a soudů obou

stupňů měl také za následek porušení čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst.

2 Listiny, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud

v Praze, Vrchní soud v Praze a Vrchní státní zastupitelství

v Praze. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení

vedlejšího účastníka řízení dne 12. 1. 2001 vzdalo.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 3. 1. 2001 plně

odkazuje na odůvodnění svých rozhodnutí, vydaných v předmětné

věci, a zastává názor, že v této věci nedošlo k žádnému zásahu do

ústavně zaručených práv stěžovatele.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 10. 1. 2001

rovněž uvádí, že, dle jeho názoru, k porušení ústavně zaručených

práv stěžovatele nedošlo a že řízení v jeho věci proběhlo plně

v souladu se zákonem. Ve svém vyjádření vrchní soud nesouhlasí

s tvrzením stěžovatele ohledně nedostatečné důkazní situace.

Otázku opatření důkazu registrací telekomunikačního provozu

a skutečnost, že data nebyla na základě žádosti policie

skartována, považuje z hlediska použitelnosti tohoto důkazu za

irelevantní. Vylučuje v dané situaci použití ustanovení § 88

trestního řádu, neboť toto ustanovení upravuje pouze odposlech

a záznam telekomunikačního provozu, a je tedy ustanovením

speciálním ve vztahu k ustanovením upravujícím obecné podmínky

opatřování důkazů. Stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Evropského

soudu pro lidská práva ve Štrasburku považuje za zavádějící, neboť

se týká případu registrace telekomunikačního provozu, prováděného

přímo na žádost policie.

Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření ze dne

16. 1. 2001 vyslovuje přesvědčení o správnosti postupu orgánů

činných v trestním řízení a o zachování ústavně zaručených práv

stěžovatele v proběhlém řízení. Odkazuje přitom na odůvodnění

rozhodnutí vrchního soudu a způsob, jakým se tento soud vypořádal

s námitkami stěžovatele, považuje za logický a správný.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99,

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel spolu s dalšími dvěma

spoluobžalovanými byl rozsudkem Krajského soudu v Praze soudu

uznán vinným trestným činem loupeže dle § 234 odst. 1 a 3

trestního zákona, a to dílem dokonaným a dílem ve formě pomoci

podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k pokusu trestného

činu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Za spáchání uvedeného

trestného činu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 11 let

se zařazením do věznice s ostrahou. Trestného činu se podle

zjištění soudu dopustil spolu s dvěma spoluobžalovanými dne 18.

6. 1997, kdy společně s dalšími, dosud neznámými, osobami na

silnici č. I/38 mezi Kutnou Horou a Kolínem přinutili zastavit

nákladní vozidlo s návěsem, jeho řidiče pod záminkou poruchy na

jejich vozidle vylákali z kabiny. Pod hrozbou použití střelné

zbraně ho donutili nastoupit do jejich vozidla a vypít tekutinu

obsahující psychotropní látky. Následně ho spoutali a odvezli na

lesní cestu, když mezitím na neznámém místě vyložili náklad

třiceti palet cigaret zn. Petra v hodnotě 8 205 750 Kč. Porouchaný

tahač, jakož i prázdný návěs, odstavili. Uvedeným jednáním

způsobili Tabáku, a. s., Kutná Hora, škodu ve výši 8 223 990 Kč

a poškozením motoru vozidla LIAZ škodu ve výši 56 000 Kč EGRETĚ,

Kolínské dopravní, a. s.

Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro

trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) trestního

zákona ve spolupachatelství, kterého se měl dopustit tím, že dne

8. 10. 1997 v Čáslavi kolem 12:00 h v úmyslu zmocnit se nákladu

cigaretových výrobků společnosti Tabák, a. s., Kutná Hora nutil

společně s dalšími osobami řidiče nákladního vozidla, jež tyto

výrobky převáželo, pod hrozbou použití střelné zbraně a po úderech

do hlavy k přestoupení do osobního vozidla. Pro aktivní odpor

řidiče se jim to však nepodařilo a z místa činu uprchli.

Proti tomuto rozsudku podali jak stěžovatel, tak krajské

státní zastupitelství, odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Tento

soud, usnesením ze dne 14. 10. 1999, č.j. 2 To 102/99 - 942,

shledal pochybení ve výroku o zproštění obžaloby pro trestný čin

vydírání, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu

k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Praze rozsudkem

ze dne 7. 2. 2000, č.j. 8 T 24/99 - 1068, překvalifikoval toto

jednání na trestný čin loupeže podle § 235 odst. 1, 3 trestního

zákona, dílem dokonaný, dílem ve formě pomoci podle § 10 odst. 1

písm. c) trestního zákona k pokusu trestného činu loupeže. Tohoto

jednání se stěžovatel měl dopustit tím, že přesně nezjištěného dne

před 8. říjnem 1997 spolu s dalším spoluobviněným požádal pana V.

H. o zapůjčení vozidla Dacia a toto vozidlo předal dalším dvěma

osobám. Tyto osoby v úmyslu zmocnit se nákladu cigaretových

výrobků společnosti Tabák, a. s., Kutná Hora, nutily řidiče

nákladního vozidla pod hrozbou použití střelné zbraně a po úderech

do hlavy k přestoupení do tohoto vozidla Dacia, to se jim však pro

aktivní odpor řidiče nepodařilo, takže útočníci z místa činu

uprchli. Stěžovatel i další spoluobžalovaný přitom věděli, k čemu

bude vozidlo Dacia použito. Pro tento a již dříve zmíněný skutek

byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let se

zařazením do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal

stěžovatel znovu odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, jenž však toto

odvolání, usnesením ze dne 22. 6. 2000, č.j. 2 To 35/2000 - 1237,

zamítl.

Dle názoru Ústavního soudu je podaná ústavní stížnost

důvodná.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99,

Ústavní soud zjistil, že:

1) společnost EUROTEL PRAHA, spol. s r. o., v dopise ze dne 7.

1. 1998 zaslala Policii ČR, Správě Středočeského kraje, Praha,

seznam hovorů uskutečněných ve dnech 18. 6., 26. 8., 8. 10.

a 25. 10. 1997 mimo jiné z telefonu stěžovatele, včetně

číselných kódů základových stanic, přes které byly hovory

uskutečněny;

2) součástí spisu je seznam uskutečněných hovorů, který obsahuje

identifikační číslo telefonu, telefonní číslo volajícího,

datum a čas počátku hovoru, délku hovoru ve vteřinách, číslo

základové stanice, kde hovor započal, a číslo základové

stanice, kde byl ukončen;

3) uvedená společnost zaslala dopis ze dne 17. 4. 1998 Policii

ČR, Krajskému úřadu vyšetřování, Praha, ze kterého vyplývá, že

držitelem uvedeného telefonu je stěžovatel;

4) jak vyplývá ze svědecké výpovědi Ing. H. K., zaměstnankyně

společnosti EUROTEL PRAHA, učiněné u hlavního líčení (č.l.

748 a násl.), na jejího zaměstnavatele se obrátil zvláštní

technický útvar kriminální policie, který souhrnně zadává

požadavky, přičemž uvedená společnost oprávněnost těchto

požadavků neověřuje; na základě toho byly zpracovány seznamy

hovorů; odpověď datovaná lednem 1998 byla zaslána na žádost

centrální složky policie na adresu složky, která byla uvedena

v žádosti, přičemž již v roce 1997 byly v dané věci

poskytovány informace minimálně dvakrát.

Z takto provedených důkazů a z nich vyplynuvších skutkových

zjištění vyvodil Ústavní soud následující právní závěry. Právo na

ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, plynoucí z čl. 13

Listiny, jako ústavně zaručené právo svou povahou a významem spadá

mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou

osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří

osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela

nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského

života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Zcela

právem proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť

- posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty

k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR).

V daném případě společnost EuroTel pořídila výpis

z telefonního účtu stěžovatele, ve kterém bylo uvedeno mimo jiné

číslo volané stanice, datum a čas počátku hovoru, doba jeho

trvání, označení základové stanice, která zajišťovala hovor

v okamžiku spojení a označení základové stanice, která hovor

zajišťovala v momentu ukončení, přičemž tento výpis poskytla na

základě blíže nespecifikované žádosti orgánům policie bez souhlasu

stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu, který se tímto ztotožňuje

s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 1984 ve

věci Malone proti Spojenému království, je třeba výše uvedené

údaje, a zvláště pak volaná čísla, považovat za nedílnou součást

komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Čl. 13 Listiny

tedy nezakládá pouze ochranu tajemství vlastního obsahu zpráv, ale

i výše uvedených složek.

Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom

této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany

demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně

zaručených základních práv a svobod jiných. Sem spadá především

obecný zájem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále to,

aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy

pouze zásah do základního práva nebo svobody jednotlivce ze strany

státní moci, jestliže jde zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu.

K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat

systém adekvátních a dostatečných záruk sestávající se

z odpovídajících právních předpisů a účinné kontrole jejich

dodržování. Tyto právní předpisy musí být přesné ve svých

formulacích, aby daly občanům dostatečnou informaci o okolnostech

a podmínkách, za kterých jsou státní orgány oprávněny k zásahu do

soukromí; přesně musí být definovány i pravomoci udělené

příslušným orgánům a způsob jejich provádění tak, aby jednotlivcům

byla poskytnuta ochrana proti svévolnému zasahování (viz také

shora citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva).

V případě, že tyto zásady nebudou ze strany státní moci

respektovány, jsou zásahy do uvedeného základního práva vyloučeny

a dojde-li k nim, stávají se protiústavními.

Současná právní úprava nezná institut poskytování či

pořizování registrace telekomunikačního provozu pro účely

trestního stíhání či plnění úkolů policie (či institut jinak

nazvaný, ale obsahově shodný). Neznamená to však, že by příslušné

státní orgány nebyly oprávněny za žádných okolností tuto

registraci provádět či vyžadovat. S ohledem na to, že jsou

stanovena pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního

provozu ze strany těchto orgánů, která umožňují kromě dalších

údajů pořídit především obsah telefonické zprávy, je možné

postupovat podle těchto pravidel i při pořizování či získávání

těchto "dalších" údajů, tedy při registraci telekomunikačního

provozu. Orgány činné v trestním řízení, resp. policejní orgány

před zahájením trestního stíhání, jsou tedy v případě pořizování

či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat

přiměřeně podle § 88 trestního řádu, resp. podle § 36 zákona č.

283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, s tím,

že pojem "záznam" se vztahuje také na údaje získané evidováním

telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo

osobám. Touto ústavně konformní interpretací citovaných ustanovení

lze dosáhnout účinné kontroly před neoprávněnými zásahy do daného

základního práva ze strany státních orgánů, když současně nebude

vyloučena pro tyto orgány možnost pořizovat nepochybně často

nezbytný typ důkazů pro plnění svých funkcí, a to případně do doby

přijetí specifické právní úpravy ohledně pořizování těchto údajů.

Na základě výše uvedených závěrů Ústavního soudu lze

konstatovat, že předmětný důkaz, registrace telekomunikačního

provozu, byl pro účely trestního řízení pořízen protiprávně,

v důsledku čehož je zařazení takového důkazu do spisu a jeho

provádění nejen nezákonné, ale i ústavně zcela nepřípustné. Obecné

soudy tedy zásadním způsobem pochybily, když připustily, že důkaz

registrací telekomunikačního provozu byl do spisu nejen zařazen,

ale také jako důkaz proveden a následně v jejich rozhodnutích

hodnocen.

V projednávané věci je totiž provedení důkazu registrací

telekomunikačního provozu jedním z klíčových, stěžejních důkazů,

svědčících proti stěžovateli a představující jakýsi rámec

provedeného dokazování. Je na obecných soudech, aby

s přihlédnutím k uvedenému znovu zhodnotily důkazní situaci

a vyvodily z ní právní závěry.

Pokud jde o další námitky stěžovatele, ve kterých je

zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a poukazováno na to,

že obecné soudy při tomto hodnocení nepostupovaly podle § 2 odst.

5 trestního řádu, nepřísluší Ústavnímu soudu se jimi v dané chvíli

zabývat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá i rozsudek Krajského

soudu v Praze, ze dne 24. 6. 1999, č.j. 8 T 24/99 - 849,

a usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 14. 10. 1999, č.j. 2 To

102/99, tato rozhodnutí však neměl Ústavní soud důvod zkoumat

vzhledem k tomu, že v dalším průběhu řízení byla nahrazena ve

výroku nálezu citovanými rozhodnutími.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení článku 10

odst. 3 a článku 13 Listiny, článku 8 Úmluvy a článku 17 Paktu

podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí

podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13 února 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru