Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 526/06 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkspoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.526.06.1
Datum podání11.08.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 143, § 149


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 526/06 ze dne 23. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2006 senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti B. C., zastoupeného JUDr. Petrem Permanem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Klimentská 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2006, čj. 22 Cdo 73/2006-218, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2005, čj. 24 Co 324/2005-194, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2006 se Bohumil Císař (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen "SJM" či "společné jmění") po rozvodu manželství

II.

Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006 vyplývá, že Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 27. 10. 2003 vypořádal společné jmění účastníků jako bývalých manželů. Při rozhodování o vypořádání majetku vycházel z rovnosti podílů obou účastníků.

Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně změnil. Oproti soudu prvního stupně se při vypořádání SJM odchýlil od zásady rovnosti podílů účastníků na majetku patřícím do společného jmění. Zohlednil, že se o nabytí největší masy majetkových hodnot (obchodního podílu) v SJM zasloužil žalovaný, že žalobkyně nebyla z možnosti nabývání a udržení společného jmění vyloučena péčí o děti a domácnost, když manželství zůstalo bezdětné, a že právě žalobkyně rozvrátila manželství známostí s jiným mužem (§ 149 odst. 3 obč. zák.). V závislosti na uvedených skutečnostech odvolací soud dospěl k závěru, že z hodnoty obchodního podílu náleží žalobkyni 1/3.

Nejvyšší soud k dovolání účastníků rozsudkem ze dne 30. 5. 2005 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že při vypořádání SJM účastníků odvolací soud nesprávně aplikoval § 149 odst. 3 obč. zák., neboť odklon od rovnosti podílů nebyl namístě.

Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 1. 9. 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně. Vázán právním názorem dovolacího soudu vycházel při vypořádání SJM z rovnosti podílů účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání s tím, že rozsudek odvolacího soudu považoval za rozhodnutí zásadního významu pro posouzení otázky, zda obchodní podíl v obchodní společnosti s ručením omezeným, jejímž společníkem se za trvání manželství stal jeden z manželů, je předmětem SJM. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu není. Otázky předestřené žalovaným řešil již v rozsudku z 30. 5. 2005, čj. 22 Cdo 1804/2004-180, a není žádného důvodu se od tam uvedených závěrů odchylovat. Rovněž v rozsudku z 31. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 103/2005, dospěl k závěru, že "obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným nabytý jen jedním z manželů za trvání manželství z prostředků náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví je společným majetkovým právem manželů.". Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 25. 5. 2006 jako nepřípustné odmítl.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší soud odmítnutím jeho dovolání porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), neboť "neplnil úlohu garanta spravedlivého soudního rozhodnutí a nerespektoval zásadu rovného postavení účastníků před zákonem", aniž by své tvrzení doplnil podrobnější argumentací ústavněprávní.

Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním posouzením věci Nejvyšším soudem, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "jednoduchého" práva. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v jeho případě došlo k nesprávnému výkladu právních předpisů z oblasti občanského a obchodního práva ve věci vypořádání obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů a k nesprávné aplikaci ustanovení občanského zákoníku upravujícího rovnost podílů manželů na společném majetku. Zejména nesouhlasil s vypořádáním jím původně nabytého podílu v obchodní společnosti a s rovností vypořádacích podílů. Poukázal na to, že v odborné literatuře ohledně vypořádání obchodního oddílu v souvislosti s vypořádáním SJM se objevily názory opačné od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, dle nichž zařazení obchodního podílu do předmětu vypořádání SJM je porušením Listiny. Stěžovatel dále nesouhlasil s právním závěrem dovolacího soudu ohledně posouzení důvodů pro odchýlení se při vypořádání od rovnosti podílů. Právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 2433/99 dle stěžovatele neodpovídá jak zákonu, tak i potřebám soudní praxe.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Relevantní ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zní:

"Článek 6

Právo na spravedlivý proces

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...).".

Podstatou tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces je argumentace, že rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v citovaném článku Úmluvy (a korespondujících ustanovení Listiny) je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, což ale projednávaný případ není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě. Tomu odpovídá i dosavadní jeho judikatura, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (viz např. nález III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, Svazek 8, č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Obdobný závěr je obsažen např. i v nálezu Ústavního soudu sp. zn II. ÚS 77/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 21, nález č. 14, str. 101). V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že soudnímu procesu posuzovanému jako celek nelze z hlediska jeho spravedlivosti nic vytknout neboť: "Stěžovatelka především vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu ustanovení občanského práva hmotného a procesního. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší.".

Ústavní soud připomíná, že řešení právních otázek týkajících se výkladu a aplikace "obyčejného" zákona přísluší právě obecným soudům a v konečné instanci Nejvyššímu soudu ČR, který jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu [§ 14 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Je to tudíž dle přesvědčení Ústavního soudu právě Nejvyšší soud ČR, který v rámci svého poslání sjednocovatele judikatury obecných soudů zaujímá konečné stanovisko k právním otázkám souvisejícím s vypořádáním společného jmění rozvedených manželů. Nejvyšší soud tak učinil, a to zejména svými rozhodnutími, na něž je v napadeném usnesení odkazováno.

Z výše uvedeného pohledu je zřejmé, že obecné soudy rozhodly v projednávaném případě předvídatelným způsobem a v souladu s tehdy již ustálenou judikaturou, na kterou v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly. Proto lze uzavřít, že samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzené porušení rovnosti stran civilního řízení. Dle jeho názoru stěžovatel mylně ztotožnil rovnost vypořádacích podílů na majetku patřícím do jejich společného jmění, která je ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák. východiskem pro vypořádání, s procesní rovností účastníků řízení, která je ústavně chráněným principem a jedním z komponentů spravedlivého procesu.

K tvrzení o porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud připomíná, že tento článek sám o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládá a nelze se ho tudíž dovolávat samostatně.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. října 2006

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru