Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 53/95Usnesení ÚS ze dne 10.03.1996

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na příznivé životní prostředí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.53.95
Datum podání13.03.1995

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 53/95 ze dne 10. 3. 1996

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 53/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů:

1. Ing. R.F., 2. Dr. E.F., 3. G.R., 4. Dr. N.S., 5. L.N., 6. E.S.,

7. H.S., 8. Mag. E.F., 9. Dr. W.L., 10. Mag. I.L., 11. C.B.,

12. M.B., všichni zastoupeni advokátem JUDr. J.O., proti rozhodnutí

Ministerstva hospodářství ČR ze dne 3.6.1994, čj. MH 482/94, a usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 1994, sp. zn. 6 A 121/94, za účasti Ministerstva hospodářství ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka Č., zastoupeného advokátem JUDr. I.C.,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

2 IV. ÚS 53/95

Stěžovatelé, kteří jsou všichni vlastníky nemovitostí nacházejících se v okolí města R., podali Ústavnímu soudu ČR, s odvoláním na porušení čl. 1, 17 odst. 1, 35 odst.l, 2 a 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR ze dne 3.6.1994, čj. MH-482/94, kterým bylo zčásti změněno a zčásti potvrzeno rozhodnutí referátu odboru regionálního rozvoje O.Ú v T., ze dne 1.3.1994, čj. 108-2770/93/Ka, o vydání stavebního povolení na stavbu "M. " a dále proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.12.1994, sp. zn. 6 A 121/94, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelů proti shora citovanému rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR. V odůvodnění své ústavní stížnosti uvedli, že se svými podáními, adresovanými správnímu orgánu I. stupně, domáhali účasti na stavebním řízení s tím, že jim podle § 59 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"),

náleží postavení účastníků tohoto řízení. Podali také u uvedeného správního orgánu odvolání proti jeho stavebnímu povolení, na tato jejich podání však nebylo ze strany správního orgánu I. ani II. stupně reagováno. Stěžovatelé, kteří se takto domáhali účasti ve stavebním řízení, vycházeli z toho, že stavební zákon ve svém textu nedefinuje, co se má rozumět pod pojmem "sousední pozemky nebo stavby". Mají

- 3 - IV. ÚS 53/95

za to, že sousedem lze rozumět nejen osobu, která má příslušná práva ke stavbě nebo pozemku, který bezprostředně přiléhá k zamýšlené stavbě, ale i osobu, jejíž pozemky nebo stavby mohou být důsledky zamýšlené stavby přímo dotčeny. Poukazují na to, že okruh účastníků řízení může být jiný v řízení o stavbě rodinného domku a jiný v řízení o stavbě jaderného zařízení a v této souvislosti odkazují na ustanovení § 127 o.z. užívajícího pojmu "sousední pozemek", na základě kterého se přiznává ochrana sousedských práv nejen bezprostřednímu sousedovi, ale i sousedovi vzdálenějšímu. Poukazují na to, že uvedené ustanovení stavebního zákona nepodmiňuje účast na stavebním řízení okolností, že pozemek nebo stavba se nachází na státním území České republiky, stejně tak státním občanstvím vlastníka, jakož i na to, že podle čl. 42 odst. 2 Listiny požívají cizinci stejných práv a svobod jako státní občané, pokud není výslovně stanoveno jinak. Blízká vzdálenost od objektu elektrárny i povolovaného meziskladu se přímo dotýká stěžovatelů jako vlastníků nemovitostí tím, že vyžaduje vyřešení zvláštních protihavarijních postupů pro případ krizových situací. Cítí se tedy stěžovatelé povolením stavby dotčeni na svých subjektivních právech, a to především v právu na příznivé životní prostředí a v právu vlastnickém. Cítí se být také dotčeni tím, že jim nebylo umožněno zúčastnit se správního řízení, předcházejícího vydání rozhodnutí o povolení stavby, čímž byla, podle nich, porušena řada ustanovení správního řádu, která ve stížnosti označují, přitom se v této souvislosti dovolávají ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu a dovozují, že v rozporu s tímto ustanovením správní orgán nevydal rozhodnutí a neprokázal, že stěžovatelé účastníky správního řízení nejsou a stěžovatelům tak nebyla umožněna účast na místním šetření a podání námitek k zamýšlené stavbě. V rozporu s § 60 správního řádu odvolací správní orgán neposoudil, zda odvolání, která proti správnímu rozhodnutí I. stupně podali stěžovatelé, i když by podle správního orgánu byla nepřípustná, nezakládají důvod k obnově řízení nebo k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. V důsledku toho byla, podle stěžovatelů, porušena zásada rovnosti práv podle čl. 1 Listiny a současně bylo porušeno ústavní právo na informace obecně, čl. 17 odst. 1 Listiny, a v oblasti životního prostředí zvláště (čl. 35 odst. 2 Listiny ve vztahu

- 4 - IV. ÚS 53/95

k § 72 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Uvádějí dále, že zákon o ochraně přírody a krajiny výslovně stanoví v § 72 odst. 2 právo na informace v oblasti ochrany přírody a krajiny. Orgány ochrany přírody, mimo jiné ministerstvo životního prostředí, které jsou povinny tyto informace poskytovat, jsou vypočítány v § 75 citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že však pozdější zákon ČNR č. 474/1992 Sb. přenesl působnost v oblasti územního plánování a stavebního řádu náležející do té doby ministerstvu životního prostředí na ministerstvo hospodářství, lze podle nich dovodit, že i ministerstvo hospodářství je na úseku své působnosti povinno poskytovat informace z oblasti ochrany přírody a krajiny a stěžovatelům tudíž zabránilo, v rozporu s ústavní a zákonnou úpravou, realizovat právo na informace z oblasti ochrany přírody a krajiny ve vztahu k zamýšlené stavbě. Poukazují dále na to, že o obsahu předmětného rozhodnutí ministerstva hospodářství se dověděli ze sdělovacích prostředků a podali pak za podmínek občanského soudního řádu žalobu proti uvedenému rozhodnutí, ve které žádali jeho zrušení a vrácení věci k novému řízení u správního orgánu a současně požádali soud, aby podle § 250b odst. 2 o.s.ř. uložil ministerstvu hospodářství správní rozhodnutí stěžovatelům doručit. Vrchní soud svým usnesením ze dne 30.12.1994 řízení o podané žalobě zastavil, neboť podle jeho názoru žádný ze stěžovatelů nebyl účastníkem správního řízení o vydání stavebního povolení. Nezabýval se věcnými argumenty stěžovatelů k okruhu účastníků stavebního řízení ve smyslu § 59 odst. 1 stavebního zákona, ale bez zdůvodnění uvedl, že stěžovatelé

nesplňují podmínku vlastnického nebo jiného práva k sousednímu pozemku nebo stavbě, neboť údajně "sousedním pozemkem" podle ustáleného výkladu i podle desítky let trvající právní a soudní praxe je takový pozemek, který má společnou hranici s pozemkem, na němž se má stavět. V této souvislosti stěžovatelé uvádějí, že před rokem 1992 neexistovala v tomto státě obecná soudní přezkoumatelnost správních rozhodnutí a nemůže tedy ani existovat desítky let trvající správní i soudní praxe pojem souseda pro účely stavebního zákona vymezující. Tím, že Vrchní soud zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a znemožnil účast stěžovatelů v řízení o povolení stavby jaderného zařízení, způsobil,

- 5 - IV. ÚS 53/95

že zůstala porušena ústavní práva stěžovatelů již uvedená a dále bylo porušeno ústavní právo stěžovatelů na soudní přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z uvedených důvodů navrhli proto zrušení obou označených rozhodnutí, zároveň navrhli odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ministerstva hospodářství a současně s ústavní stížností podali také, s odvoláním na ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., návrh na zrušení části ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona vypuštěním slova "sousedním" pro jeho rozpor s čl. 1, 17 odst. 1 a čl. 35 odst. 1 a 2 Listiny.

Spojený návrh stěžovatelů na zrušení části ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona byl usnesením Ústavního soudu, sp. zn. P1. ÚS 26/95, ze dne 19.1.1996, odmítnut.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 121/94, obsahem vyjádření účastníků řízení Vrchního soudu v Praze a Ministerstva hospodářství ČR a vedlejšího účastníka Č., jakož i s obsahem spisového materiálu dané věci se týkajícího, předloženého referátem regionálního rozvoje O.Ú., Ústavnímu soudu dne 30.1.1996, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelé porušení práv, zakotvených v čl. 1, 17 odst.1, 35 odst. 1 a 2 a 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, skutkově odvíjí od faktu, že jim v předcházejících řízeních nebylo přiznáno postavení účastníka stavebního řízení, kteréžto právo vyvozují z ustanovení § 14 správního řádu a § 59 odst. 1 stavebního zákona, zaměřil se Ústavní soud především na posouzení otázky, zda použití a výklad uvedených ustanovení aplikujícími orgány nebylo protiústavní.

Ve smyslu ustanovení § 140 stavebního zákona, který upravuje také řízení o vydání stavebního povolení, se obecné předpisy o správním řízení použijí jen tehdy, není-li výslovně stanoveno

6 - IV. ÚS 53/95

jinak. Z uvedeného ustanovení plyne, že tam, kde stavební zákon sám vymezuje okruh účastníků, nelze ustanovení správního řádu o tom, kdo je účastníkem řízení - tedy ani jeho ustanovení § 14 použít. Porušení uvedeného ustanovení tedy není možno správním orgánům, v dané věci rozhodujícím podle stavebního zákona, vytýkat. Tyto orgány sice měly na podání stěžovatelů, jimiž se tito domáhali postavení účastníků řízení, reagovat, nicméně pokud tak neučinili, nelze tuto jejich nečinnost s ohledem na to, že stěžovatelé, jak bude dále uvedeno, se účastníky stavebního řízení nemohli stát ani ve smyslu speciální úpravy stavebního zákona, považovat za protiústavní. V této souvislosti je třeba také uvést, že z obsahu vyjádření Ministerstva hospodářství ČR, a zejména pak také z přiložené korespondence (dopis přednosty O.Ú. v T., ze dne 16.8.1993, adresovaný Ministerstvu zahraničních věcí ČR a odpověď JUDr. M.K., zástupce ředitele odboru Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 15.2.1993) je zřejmé, že O.Ú. věc právě v souvislosti s podáními rakouských občanů konsultoval s Ministerstvem zahraničních věcí ČR, kterému také jeho stavební úřad postoupil 1453 podání rakouských občanů k dalšímu opatření.

Samotné ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona pak nelze chápat a vykládat, jak na to také poukázalo ministerstvo hospodářství ve svém vyjádření, izolovaně, ale pouze v kontextu stavebního zákona jako celku i v rámci celého právního řádu, tedy i v souvislostech se zákony č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a zejména také v souvislostech se zákonem ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (jehož režim, ač to s ohledem na jeho ustanovení § 22 v návaznosti na datum zahájení územního řízení - 17.2.1992 - nebylo nutné, byl u předmětné stavby uplatněn). V tomto směru je třeba v bližším odkázat na důvody, uvedené již v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. P1. ÚS 26/95, ze dne 19. 1. 1996, jímž byl odmítnut návrh stěžovatelů na zrušení části ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona a v návaznosti na ně zdůraznit, že v našem právním řádu jsou zakotveny instituty a mechanismy, jejichž prostřednictvím jsou v případech staveb s rozsáhlejšími dopady na životní prostředí chráněny také zájmy širší veřejnosti na příznivém

7 - IV. ÚS 53/95

životním prostředí, a to nepřímo i zájmy veřejnosti zahraniční. V těchto souvislostech pak ani výklad ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona, podaný Vrchním soudem v napadeném rozhodnutí, nelze považovat za protiústavní, přitom navíc je třeba dodat, že i kdyby bylo možno přisvědčit extenzívnímu výkladu pojmu vlastníka sousedního pozemku v ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona, nebylo možno v dané věci přiznat oprávnění stát se účastníkem stavebního řízení samotným stěžovatelům - bez dalšího - jen z titulu jejich vlastnictví k pozemkům, s ohledem na prostorovou působnost stavebního zákona.

Jestliže tedy také podle přesvědčení Ústavního soudu nemohli být stěžovatelé z uvedených důvodů účastníky stavebního řízení, nelze jim pak přisvědčit ani v tom, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu, jímž bylo zastaveno řízení o jejich žalobě, podané podle § 250 o.s.ř., došlo k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když v tomto směru se Ústavní soud ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze, uvedeným v jeho vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, totiž, že stěžovatelé v posuzované věci nebyli nositeli subjektivního práva, o němž se před správními orgány ve stavebním řízení - o vydání stavebního povolení - jednalo, napadené správní akty nerozhodovaly tedy o jejich právech, a proto se ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nemohou dovolávat.

Dále je třeba uvést, že dne 25.10.1989 byla mezi vládou ČSSR a vládou RR podepsána dohoda o úpravě otázek společného zájmu, týkajících se jaderné bezpečnosti a ochrany před zářením, přitom dle č. 7 této dohody se obě strany zavázaly provádět jednou do roka společná zasedání expertů, kteří budou hodnotit provádění dohody, projednávat informace, vyhodnocovat výsledky programu měření a projednávat další aktuální otázky o jaderné bezpečnosti a ochraně před zářením, přičemž, jak je patrno z dopisu Ministerstva zahraničních věcí ČR, adresovaného přednostovi O.Ú. v T., ze dne 15.12.1993, k těmto setkáním expertů obou stran každoročně dochází. Jak je dále patrno z uvedené listiny byla také

8 - IV. ÚS 53/95

rakouská spolková vláda ze strany ČR o záměrech České republiky pro oblast využívání atomové energie, jakož i o celkovém projektu vybudování meziskladu včetně průběhu výběrového řízení pro jeho stavbu, informována obsáhle a s předstihem. Z uvedeného je zřejmé ( jakož i ze samotného faktu, že stěžovatelé se již v průběhu stavebního řízení svými podáními na správní orgány obraceli), že k porušení práva na informace nedošlo, nehledě k tomu, že, jak již bylo uvedeno v usnesení Ústavního

soudu, sp. zn. Pl. ÚS 26/95, ze dne 19.1.1996, práva na informace o stavu životního prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 2

(který je v poměru k obecnému právu na informace zakotvenému v čl. 17 odst. 1 Listiny úpravou speciální), stejně tak jako práva na příznivé životní prostředí ve smyslu odst. 1 uvedeného článku, je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. K důvodům ústavní stížnosti, které porušení čl. 35 odst. 2 Listiny spatřují v postupu ministerstva hospodářství, které podle názoru stěžovatelů jim zabránilo realizovat právo na informace z oblasti ochrany přírody a krajiny ve vztahu k zamýšlené stavbě jaderného zařízení, je třeba uvést, že orgánem povinným poskytovat informace o ochraně přírody a krajiny (§ 72 zákona č. 114/1992 Sb.) zůstalo i nadále po přijetí zákona ČNR č. 474/1992 Sb. ministerstvo životního prostředí, které bylo také orgánem příslušným k posouzení vlivu předmětné stavby na životní prostředí. Porušení práva na informace namítaným postupem ministerstva hospodářství, tj. tím, že stěžovatelům nebylo přiznáno postavení účastníků stavebního řízení, rozhodně dovodit nelze.

K namítanému porušení rovnosti práv podle čl. 1 Listiny lze pak odkázat na důvody, které Ústavní soud uvedl v usnesení, jímž byl odmítnut návrh stěžovatelů na zrušení části ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona.

Ze všech uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelů podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne l0. března 1996

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj

IV. ÚS 53/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v řízení o ústavní stížnosti

stěžovatelů:

1. Ing. R.F., 2. Dr. E.F., 3. G.R., 4. Dr. N.S., 5. L.N.,

6. E.S., 7. H.S., 8. Mag. E.F., 9. Dr. W.L., 10. Mag. I.L.,

11. C.B., 12. M.B.,

všichni zastoupeni advokátem JUDr. J.O., proti rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR ze dne 3. 6. 1994, čj. MH 482/94, a usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 1994, sp. zn. 6 A 121/94, za účasti Ministerstva hospodářství ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Č., jako vedlejšího účastníka, zastoupeného advokátem JUDr. I.C., takto:

Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností, podanou podle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, domáhají zrušení rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR ze dne 3. 6.1994, čj. MH 482/94, kterým bylo z části změněno a z části potvrzeno rozhodnutí referátu regionálního rozvoje O.Ú. v T., ze dne 1. 3. 1994, o vydání stavebního povolení na stavbu M., jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelů proti uvedenému rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR. Současně stěžovatelé podali také návrh na zrušení části ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, věty prvé, vyjádřeného slovy "sousedním", jehož aplikace vedla Vrchní soud v Praze k vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení části ustanovení právního předpisu (§ 74 zákona č. 182/1993 Sb.) Ústavní soud podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. řízení o ústavní stížnosti, do doby rozhodnutí o návrhu na zrušení části ustanovení § 59 odst.1 zákona č. 50/1976 Sb., přerušil.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 31.srpna 1995

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru