Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 535/98Usnesení ÚS ze dne 18.01.1999Povinnost účastníka důsledně pečovat o svá práva už v řízení před obecnými soudy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (váza... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
výzva
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 5/13 SbNU 391
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.535.98
Datum podání22.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 33b

403/1991 Sb., § 1

87/1991 Sb., § 5 odst.1, § 5 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 535/98 ze dne 18. 1. 1999

U 5/13 SbNU 391

Povinnost účastníka důsledně pečovat o svá práva už v řízení před obecnými soudy

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti H.N., zastoupeného JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 1998, čj. 39 Co 711/97-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel mimo jiné uvádí, že plná moc ze dne 23. 11. 1994 byla, pokud jde o zmocněnkyni JUDr. H.K., vypovězena před podáním výzvy povinným osobám a od té doby jednal za něj pouze jeho zástupce JUDr. M.K. Závěr soudu druhého stupně o neexistenci řádné výzvy je proto mylný. Z tohoto, jakož i z dalších důvodů, domáhá se proto stěžovatel pro porušení svých ústavně zaručených práv zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu 17 C 19/96 Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že jedním z důvodů zamítavého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 1997, čj. 17 C 19/96-38, nevyhovujícího restitučnímu nároku stěžovatele uplatněnému podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byl nedostatek řádné výzvy k vydání nemovitostí, neboť tyto výzvy vzhledem k plné moci ze dne 23. 11. 1994, udělené JUDr. H.K. a JUDr. M.K., měly být podepsány oběma zmocněnci (§ 31 odst. 3 občanského zákoníku). K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí omezil se Městský soud v Praze pouze na otázku platnosti výzvy podle ustanovení § 5 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb., a zde dospěl k závěru, že pouze samostatné jednání JUDr. M.K. nemohlo přivodit právní následky zastoupení, a tím i naplnit podmínku řádné výzvy za situace, kdy JUDr. H.K. ani do okamžiku rozhodování odvolacím soudem ve vztahu k žalovaným stejný projev vůle neučinila.

Ačkoli stěžovateli mohlo již z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 být zjevné, že platnost výzvy podané podle ustanovení § 5 citovaného zákona je zpochybňována právě nedostatkem součinnosti JUDr. H.K. ve smyslu ustanovení § 31 odst. 3 občanského zákoníku, ponechal i ve svém odvolání ze dne 18. 11. 1997 tuto otázku stranou a teprve v podané ústavní stížnosti přichází s tvrzením, dokládaným pouhou fotokopií dopisu JUDr. H.K. ze dne 5. 12. 1994, v němž stěžovatelovi vypovídá udělenou plnou moc ze dne 23. 11. 1994. Uvedené zjištění nasvědčuje tedy tomu, že stěžovatel ani jeho právní zástupce nevěnovali řízení před obecnými soudy dostatečnou pozornost a tuto skutečnost snaží se napravit teprve v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud má však za to, že měli-li stěžovatel a jeho právní zástupce k dispozici důkaz nasvědčující platnosti učiněné výzvy, měli tento důkaz uplatnit nejpozději ve stadiu odvolacího řízení. Obecným soudům lze totiž stěží vytýkat odepření práva na soudní ochranu v situaci, kdy účastník řízení má sice k dispozici důkaz nasvědčující oprávněnosti jeho nároku, svou vlastní nečinností a nekoncentrovaností však způsobí, že tento důkaz obecné soudy, postrádající i jakékoli účastníkovo tvrzení v tomto směru, nemohou vzít vůbec v úvahu.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. ledna 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru