Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 535/05 #3Nález ÚS ze dne 06.02.2008K podmínkám vydání platebního rozkazu a prominutí zmeškání lhůty při podání odporu proti platebnímu rozkazu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
procesní - pokračování v řízení
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /kontradiktornost řízen... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
Doručování
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 28/48 SbNU 387
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.535.05.3
Datum vyhlášení04.03.2008
Datum podání18.08.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 174, § 58, § 47, § 172 odst.1, § 3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Vydáním platebního rozkazu, aniž jsou splněny zákonné podmínky pro jeho vydání, a odmítnutím zabývat se tvrzením žalovaného o absenci doručení platebního rozkazu v důsledku protiprávního jednání zaměstnance jeho podatelny v souvislosti s pácháním rozsáhlé trestné činnosti poruší soud principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení vyplývající ze základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky ČEPRO, a. s. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 6. února 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2005 č. j. 12 Cmo 69/2005-62, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005 č. j. 61 Ro 4395/2004-36 a platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 3. září 2004 č. j. 61 Ro 4395/2004-9.

Narativní část

Společnost M Port, s. r. o. se návrhem na vydání platebního rozkazu podaným dne 29. července 2004 domáhala zaplacení finanční částky z titulu náhrady škody vzniklé porušením povinností stěžovatelky vyplývající ze smlouvy o skladování a přepravě zboží. Městský soud v Praze vydal dne 3. září 2004 platební rozkaz a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci pohledávku včetně úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka podala 24. listopadu 2004 odpor proti platebnímu rozkazu s návrhem na prominutí zmeškání lhůty. Uvedla, že o existenci platebního rozkazu se dozvěděla až od orgánů Policie ČR dne 19. listopadu 2004 a že platební rozkaz jí nebyl řádně doručen v důsledku jednání zaměstnankyně její podatelny, která předmětnou poštovní zásilku nezaevidovala a neodevzdala ji příslušným statutárním orgánům. Ve věci bylo vedeno trestní stíhání. Městský soud žádost o prominutí zmeškané lhůty zamítl a podaný odpor odmítl jako opožděný. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu. Dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Na návrh stěžovatelky odložil Ústavní soud vykonatelnost platebního rozkazu do pravomocného rozhodnutí o ústavní stížnosti.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Podle § 3 občanského soudní řádu je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení; každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Z toho hlediska je třeba vykládat i ustanovení § 172 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého může soud i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. Je vždy na uvážení soudu, zda i při splnění stanovených podmínek věc vyřeší platebním rozkazem.

Občanský soudní řád určuje jen dva zvláštní předpoklady vydání platebního rozkazu – v žalobě musí být uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a ze skutečností uvedených žalobcem musí vyplývat uplatněné právo.

Ústavní soud konstatoval, že městský soud nevěnoval podanému návrhu na vydání platebního rozkazu odpovídající pozornost. Jelikož z tvrzení uvedených žalobcem v návrhu na vydání platebního rozkazu uplatněné právo jednoznačně nevyplývalo, měl městský soud s ohledem na výši a charakter žalované pohledávky nařídit ve věci jednání za účelem zjištění relevantních skutečností. Návrh na vydání platebního rozkazu zdánlivě splňoval podmínky pro jeho vydání, skutková tvrzení žalobce však nebyla natolik úplná, aby i po stránce právní umožňovala závěr o důvodnosti uplatněného nároku.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě zákonem stanovené předpoklady pro vydání platebního rozkazu splněny nebyly a tím, že se obecné soudy odmítly zabývat stěžovatelkou tvrzenou absencí doručení platebního rozkazu v důsledku protiprávního jednání zaměstnankyně její podatelny v souvislosti s pácháním trestné činnosti, nerespektovaly zásadu rovnosti zbraní a právo na kontradiktorní řízení vycházející z práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a svými rozhodnutími, jež jsou projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle, tak porušily základní práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem byla v dané věci Vlasta Formánková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 535/05 ze dne 6. 2. 2008

N 28/48 SbNU 387

K podmínkám vydání platebního rozkazu a prominutí zmeškání lhůty při podání odporu proti platebnímu rozkazu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného - ze dne 6. února 2008 sp. zn. IV. ÚS 535/05 ve věci ústavní stížnosti ČEPRO, a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 69/2005-62 ze dne 27. června 2005, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 61 Ro 4395/2004-36 ze dne 12. ledna 2005 a platebnímu rozkazu vydanému Městským soudem v Praze dne 3. září 2004 č. j. 61 Ro 4395/2004-9, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení žalovanou částku, za účasti účastníků řízení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka řízení obchodní společnosti M Port, s. r. o.

I. V řízení se pokračuje.

II. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 69/2005-62 ze dne 27. června 2005, usnesením Městského soudu v Praze č. j. 61 Ro 4395/2004-36 ze dne 12. ledna 2005 a platebním rozkazem vydaným Městským soudem v Praze dne 3. září 2004 č. j. 61 Ro 4395/2004-9 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III. Uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze se zrušují.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. srpna 2005, obchodní společnost ČEPRO, a. s., (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že Městský soud v Praze platebním rozkazem ze dne 3. září 2004 č. j. 61 Ro 4395/2004-9 uložil stěžovatelce, aby do 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu zaplatila žalobci - obchodní společnosti M Port, s. r. o., (dále jen "vedlejší účastník řízení") pohledávku ve výši 348 223 955,30 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 30. července 2004 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 1 232 383 Kč. Usnesením téhož soudu č. j. 61 Ro 4395/2004-36 ze dne 12. ledna 2005 byl návrh stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k pozdě podanému odporu proti platebnímu rozkazu zamítnut (výrok I.) a odpor stěžovatelky do platebního rozkazu byl odmítnut (výrok II.). Na základě odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 12 Cmo 69/2005-62 ze dne 27. června 2005 napadené usnesení Městského soudu v Praze potvrdil. Stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze podala dovolání. Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Odo 1153/2005-106 ze dne 22. února 2006 dovolání jako nepřípustné odmítl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že vedlejší účastník řízení se návrhem na vydání platebního rozkazu u Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2004 domáhal zaplacení 348 223 955,30 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé údajným porušením povinností stěžovatelky vyplývajících ze smlouvy o skladování a přepravě zboží. Městský soud v Praze platební rozkaz dne 3. září 2004 vydal. Při vyznačení doložky právní moci ke dni 24. září 2004 Městský soud v Praze vycházel z chybného předpokladu, že platební rozkaz byl stěžovatelce řádně doručen. Stěžovatelka se o celém soudním řízení, tedy i o existenci pravomocného platebního rozkazu, dozvěděla až prostřednictvím orgánů Policie České republiky dne 19. listopadu 2004. Stěžovatelka proto podala proti platebnímu rozkazu dne 24. 11. 2004 odpor, který doplnila návrhem na prominutí zmeškání lhůty. Městský soud v Praze žádost o prominutí zmeškané lhůty zamítl a podaný odpor odmítl jako opožděně podaný. Podle názoru stěžovatelky bylo postupem obecných soudů porušeno právo na rovné postavení účastníků řízení. Nedoručením platebního rozkazu stěžovatelka nemohla uplatnit relevantní námitky - zejména námitku promlčení, jelikož z tvrzení uvedeného v návrhu na vydání platebního rozkazu vyplývá, že škoda vznikla v roce 1996, přičemž návrh sám byl podán až v roce 2004, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Stěžovatelka má za to, že ve věci rozhodující soudy tím, že ve svých rozhodnutích o podaných opravných prostředích nevzaly v úvahu namítanou absenci doručení platebního rozkazu, informace o trestněprávním pozadí celé záležitosti a daly při procesním postupu přednost pouze formálním aspektům, porušily ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu.

4. Návrhem ze dne 5. prosince 2005 stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti platebního rozkazu Městského soudu v Praze č. j. 61 Ro 4395/2004-9 ze dne 3. září 2004 s tím, že odložení vykonatelnosti je ve veřejném zájmu, neboť v jejím skladovacím systému se nacházejí pohonné hmoty, které jsou součástí státních hmotných rezerv a zároveň nouzovými zásobami ropy ve smyslu zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění zákona č. 560/2004 Sb. Ústavní soud tomuto návrhu vyhověl a usnesením č. j. IV. ÚS 535/05-46 ze dne 2. března 2006 vykonatelnost uvedeného platebního rozkazu odložil do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

5. Ústavní soud dále usnesením č. j. IV. ÚS 535/05-70 ze dne 5. června 2007 řízení ve věci podané předmětné ústavní stížnosti přerušil do doby pravomocného skončení trestního řízení vedeného Policií České republiky pod sp. zn. ČTS OKFK-3/42005. Ze zprávy Policie České republiky doručené Ústavnímu soudu dne 3. prosince 2007 se zjišťuje, že termín skončení vyšetřování je závislý především na vyřízení vyžádaných právních pomocí a rozhodnutí soudu týkajících se skutečnosti, zda lze obviněného Ing. K. považovat za uprchlého ve smyslu § 302 trestního řádu, či nikoliv. Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na předpokládanou délku trestního řízení není důvod vyčkávat skončení trestního řízení, a rozhodl o pokračování v řízení o ústavní stížnosti.

6. V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření a vyžádal si spis Městského soudu v Praze sp. zn. 61 Ro 4395/2004 (dále jen "soudní spis").

7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru předmětný platební rozkaz byl převzat osobou uvedenou v ustanovení § 47 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), odkázal na právní závěr vyslovený Vrchním soudem v Praze v usnesení č. j. 12 Cmo 69/2005-62 ze dne 27. června 2005 a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť jeho postupem k porušení základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo.

8. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že podle jeho názoru pokud došlo k pochybení při doručení předmětné zásilky s platebním rozkazem, pak nikoli nesprávným postupem soudu nebo doručujícího orgánu, nýbrž v době, kdy zásilka byla v dispozici stěžovatelky v jejím podniku.

9. Stěžovatelka, jakož i vedlejší účastník řízení repliku k podaným vyjádřením účastníků řízení nepodali.

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Proto není důvod vyčkávat výsledků stále ještě probíhajícího trestního řízení a o ústavní stížnosti rozhodl.

11. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Odo 1153/2005-106 ze dne 22. února 2006 stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla, Ústavní soud se proto tímto rozhodnutím nezabýval.

12. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Takováto situace v projednávané věci nastala a účastníci i vedlejší účastník řízení vyjádřili souhlas s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání.

13. Ústavní soud opakovaně judikoval [např. nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU)], že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 1 odst. 1, čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

14. Rozhodování obecných soudů se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], v jehož rámci musí být vyloučena mimo jiné i libovůle v rozhodování. Ústavní soud v dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 677/07 - viz výše).

15. Ústavní soud již vícekrát zdůrazňoval povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení procesních prostředků z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které "prozařují" celým právním řádem.

16. Na tomto místě je třeba připomenout, že podle ustanovení § 3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení; každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Z tohoto hlediska je třeba vykládat i ustanovení § 172 odst. 1 o. s. ř., podle kterého může soud i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. Je vždy na uvážení soudu, zda (i při splnění stanovených podmínek) věc vyřeší platebním rozkazem. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 3 Listiny všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy každý má právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech.

17. Jak bylo shora uvedeno, občanský soudní řád určuje jen dva zvláštní předpoklady vydání platebního rozkazu. Jednak musí být v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, jejíž výši zákon nijak neomezuje, jednak je třeba, aby ze skutečností uvedených žalobcem vyplývalo uplatněné právo. Ze soudního spisu se podává, že vedlejší účastník řízení v návrhu na vydání platebního rozkazu ze dne 29. července 2004 uvedl, že stěžovatelka měla v roce 1996 převzít na základě smluv o transportu a skladování k přepravě a uskladnění pohonné hmoty pro společnost BENA, a. s., která přepravené a uskladněné pohonné hmoty prodala společnosti Tukový průmysl Ostrava, spol. s r. o., (dále jen "Tukový průmysl Ostrava"). Podle tvrzení vedlejšího účastníka řízení stěžovatelka nesplnila povinnost ve smlouvách uloženou, a to převod vlastnických práv ke zboží řádně evidenčně zajistit a následně zajistit i nerušený výkon vlastnických práv nového majitele zboží. Místo toho měla stěžovatelka zaevidovat ke každé z inkriminovaných evidenčních operací storno příjmu zboží od společnosti BENA, a. s., a chybnou evidencí tak mělo dojít ke zkrácení vlastnického práva Tukového průmyslu Ostrava a ke vzniku škody, která ke dni podání návrhu na vydání platebního rozkazu činila 348 223 955,30 Kč. Tukový průmysl Ostrava smlouvou o prodeji obchodního podílu ze dne 19. června 2002 převedl své vlastnické právo k předmětným pohonným hmotám na společnost SAFFRON TRADING ( CONSULTANS Ltd. se sídlem na Kypru. Tato společnost poté smlouvou o postoupení pohledávky dne 8. července 2002 převedla pohledávku na vedlejšího účastníka řízení. Dne 27. srpna 2002 pak dle tvrzení vedlejšího účastníka řízení vydal Celní úřad Praha III rozhodnutí, že se předmětné zboží ve skladech stěžovatelky nenachází. Toto rozhodnutí bylo dne 17. října 2002 potvrzeno rozhodnutím Celního ředitelství Praha. Vedlejší účastník řízení na základě uvedených skutečností dovozoval svoji aktivní legitimaci k vedení sporu. Ze soudního spisu rovněž vyplývá, že vedlejší účastník řízení měl dne 9. července 2004 doručit stěžovatelce předsoudní upomínku a informaci o postoupení pohledávky na vedlejšího účastníka řízení, přičemž dodejku o doručení uvedených písemností stěžovatelce soudu k návrhu na vydání platebního rozkazu nepřiložil. Dle tvrzení vedlejšího účastníka řízení stěžovatelka na výzvu k úhradě škody nereagovala.

18. Ze soudního spisu Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatelka v podaném odporu proti platebnímu rozkazu uvedla, že na dodejce, kterou měl být platební rozkaz doručen, je sice otisk razítka stěžovatelky, datum převzetí dne 8. září 2004 a nečitelný podpis, avšak v záznamech obsažených v knize došlé pošty vedené na podatelně stěžovatelky není předmětná zásilka vůbec zaevidována. Stěžovatelka proto tvrdila, že platební rozkaz jí nebyl do jejího sídla nikdy řádně doručen a že v této souvislosti podala trestní oznámení s tím, že postup při doručování je prošetřován orgány činnými v trestním řízení. Stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze poukázala na dokumenty obsažené v trestním spise a zejména na výslech obviněné I. S. v souvislosti se zahájením trestního stíhání, ze kterého vyplývá, že obviněná I. S. umožnila, aby z podatelny stěžovatelky byla odcizena na poště sice převzatá, ale stěžovatelkou dosud nezaevidovaná a statutárnímu orgánu stěžovatelky nedoručená poštovní zásilka, kterou Městský soud v Praze zasílal stěžovatelce předmětný platební rozkaz. Stěžovatelka se s existencí platebního rozkazu nemohla řádným způsobem seznámit v důsledku úmyslného a plánovaného jednání osob vně stěžovatelky v rámci organizované snahy o nezákonné vyvedení finančních prostředků z majetku stěžovatelky, které vykazuje znaky závažného trestného činu.

19. Ústavní soud má za to, že Městský soud v Praze nevěnoval podanému návrhu na vydání platebního rozkazu odpovídající pozornost. Ze skutkových tvrzení uvedených v návrhu na vydání platebního rozkazu vyplývá, že Tukový průmysl Ostrava v roce 2002 zjistil, že mu chybí pohonné hmoty ve stamiliónové hodnotě, které nakoupil v roce 1996. Vzniklou pohledávku, dovozovanou z koupě pohonných hmot od společnosti BENA, a. s., postoupil Tukový průmysl Ostrava v roce 2002 na společnost SAFFRON TRADING ( CONSULTANS Ltd., která ji během tří týdnů převedla na vedlejšího účastníka řízení, aniž by se stěžovatelkou byla vedena jakákoliv jednání o vydání zboží, resp. o úhradě vzniklé škody. Výše škody byla navíc vedlejším účastníkem řízení vyčíslena ke dni podání návrhu k soudu, tj. ke dni 30. července 2004, nikoliv ke dni vzniku škody. Dále Ústavní soud zjistil, že na oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. června 2004 i na tzv. předsoudní upomínce ze dne 8. července 2004 je pouhý otisk razítka stěžovatelky ze dne 9. července 2004, tj. ze stejného dne, přičemž zde chybí jakékoliv bližší označení, kdo zásilku převzal. Za situace, kdy stěžovatelka vůbec nereagovala na předsoudní upomínku - pokus o smír vedlejšího účastníka řízení ze dne 8. července 2004 ke smírnému vyřešení sporu o vydání pohonných hmot či jejich náhrady v penězích ve výši 348 223 955,30 Kč s příslušenstvím a vzhledem ke skutečnosti, že z tvrzení uvedených vedlejším účastníkem řízení v návrhu na vydání platebního rozkazu uplatněné právo jednoznačně nevyplývalo, měl Městský soud v Praze s ohledem na výši a charakter žalované pohledávky nařídit ve věci jednání za účelem zjištění relevantních skutečností. Je nepochybné, že návrh na vydání platebního rozkazu zdánlivě splňoval podmínky pro vydání platebního rozkazu, skutková tvrzení vedlejšího účastníka řízení však nebyla natolik úplná, aby i po stránce právní umožňovala závěr o důvodnosti uplatněného nároku. Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě zákonem stanovené předpoklady pro vydání platebního rozkazu splněny nebyly. Toto pochybení nenapravil ani Vrchní soud v Praze, který vycházel ze skutečnosti, že písemnost převzal zmocněnec A. K. Oba ve věci rozhodující soudy tak stěžovatelce neposkytly ochranu jejím právům, protože se řádně nevypořádaly s tvrzenými argumenty doloženými šetřením Policie České republiky. Vrchní soud totiž vůbec nepovažoval námitky stěžovatelky pro účely posouzení věci v daném stadiu řízení za právně významné a uzavřel, že "... stěžovatelka netvrdila ani neprokázala existenci omluvitelných důvodů".

20. Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje jednak jeden z prvků širšího pojmu spravedlivého řízení - zásadu rovnosti zbraní, která žádá, aby každému účastníkovi řízení byla dána možnost přednést svoji věc za podmínek, které ho neznevýhodňují ve srovnání s protistranou; dále v sobě zahrnuje právo na kontradiktorní řízení, které opravňuje účastníka řízení dozvědět se o názoru nebo dokumentech protistrany a diskutovat o nich. Ke zhodnocení rozsahu tohoto práva je třeba zohlednit vlastnosti každého řízení (srov. rozsudek Evropskéhosoudu pro lidská práva ve věci Ernst a další proti Belgii č. 33400/96 ze dne 15. července 2003). Tyto principy nebyly v posuzovaném případě ve věci rozhodujícími soudy respektovány.

21. Pokud Městskýsoud v Praze vydal platební rozkaz, aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání, a jestliže se ve věci rozhodující soudy odmítly zabývat tvrzením stěžovatelky o absenci doručení platebního rozkazu v důsledku protiprávního jednání zaměstnankyně její podatelny v souvislosti s pácháním rozsáhlé trestné činnosti, neposkytly stěžovatelce porušením principu rovnosti zbraní a principu kontradiktorního řízení spravedlivou ochranu jejím základním právům, která jsou zaručena ústavním pořádkem. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou tak projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle, mající za následek odepření spravedlnosti a porušení základního práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

22. Pro úplnost Ústavnísoud uvádí, že nálezem sp. zn. I. ÚS 394/05 ze dne 20. 11. 2007 (N 197/47 SbNU 569) zrušil na základě ústavní stížnosti podané stejnou stěžovatelkou usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2005 č. j. 8 Cmo 149/2005-114, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2004 č. j. 25 Cm 262/2003-60 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2004 č. j. 25 Cm 262/2003-21. V případě posuzovaném prvním senátem Ústavního soudu se jednalo o případ s obdobným právním základem, kdy rozsudkem pro zmeškání vydaným Městským soudem v Praze byla stěžovatelce uložena povinnost vydat žalobci - společnosti Venturon Investment, s. r. o., pohonné hmoty v množství a druhu podle dodacích listů specifikovaných ve výroku I. rozsudku za roky 1997, 1998, 1999 a 2000. Pro případ, že předmětné pohonné hmoty neexistují, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci 2 406 950 184 Kč (bez spotřební daně) a spotřební daň ve výši 191 870 150 Kč s příslušenstvím. Ústavní soud dospěl v daném nálezu k závěru, že obecné soudy ryze formalistickým způsobem, majícím za následek odepření spravedlnosti, vycházely pouze z dodejek, konstatovaly, že odvolání proti rozsudku pro zmeškání bylo podáno opožděně, a neposkytly tak ochranu právům stěžovatelky, aniž se zabývaly jejím tvrzením, doloženým šetřením Policie České republiky. Od závěrů zde uvedených se čtvrtý senát Ústavního soudu nemá důvodu odchylovat.

23. Ústavnísoud, aniž by předjímal rozhodnutí obecných soudů po řádně provedeném soudním řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost uplatnit svá práva, zrušil z výše uvedených důvodů usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 69/2005-62 ze dne 27. června 2005, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 61 Ro 4395/2004-36 ze dne 12. ledna 2005 a platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 3. září 2004 č. j. 61 Ro 4395/2004-9 podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru