Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 528/03Nález ÚS ze dne 26.03.2004Rozhodování soudu o nákladech výkonu rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
Výkon rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 46/32 SbNU 437
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.528.03
Datum vyhlášení15.04.2004
Datum podání09.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 270 odst.2, § 157 odst.2, § 157 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 528/03 ze dne 26. 3. 2004

N 46/32 SbNU 437

Rozhodování soudu o nákladech výkonu rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 26. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 528/03 ve věci ústavní stížnosti P. K. proti usnesení Městského soudu v Praze z 27. 6. 2003 sp. zn. 53 Co 185/2003, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z 15. 5. 2003 sp. zn. 31 E 2540/2001 ohledně výše nákladů exekučního vyklizení bytu.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 185/2003 ze dne 27. června 2003 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 31 E 2540/2001 ze dne 15. května 2003 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel nezpochybňuje, že svým jednáním vyvolal potřebu exekučního vyklizení bytu, a připouští svoji povinnost nést její náklady, má však za to, že jejich výše, pokud byl zavázán k úhradě 5 554,50 Kč za zámečnické služby a 42 047 Kč za služby stěhovací včetně nákladů na uskladnění, celkem tedy 47 601,50 Kč, je výrazně nepřiměřená, a proto právě jen proti ní podal dne 27. 5. 2003 na poště stručné odvolání se stěžejním poukazem na nezbytnost účelnosti vynaložených nákladů. Požádal odvolací soud o přezkoumání výše nákladů a zároveň avizoval případné doplnění odvolání poté, co se seznámí s fakturami.

Během následujícího měsíce se stěžovatelův právní zástupce neodkladně s fakturami skutečně seznámil, provedl namátkový průzkum trhu zámečnických a stěhovacích služeb a takto získané poznatky zpracoval do obsáhlého doplnění odvolání. Cestou Obvodního soudu pro Prahu 10 je nabídl odvolacímu soudu, konkrétně tak, že je dne 26. 6. odevzdal k poštovní přepravě. Obvodní soud pro Prahu 10 zásilku obdržel dne 27. 6. 2003, shodou okolností právě v den, kdy odvolací soud přijal nyní zpochybňované usnesení. Namísto toho, aby doplnění odvolání bez ohledu na tuto skutečnost, která mu ostatně ještě ani (téměř jistě) nebyla známa, odvolacímu soudu postoupil, vrátil je, údajně s odstupem několika dní, zpět právnímu zástupci stěžovatele s následným telefonickým vysvětlením, že spis byl již (3. 6. 2003 ) odeslán odvolacímu soudu.

Stěžovatel má za to, že postup obou soudů, zejména však soudu odvolacího, je jasným odepřením spravedlnosti a výrazem protiústavnosti, aniž by však svůj názor podepřel jakoukoli konkrétnější ústavněprávní argumentací.

Soudu prvního stupně vytýká, že definoval náklady výkonu rozhodnutí jako "náklady za vyplacené faktury", aniž by se obíral jejich věcnou správností a výší fakturovaných částek. Obává se, že se jedná o principiální postoj, při jehož dodržení by soud proplatil každou k věci se vztahující fakturu, ať již by zněla na jakoukoli částku.

Odvolacímu soudu pak stěžovatel zazlívá, že se spokojil pouze s konstatováním, že náklady jsou doloženy fakturami, přičemž z jejich obsahu nelze dovodit jejich nesprávnost a že ani povinný (stěžovatel) ve svém odvolání (nedoručené doplnění přirozeně zohledněno být nemohlo) svůj názor, že se v daném případě jednalo o zjevnou nepřiměřenost, nijak nekonkretizuje.

Stěžovatel tento postoj konfrontuje s tím, že včas a zřetelně na svůj úmysl konkrétní argumenty dodatečně předložit upozornil, a domnívá se tudíž, že odvolacím soudem, který je postrádal, měl být k jejich předložení vyzván a k rozhodnutí o odvolání nemělo být přikročeno dříve, než se odvolací soud přesvědčil, že k doplnění odvolání nedojde. Zmiňuje dále alternativu možného postupu odvolacího soudu. Pro případ, že by nechtěl opatřovat a provádět odpovídající srovnání a důkazy sám, mohl a měl dle jeho názoru napadené rozhodnutí zrušit jako nepřezkoumatelné a uložit soudu prvního stupně, aby o výši nákladů rozhodl řádným způsobem znovu. Proto stěžovatel navrhuje, aby obě shora citovaná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, jako porušující jeho nespecifikovaná ústavní práva, Ústavní soud zrušil.

II.

Ústavní soud, poté, co ústavní stížnost předběžně přezkoumal z hlediska formálních náležitostí, požádal Obvodní soud pro Prahu 10 o stanovisko, kdy bylo stěžovateli jím zpochybňované rozhodnutí odvolacího soudu doručeno a souběžně Městský soud v Praze, který ve věci naposledy meritorně rozhodoval, o vyjádření.

Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 10 vyplynulo, že usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 185/2003-50 ze dne 27. 6. 2003 bylo právnímu zástupci stěžovatele, JUDr. J., doručeno dne 12. 8. 2003. Ústavní stížnost tedy byla podána včas.

Městský soud v Praze sice výstižně zrekapituloval podstatu námitek stěžovatele, avšak pouze povšechně odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dále ve vyjádření bez bližší argumentace uvedl, že odvolací soud se výší vyfakturovaných a státem již proplacených nákladů za zámečnické služby a uskladnění věcí zabýval. Zdůraznil, že je neshledal nepřiměřenými a že z obsahu faktur nebyly zřejmé žádné nesrovnalosti ani nadbytečnost některých úkonů, takže vynaložení těchto nákladů odvolací soud kvalifikoval podle § 270 odst. 2 občanského soudního řádu jako účelné. Městský soud v Praze dále ve svém vyjádření zdůraznil, že soud je povinen zkoumat toliko to, zda náklady výkonu byly účelné a že této povinnosti, aniž by mu zároveň bylo jakýmkoli předpisem uloženo zkoumat aktuální - alternativní - nabídku jiných firem, učinil zadost. Za významnou, úzce související okolnost pak Městský soud v Praze označil skutečnost, že povinnost stěžovatele nést náklady výkonu rozhodnutí je důsledkem toho, že dobrovolně nesplnil, co mu bylo pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím uloženo. Rozhodnutí bylo tedy reakcí na to, že stěžovatel nerespektoval práva jiných osob, čímž se dle názoru Městského soudu v Praze sám dopustil protiústavního jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, který byl ve věci veden. Zjistil, že součástí spisu je i stěžovatelem vzpomínané a jako příloha k ústavní stížnosti připojené doplnění odvolání, přijaté Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 27.6. 2003, ačkoli údajně mělo být právnímu zástupci stěžovatele vráceno. Zdá se však být současně mimo jakoukoli pochybnost, že odvolací soud tento podrobně a kvalifikovaně zpracovaný materiál, v němž právní zástupce stěžovatele mimo jiné namítá nedůvodné zhodnocení majetku oprávněného či nejméně latentní neoprávněné obohacení jedné ze dvou asistujících firem, k dispozici neměl. Za těchto okolností zaměřil Ústavní soud svoji pozornost zejména na obě faktury, s nimiž se soudy obou instancí bez dalšího spokojily. Zatímco faktura "zámečnické pohotovosti" při prvním ohledání skutečně zjevné nesrovnalosti neobsahuje a důvodnost zaslepení přídavného zámku a zejména montáže bezpečnostního kování R1 je bez dalšího de facto nemožné posoudit, faktura Ing. P. K. dle názoru Ústavního soudu naopak pozoruhodná je. Z návrhu na výkon rozhodnutí vyklizením bytu č. 18 ve 4. poschodí domu č. p. 841 v P., V. ul. 40, je patrno, že tento byt sestával pouze z jednoho pokoje, předsíně, koupelny, WC a spíže. Z dodatku k protokolu o vyklizení je pak zřejmé, že stěhováno bylo celkem 45 položek uvedených v jednotlivostech, jako jsou hokejka či žehlicí prkno, vedle neskladných jednotlivostí uložených patrně v celkem 10 pytlích a 11 krabicích. Na přestěhování těchto věcí mělo dle rozpisu zřejmého z faktury pracovat 7 (!) zaměstnanců fakturující firmy celkem 63 hodin. Dále je třeba se pozastavit nad skutečností, že k fyzickému vyklizení došlo 28. 5. 2002, přičemž konečná faktura byla předložena již 4. 6. Její nezanedbatelnou, resp. rozhodující položkou byla částka za převzetí věcí na sklad na dobu 6 měsíců, aniž mohlo být v okamžiku vystavení faktury komukoli (snad s výjimkou povinného) zřejmé, jak dlouho bude skladováno skutečně. S fakturací plné částky za celou dobu se principiálně ztotožnit nelze. K posouzení těchto souvislostí nebylo doplnění odvolání povinného, dokonce ani odvolání samotné, nijak podstatné. Soud prvního stupně se nad nimi mohl a měl nejméně pozastavit z vlastní iniciativy. Z předloženého spisu však nic takového patrno není.

Ústavnísoud proto dospěl k závěru, že rozhodování obou obecných soudů o nákladech výkonu rozhodnutí bylo poznamenáno principiálně nepřijatelnou libovůlí. Lze sice porozumět subjektivně determinovanému přístupu vycházejícímu z faktu, že primární příčinou soudního sporu, následného výkonu rozhodnutí a v neposlední řadě řízení před Ústavním soudem bylo zcela jednoznačně protiprávní jednání povinného, zároveň je však třeba mít na paměti, že výkon rozhodnutí není trestem svého druhu a že nesporná práva, která jsou soudy povinny bez rozdílu hájit, má i povinný jako jeden z rovných si účastníků řízení.

Nezávislost rozhodování obecnýchsoudů je ohraničena jejich povinností svá rozhodnutí podle § 157 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu také odůvodnit. Povinnost řádného odůvodnění jako nutná náležitost vylučující při soudním jednání libovůli, představuje součást práva na řádný a spravedlivý proces. Z odůvodnění usnesení obou soudů však je zřejmé jen prosté konstatování vzniku následně vyfakturovaných nákladů, s dovětkem soudu odvolacího, že z obsahu faktur nelze dovodit nesprávnost vyúčtování. Ústavní soud zastává názor, že zejména v odvolacím řízení se, v konkrétním případě zvláště, s takto neurčitě formulovaným odůvodněním výroku spokojit nelze.

V postupu obousoudů spatřuje Ústavní soud porušení principu řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývá zejména z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a napadená jí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 31 E 2540/2001 ze dne 15. 5. 2003 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 185/2003 ze dne 27. 6. 2003 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru