Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 530/03Usnesení ÚS ze dne 04.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto - pro 2b
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zák... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
orgán činný v trestním řízení
právní předpis
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.530.03
Datum podání10.10.2003
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 266a

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.4

23/1994 Sb., § 31 odst.3, § 32 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 530/03 ze dne 4. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti M. D., právně zastoupené JUDr. J. S., advokátem, směřující proti postupu Ministerstva spravedlnosti ČR, č. j. 1202/2003-Doh, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 266a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 31 odst. 3 a § 32 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Ministerstva spravedlnosti ČR a Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníků,

takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Dne 13. října 2003 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, kterým se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud přikázal odstranění porušování jejích práv na prošetření podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že věc se týkala trestního řízení jejího bratra, Mgr. V. K. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. března 2003, sp. zn. 7 To 142/02, zamítl jeho i její odvolání směřující do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2002, sp. zn. 56 T 23/2000. Tímto rozsudkem byl bratr stěžovatelky shledán vinným pro trestný čin přípravy vraždy, dle ustanovení § 7 odst. 1 ve spojení s § 219 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování dle ustanovení § 10 odst. 1 lit. b) k § 185 odst. 2 lit. a) trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let.

Stěžovatelka podala ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona ještě před doručením rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který odůvodnila zjevným a účelovým porušením zákona v neprospěch jejího bratra. Teprve 3. července 2003, po téměř třech měsících, jí bylo doručeno potvrzení podnětu z Nejvyššího státního zastupitelství, kterým jí bylo současně sděleno, že doposud nebyly předloženy spisové materiály. Vzhledem k této informaci se stěžovatelka obrátila na předsedu senátu 56 T Městského soudu v Praze s dotazem na důvody, pro které není možno předložit spis. Dopisem ze dne 16. července 2003 jí bylo sděleno, že ve věci bylo podáno dovolání bratrem stěžovatelky i druhým odsouzeným a bylo zahájeno řízení ohledně odkladu výkonu rozhodnutí.

Dopisem ze dne 12. srpna 2003 bylo stěžovatelce ministrem spravedlnosti sděleno, že pro nedostupnost spisu z důvodu podaného dovolání nemohlo Nejvyšší státní zastupitelství věc prošetřit postupem dle ustanovení § 389a trestního řádu. S ohledem na podané dovolání, o kterém se ministerstvo spravedlnosti dozvědělo teprve dne 8. srpna 2003, nebude, pro marné uplynutí lhůty, činit další opatření. Stejné sdělení bylo zasláno i obhájci stěžovatelčina bratra, který rovněž podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Stížnost, kterou se stěžovatelka bránila uvedenému postupu, vyřídilo Ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 2. září 2003, v němž potvrdilo, že provedení přezkumného řízení podle ustanovení § 266a trestního řádu zabránila absence spisu u ministerstva.

Dle názoru stěžovatelky z citované korespondence vyplývá, že Nejvyšší státní zastupitelství ani ministr spravedlnosti se jejím podnětem nezabývaly, a ani v budoucnu se jím zabývat nehodlají. Takový postup je však, dle jejího názoru, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž uvedla, že s ohledem na její postavení, sestry odsouzeného, neměla možnost užít jiný procesní prostředek. Postupem orgánů veřejné moci jí tedy bylo odepřeno její jediné právo, neboť podnět se ukázal jako zbytečný, přičemž důvody, které jí byly sděleny, považuje za nekorektní.

Stěžovatelka rovněž namítla, že pravidlům spravedlivého procesu odporuje, aby obviněný, popřípadě další osoby, byly zbaveny práva na nápravu nezákonného rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona jen proto, že ve věci bylo podáno dovolání. Postup ministra spravedlnosti vede k tomu, že si občan musí zvolit, jaký prostředek na ochranu svých práv použije, přestože jejich zákonem stanovený obsah je odlišný, a to v rozporu s ustanovením § 266a odst. 3 trestního řádu, který tuto možnost ve spojení s dovoláním výslovně připouští.

S ohledem na výše uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud ve věci, č. j. 1202/2003-Doh, přikázal ministru spravedlnosti odstranit porušování jejího práva na prošetření důvodnosti podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, a dále aby zrušil ustanovení § 266a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a dále ustanovení § 31 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů.

K ústavní stížnosti se vyjádřilo Ministerstvo spravedlnosti. Zrekapitulovalo situaci, zejména popsalo svůj postup za situace, kdy ve věci bylo podáno rovněž dovolání a věc nebylo možno, pro nedostupnost trestního spisu, přezkoumat. Současně byla stěžovatelka Městským soudem v Praze informována, že trestní spis nemohl být zapůjčen s ohledem na podané dovolání a rovněž s ohledem na žádost odsouzeného o odklad výkonu trestu. Dopisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 12. srpna 2003 byla stěžovatelka vyrozuměna, že věc nebylo možno pro nedostupnost trestního spisu přezkoumat. Z týchž důvodů nebylo možno provést přezkumné řízení na základě jejího dalšího podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, které stěžovatelka podala dne 20. srpna 2003. Postup Nejvyššího státního zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti byl zcela v souladu s platnou úpravou, zejména s ustanovením § 266a odst. 1 trestního řádu, které stanoví lhůtu k podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti, je-li současně podáno v téže věci dovolání.

Nejvyšší státní zastupitelství konstatovalo prostřednictvím nejvyšší státní zástupkyně, že stěžovatelka dne 10. dubna 2003 podala u Ministerstva spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch svého bratra, ve kterém namítla, že soudy prvého a druhého stupně rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a chybně hodnotily opatřené důkazy (§ 2 odst. 5 a 6 trestního řádu).

Podáním ze dne 18. července 2003 uplatnil i bratr stěžovatelky, obviněný Mgr. V. K., v podstatě obsahově shodný podnět ke stížnosti pro porušení zákona, rozšířený o tvrzené porušení § 11 odst. 1 lit. a) trestního řádu. Dne 26. června 2003 podal bratr stěžovatelky u Městského soudu v Praze dovolání obsahově shodné s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Dovolání se opíralo o důvody stanovené v ustanovení § 265b odst. 1 lit. e), g) trestního řádu.

Podle nejvyšší státní zástupkyně spočívá podstata ústavní stížnosti v tvrzeném porušení práv stěžovatelky postupem Ministerstva spravedlnosti, jemuž byl podnět ke stížnosti pro porušení zákona postoupen Nejvyšším státním zastupitelstvím v souvislosti s dovoláním jejího bratra, přičemž ministerstvo se jím nezabývalo neboť uplynula lhůta, v níž mohl ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona. Proto shledala ustanovení § 266a odst. 1 trestního řádu jako rozporné s právem na spravedlivý proces, jelikož časové omezení ministra fakticky zbavuje obviněného jednoho opravného prostředku. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že v dané věci se nejedná o případ, kdy by bylo potřeba reagovat nálezem Ústavního soudu. Účinností zákona č. 265/2001 Sb., bylo do trestního řízení včleněno dovolání, přičemž úprava dalších mimořádných opravných prostředků zůstala, až na určité změny, nedotčena. Ve vztahu ke stížnosti pro porušení zákona však dovolání znamená výraznější posun ve vnímání významu a přípustnosti stížnosti pro porušení zákona. Dále má možnost podání dovolání vliv na podání a rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v téže věci.

Ústavní soud se již v minulosti zabýval vymezením stížnosti pro porušení zákona, jako mimořádného opravného prostředku v komplexu řádných i mimořádných opravných prostředků (např. nález Ústavního soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. Pl. ÚS. 15/01, publikovaný pod č. 424/2001 Sb.), a dospěl k závěru, že na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků toliko stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní straně - státu. Pakliže stát, jako procesní strana v trestním řízení, disponuje ve srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní" v trestním procesu. Právě ohledem na rovnost zbraní odůvodnil Ústavní soud nutnost zrušit ustanovení § 272 trestního řádu, současně však konstatoval, že stížnost pro porušení zákona, směřující ve prospěch obviněného, je procesním výrazem určitého dobrodiní ze strany státu.

V trestním řízení jsou taxativně vymezeny dovolací důvody, a přestože se jedná převážně o důvody procesního charakteru, je zde i možnost napadnout nesprávné hmotně právní posouzení skutku, což uplatnil i bratr stěžovatelky, Mgr. V. K.. Jakkoli je z rozhodovací praxe známa úzká interpretace dovolacích důvodů, nastává právní stav, kdy se dovolání vrací k principům stížnosti pro porušení zákona, která byla nahrazena dovoláním v zájmu kontradiktornosti procesu. Dále nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že smyslem mimořádných opravných prostředků, v konkrétní věci, je snaha vyvolat přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ČR, přičemž je na příslušných subjektech, aby si ujasnily, který mimořádný opravný prostředek využijí k dosažení svého cíle. Záměrem zákonodárce projednat stížnost pro porušení zákona i dovolání v téže věci ve společném řízení (§266a odst. 3 trestního řádu), a tomu odpovídající lhůta, v níž může ministr stížnost pro porušení zákona podat, tak, aby mohl být naplněn požadavek na konání společného řízení (§266a odst. 1 trestního řádu), nezasahuje do práv stěžovatelky zaručených v Listině. Současná právní úprava neumožňuje jedné procesní straně - státu - domáhat se přezkumu rozhodnutí cestou stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného, byl však zaveden institut dovolání v neprospěch obviněného. Učinit tak může Nejvyšší státní zastupitelství ve lhůtě dvou měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí. Tato lhůta je shodná se lhůtou danou v ustanovení § 266a odst. 1 trestního řádu, a ve svém důsledku je výrazem zachování rovnosti zbraní poté, co došlo ke zrušení ustanovení § 272 trestního řádu. Tato právní úprava vytváří rovné postavení obou stran, které je v souladu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podstatnou okolností je i skutečnost, že oba nástroje, tj. jak dovolání tak i stížnost pro porušení zákona, přísluší rozhodnout stejnému orgánu, tj. Nejvyššímu soudu ČR.

Pokud za této situace není ustanovení § 266a odst. 1 trestního řádu v rozporu s ústavními principy spravedlivého procesu, nemůže těmto principům odporovat ani podzákonná úprava obsažená ve vyhlášce, jelikož namítaným ustanoveními § 31 odst. 3 a § 32 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., je upraven administrativní postup státního zastupitelství směřující k naplnění konkrétního ustanovení.

Dále nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že ustanovení § 389a trestního řádu, které plně respektuje ústavní princip potupu orgánu veřejné moci v mezích zákona a zákonem stanoveným způsobem. V projednávané věci pak Nejvyšší státní zastupitelství zákonem stanovený postup dodrželo.

Závěrem uvedla, že namítanou nečinností Ministerstva spravedlnosti nebylo zasaženo do stěžovatelčiných základních práv zaručených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť Ministerstvo spravedlnosti i Nejvyšší státní zastupitelství postupovaly v souladu s právními normami, které nejsou v rozporu s citovanými ustanoveními Listiny, a naopak představují projev principu rovnosti zbraní v trestním řízení. Proto navrhla, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud se seznámil se všemi předloženým podklady a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud odkazuje na své dřívější závěry, na základě kterých dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem. Nepostradatelnou podmínkou je skutečnost, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, když zmíněná pravidla představuje právě trestní řád, a že jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny), a podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří i protiprávní jednání, následek, kauzální nexus a zavinění.

Východiskem ústavně právních principů a základních práv a svobod je zejména Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, sjednaná v Římě dne 4. listopadu 1950. Tato limita ústavních principů spravedlivého procesu, z níž vychází i Listina, jako projekce do právního řádu ČR, zajišťuje každému, aby o jeho věci rozhodoval nezávislý a nestranný orgán - soud.

Trestní řízení obsahuje nad rámec základních práv a svobod, tak, jak plynou z Úmluvy a Listiny, některé prvky akcesorické povahy, které právě s ohledem na specifičnost řízení mají za úkol přispět k "lidštějšímu" přístupu k osobám, u nichž existuje podezření ze spáchání trestného činu. Jedním z těchto prvků je užití opravných prostředků osobami, které nejsou účastníky řízení, avšak důsledky trestního řízení mohou na ně mít podstatný vliv, případně je tento přístup aplikován ve prospěch obviněných, kteří nejsou schopni dohlédnout důsledky svého jednání, resp. svého konání v rámci trestního řízení. Proto zákonodárce poskytl například možnost, aby odvolání mohli podat mimo odsouzeného a v jeho prospěch též jeho rodiče, sourozenci, potomci, manžel či druh. Tento nadstandard má však své meze, které se projeví v případě dovolání. Konečně i stěžovatelka sama uvedla, že nebyla legitimována k takovému kroku.

Pod tímto zorným úhlem je třeba hledět na stěžovatelku. Ta sice získala podáním odvolání ve prospěch svého bratra jisté postavení v rámci jeho trestního řízení, avšak toto postavení neodpovídá postavení běžného účastníka řízení, tak jak na něj pamatují mezinárodní normy, týkající se základních lidských práv.

Další okolností, ke které Ústavní soud přihlédl, je rozsah dvou sobě na roveň postavených, mimořádných opravných prostředků. Stěžovatelkou napadenou úpravou zákonodárce vyjádřil, kterému z mimořádných opravných prostředků přikládá větší význam. Ve stěžovatelkou navrhované úpravě by mohla nastat situace, kdy bude současně podáno dovolání a stížnost pro porušení zákona, a mohla by tak probíhat dvě na sobě nezávislá řízení, prováděná týmž orgánem, a to bez vzájemné přímé vazby. Bylo by potom otázkou výkladu, které z rozhodnutí má vyšší význam v případě navzájem si odporujících výroků. Současně je třeba přihlédnout i k ekonomii a efektivitě řízení, kdy souběh dvou řízení by se mohl negativně podepsat na nepřiměřeném prodloužení.

Pokud tedy zákonodárce poskytl účastníkům trestního řízení právo podat dovolání a neučinil tak v případě ostatních subjektů, dal najevo jejich hierarchii a současně nezbytnost účastníků zvážit, který procesní prostředek užijí. Tomu nasvědčuje i úprava stěžovatelkou napadeného ustanovení § 266a odst. 1 trestního řádu, neboť omezující lhůta dvou měsíců se neužije, nebylo-li podáno současně i dovolání.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.

S ohledem na uvedené skutečnosti proto Ústavní soud uzavírá, že pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení zkrácení stěžovatelky na jejím právu na spravedlivý proces tak, jak citované ustanovení Listiny zaručuje a jak toto právo Ústavní soud opakovaně vyložil.

Za dané situace Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.

K otázce návrhu stěžovatelky na zrušení shora uvedených ustanovení právních norem Ústavnísoud konstatuje, že takový návrh má akcesorickou povahu k ústavní stížnosti a jeho osud sleduje osud ústavní stížnosti. Proto byl návrh odmítnut dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. b) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru