Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 530/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, záka... více
Věcný rejstříkDokazování
soudce/podjatost
Obnova řízení
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.530.21.1
Datum podání26.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 278


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 530/21 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., t. č. Věznice Znojmo, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2020 č. j. 6 To 64/2020-5596 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. července 2020 č. j. 61 T 11/2018-5579, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadených usnesení se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozhodl, že předseda senátu R. K. není vyloučen z rozhodování věci, která je vedena u krajského soudu pod sp. zn. 61 T 11/2018. Stěžovatel byl v této trestní věci uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a dvou měsíců a peněžitému trestu ve výši 1 500 000 Kč. Dále mu byla stanovena povinnost zaplatit s ostatními obžalovanými na náhradě škody částku 19 371 674 Kč.

3. Stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, k jehož odůvodnění připojil vyjádření svědka P. R., který uvedl, že při rozhovoru s dalším obžalovaným ve stěžovatelově trestní věci (V. Ž.) mu bylo řečeno, že tomuto obžalovanému se podařilo díky úplatku ve výši 3 000 000 Kč předsedovi senátu K. snížit tresty pro něj a jeho rodinné příslušníky na minimum. To podle stěžovatele vyvolává pochybnosti o nestrannosti uvedeného soudce, který by měl být pro řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen z rozhodování. Při veřejném zasedání byli vyslechnuti svědci P. R., který zopakoval skutečnosti uvedené v jeho vyjádření, a svědek V. Ž., který všechny tyto skutečnosti popřel a označil za totální výmysl.

4. V napadeném usnesení krajský soud dospěl k závěru, že předseda senátu nemá vztah k žádnému z účastníků a nepřijal jakékoliv plnění. Vzhledem k tomu, že V. Ž. (i členové jeho rodiny) byl v dané trestní věci odsouzen k dlouholetým trestům odnětí svobody, je zcela nelogická úvaha o ovlivnění předsedy senátu. V řízení tak absentuje jakákoliv skutečnost, která by mohla vyvolat pochybnosti o podjatosti předsedy senátu.

5. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry krajského soudu, neboť tvrzení svědka P. R. je zcela osamocené, a vzhledem k výsledku trestního stíhání i naprosto nelogické, až absurdní. Zároveň P. R. nebyl přímým svědkem, nýbrž vypovídal pouze o tom, co mu měl říct V. Ž. Ten to však zcela popřel, a to i při konfrontaci. Z kontextu rozhodnutí krajského soudu je pak zřejmé, že svědka P. R. považoval za nevěrohodného. Konečně vrchní soud odmítl i stěžovatelovu námitku, že obžalovaným Ž. byly v dané trestní věci uloženy výrazně nižší tresty než stěžovateli. Všechny tresty byly uloženy v rámci zákonné sazby (5 až 10 let). T. Ž. byl uložen trest zcela srovnatelný se stěžovatelovým (trest odnětí svobody na 7 let a peněžitý trest 1 000 000 Kč), V. Ž. a B. Ž. tresty jen o něco mírnější (tresty odnětí svobody na 5 roků a 11 měsíců a 5 roků a 3 měsíce, jakož i peněžité tresty). Tyto rozdíly byly podrobně odůvodněny v odsuzujícím rozsudku krajského soudu (a byly přezkoumány odvolacím soudem). Z uvedených skutečností tak podle vrchního soudu nelze dovodit jakoukoliv podjatost předsedy senátu. Právní úprava neumožňuje vyloučení konkrétního soudce toliko na základě osamoceného, ničím nepodloženého nařčení soudce z převzetí úplatku. Vyloučení soudce musí být výjimečnou okolností s ohledem na ústavní zakotvení práva na zákonného soudce.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že v první řadě krajský soud pochybil, vydal-li napadené usnesení o vyloučení předsedy senátu až po meritorním rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení, zvlášť byla-li základním argumentem tohoto návrhu podjatost rozhodujícího soudce. Námitka podjatosti měla být podle stěžovatele vyřízena přednostně. Stejného pochybení se dopustil i vrchní soud při vydávání jeho napadeného usnesení. K obsahu usnesení stěžovatel namítá, že samotné prohlášení předsedy senátu o jeho nepodjatosti nemůže vyvrátit vznesené pochybnosti. Pochybnosti o podjatosti přitom nevyvolává pouze případná důvodnost podezření z přijetí úplatku, ale již samotné obrácení se stěžovatele na státní zastupitelství, aby toto podezření prověřilo. Navíc stěžovatel zdůrazňuje, že podezření z přijetí úplatku se týkalo přímo stěžovatelovy kauzy. V napadeném rozhodnutí není dostatečně vyvrácena výpověď svědka, který poznatek o úplatku přinesl, a chybí i hodnocení věrohodnosti svědka, který měl předsedu senátu uplácet. Tato osoba navíc měla vypovídat v pozici spoluobviněného a nikoliv svědka. Z uvedených důvodů hodnotí stěžovatel rozhodnutí krajského soudu jako nepřezkoumatelné.

7. Usnesení vrchního soudu pak obsahuje pouze obecné hodnocení toho, zda údajně uplácejícímu obviněnému (a jeho rodinným příslušníkům) byl uložen mírný trest. Stěžovatel je toho názoru, že jemu samotnému byl původně uložen velmi přísný trest ve srovnání s údajně uplácejícím obviněným. Vrchní soud podle stěžovatele bagatelizoval motiv, který mohl vést spoluobviněného k uvedení nepravdivé výpovědi. Nehledě na skutečnost, že vyslýchán byl týmž soudcem, kterému měl údajně úplatek poskytnout. Stěžovatel se tak nedomohl toho, aby byla jím vznesená námitka podjatosti náležitě posouzena a podezření jednoznačně vyvráceno.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zpravidla odmítá soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost ústavní stížnost, brojící proti rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto o (ne)vyloučení soudce podle § 30 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2758/18 nebo ze dne 16. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4005/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť obsahově totožné námitky mohou být uplatněny cestou opravných prostředků, brojících proti meritorním rozhodnutím ve věci, včetně stížnosti proti usnesení, jímž se zamítá návrh na povolení obnovy řízení. Rozhodnutí o těchto opravných prostředcích lze tedy považovat za procesní prostředky způsobilé k ochraně základních práv a svobod obviněných. V dané věci však stěžovatel namítá, že vrchní soud nejprve vydal rozhodnutí o stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení a až následně se zabýval stížností proti usnesení, jímž nebyl předseda senátu vyloučen z rozhodování v dané věci. Bylo-li konečné meritorní rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení vydáno před usnesením, jímž bylo rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení soudce, nelze řízení, z nějž vzešlo ono dříve vydané rozhodnutí logicky považovat za prostředek, v němž by bylo možné uplatnit obsahově totožné námitky. Takový postup není sám o sobě protiprávní, jak namítá stěžovatel. Rozhodne-li však stížnostní soud nejdříve o stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé, a teprve následně o stížnosti podle § 30 trestního řádu proti usnesení, kterým nebyl soudce nalézacího soudu vyloučen z rozhodování v dané věci, neuplatní se procesní překážka nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a věc bude soudcem zpravodajem předložena k rozhodnutí příslušnému senátu Ústavního soudu.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, s nimiž se již obsáhle vypořádaly oba soudy. Těžiště stěžovatelovy námitky podjatosti předsedy senátu spočívá v tvrzení svědka R., které nebylo ani nepřímo podloženo žádným dalším konkrétním důkazem. Naopak všechny ostatní dostupné důkazy (vyjádření zúčastněných osob) tvrzení svědka vyvrací. Žádné jiné důkazy nejsou k dispozici. K tomu je třeba doplnit, že na správnost napadených rozhodnutí a rozhodování Ústavního soudu přitom nemůže mít vliv "vyčkávací" strategie orgánů činných v trestním řízení, k nimž stěžovatel podal podnět k prověření úplatku pro předsedu senátu R. K., a jimž podle Ústavního soudu nic nebránilo v prověřování stěžovatelova podnětu. Soudy však musí vycházet toliko z důkazů, které jim byly předloženy, přičemž osamocené tvrzení třetí osoby nemůže být důvodem pro vyloučení soudce, zvláště postrádá-li zjevně i elementární logiku, jak vyložily soudy v napadených rozhodnutích. Oba tyto důkazy byly provedeny ve veřejném zasedání a obhajoba se k nim tedy mohla vyjádřit (a svědky vyslechnout).

11. V tomto směru se Ústavní soud plně ztotožňuje se závěrem vrchního soudu, že vyhověním stěžovateli a přenastavením obecného důkazního břemene pro pochybnosti o nepodjatosti soudce, dosahujícího v podstatě přijetí principu "presumpce viny" nařčeného soudce (stěžovatel fakticky žádá buď nemožné jednoznačné vyvrácení podezření, nebo vyloučení soudce), by jakákoliv strana trestního řízení měla ve své dispozici výběr v její věci rozhodujících soudců, což by kromě rizika nekonečných obstrukcí trestního řízení v České republice vedlo rovněž k faktickému vyprázdnění práva na zákonného soudce.

12. Ze stejného důvodu nemůže být důvodem pro vyloučení soudce ani skutečnost, že se stěžovatel se svým podnětem obrátil na státní zastupitelství. Ani tato skutečnost nezakládá sama o sobě pochybnosti o nepodjatosti daného soudce. Za zcela nerozhodný je třeba považovat fakt, že k přijetí úplatku mělo dojít v této dané konkrétní věci. Tím spíše je z uvedených důvodů třeba trvat na tom, aby nařčení soudce bylo podloženo dalšími skutečnostmi.

13. Za nerozhodné je rovněž třeba považovat to, jakým způsobem byl v napadených rozhodnutích formálně označen V. Ž., tedy zda jako svědek nebo obviněný. Podstatné je to, jakým způsobem soudy vyhodnotily obsah jeho výpovědi, přičemž tomu nelze cokoliv vytknout. Jak bylo uvedeno výše, jeho výpověď nestojí osamoceně a žádný důkaz (kromě důkazy nepodloženého vyjádření svědka R.) jí neznevěrohodňuje.

14. Ústavní soud tak uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru