Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 526/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - KŘ policie hl. m. Prahy, SKPV, Odbor hospodářské kriminality - 1. oddělení
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
Státní zástupce
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.526.15.1
Datum podání18.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 174, § 172 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 526/15 ze dne 10. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Ing. Michala Otradovce, MBA, právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Praha 6, Liborova 14, směřujícího proti usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, ze dne 2. června 2014, č.j. KRPA-2042-836/TČ-2009-000091, a Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 1 KZV 227/2012, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil podáním, označeným jako ústavní stížnost, znaje judikaturu Ústavního soudu k obdobné problematice, v němž brojil proti shora napadenému usnesení policejního orgánu, kterým proti němu, a další osobě, bylo zahájeno trestní stíhání, pro zvlášť závažný zločin podvodu (§ 209 odstavec 1 a 5 písmeno c) trestního zákona, ve formě pomoci podle § 24 odstavce 1 písmeno c) trestního zákona); a dále proti usnesení státní zástupkyně, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatele do usnesení policejního orgánu, jako nedůvodná.

Navrhovatel ke svému podání přiložil napadená usnesení; po seznámení se s nimi i s obsahem návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je nepřípustný.

Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) i v navrhovatelem citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 651/2000 opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odstavec 1 písmeno d) Ústavy ČR), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu.

Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Podle ustanovení § 160 odstavce 1 trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává, dle § 174 a násl. trestního řádu, dozor příslušný státní zástupce, který je povinen, dle § 172 odstavce 1 trestního řádu zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovateli, právně zastoupenému, pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně svých zájmů.

Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a proto Ústavní soud posoudil návrh jako nepřípustný podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmeno e) ve spojení s ustanovením § 75 odstavcem 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru