Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 525/2000Usnesení ÚS ze dne 18.04.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.525.2000
Datum podání31.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 228, § 237 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 525/2000 ze dne 18. 4. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti ing. M. B., zastoupeného JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2000 sp. zn. 20 Cdo 73/2000, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.9. 1999 sp. zn. 5 Cmo 209/99 a proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 9.2.1999, sp. zn. B 1144, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení shora označených usnesení obecných soudů s tvrzením, že těmito rozhodnutími uvedené orgány veřejné moci zasáhly nepřípustným způsobem do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Krajský obchodní soud v Brně usnesením ze dne 9.2.1999 sp. zn. B 1144 rozhodl o návrhu stěžovatele (též současně akcionáře obchodní společnosti L, a.s.) na povolení obnovy řízení - ve věci zápisu změn do obchodního rejstříku této společnosti se týkajících - zamítavým výrokem, když konstatoval, že v souladu s § 231 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto jinak než rozsudkem, lze návrhem na obnovu řízení napadnout jen usnesení o schválení smíru a platební rozkaz. Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání s poukazem na nesoulad tohoto závěru soudem I. stupně učiněného s příslušnými ustanoveními procesních předpisů (zejména § 228 odst. 1 o.s.ř.), navrhl jeho zrušení a vrácení věci uvedenému soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30.9.1999 sp. zn. 5 Cmo 209/99, přisvědčil námitkám stěžovatele, když odkázal v tomto směru na § 228 odst. 1 o.s.ř., podle kterého je možno podat návrh na obnovu řízení proti každému rozsudku a usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Rozhodnutí krajského obchodního soudu nicméně (ač na základě jiných důvodů) potvrdil s ohledem na to, že v původním řízení, k němuž se návrh na povolení obnovy upínal, rozhodoval uvedený soud o změně zápisu v obchodním rejstříku, která byla provedena na návrh již zmíněné obchodní společnosti, a to na základě rozhodnutí mimořádné valné hromady společnosti dne 6. června 1996 konané. Z této okolnosti posléze dovodil, že stěžovatel jako její akcionář nebyl účastníkem řízení o změně zápisu relevantních skutečností do obchodního rejstříku (obchodního jména, předmětu podnikání a způsobu jednání za společnost), neboť v něm nebylo jednáno o jeho právech a povinnostech, byť se ho výsledek řízení nepřímo dotýká, a tudíž ani není osobou oprávněnou k podání návrhu na obnovu řízení v dané věci.

Posléze podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 22.6.2000 sp. zn. 20 Cdo 73/2000 pro nepřípustnost odmítl. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že co do dovolacích důvodů právně nestipulované námitky stěžovatele mířící proti konstatováním uvedeným v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, lze obsahově podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a d) o.s.ř. S ohledem na § 234 odst. 1 ve spojení s § 239 o.s.ř., když rozhodnutí o povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé, dovodil nepřípustnost dovolání, pokud se obsahově opíralo o dovolací důvod posléze uvedený a podmínky posouzení možné přípustnosti dovolání v daném případě shledal toliko v relaci k dikci § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., vycházeje z tvrzení stěžovatele o tom, že mu soudy obou stupňů - nepovažujíce ho za účastníka původního řízení - odepřely právo na projednání věci před soudem (jiné vady podle § 237 odst. 1 o.s.ř. tvrzeny nebyly a ani ze spisu nevyplynuly). Své rozhodovací důvody v návaznosti na to, co bylo uvedeno, opřel v podstatě o konstatování, že účastníkem řízení o obnově je i osoba, která návrh na obnovu podala a uvedl, že v případě, kdy navrhovatelem není žádný z původních účastníků řízení, o jehož obnovu se jedná, promítne se tato skutečnost v meritorním rozhodnutí o takto podaném návrhu, a to v jeho zamítnutí v souladu s § 234 odst. 2 o.s.ř. pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Dodal, že stěžovateli nebyla odňata možnost jednat před soudy jako účastníku řízení o obnově. Soudy pouze řešily naznačenou právní otázku jinak, než jak na ni nahlíží stěžovatel. V této souvislosti stran jejího posouzení dovolací soud poukázal na to, že i v případě vady zmatečnosti v soudním řízení, kterého se návrh na jeho obnovu týká, není založena vada řízení o obnově (obdobně usnesení sp. zn. 20 Cdo 1935/98 ze dne 29.7.1999 a usnesení sp. zn. 20 Cdo 2475/98 ze dne 25.5.2000). Jako obiter dictum potom ve vztahu k posouzení dotčené právní otázky (tj. je-li akcionář akciové společnosti ve vztahu k níž je zápis změn v obchodním rejstříku prováděn, účastníkem řízení o tomto zápisu) odkázal na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu z 18.5.1999 sp. zn. I. ÚS 185/98 (Sbírka rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 14, str. 331 a násl.), z něhož vyplývá, že v rejstříkovém řízení se nerozhoduje o právech a povinnostech akcionářů, ale o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku.

Jak již bylo uvedeno, citovaná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností s poukazem na porušení uvedených ústavně zaručených základních práv. Sumárně shrnuto, stěžovatel opírá toto tvrzení - mimo vlastní věcný rozbor dané problematiky - o přesvědčení, že mu bylo postupem obecných soudů odepřeno právo účastnit se řízení,v němž bylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, jakož i napadenými rozhodnutími obecných soudů, dospěl k závěru, že se v části směřující proti rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jedná o návrh opožděný a ve zbylém rozsahu - brojícím proti rozhodnutí Nejvyššího soudu - zjevně neopodstatněný.

Před konstatováním vlastních rozhodovacích důvodů Ústavní soud považuje v prvé řadě za vhodné předeslat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, jímž lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, které již nabylo právní moci. Právě z tohoto důvodu je přípustnost dovolání vázána výlučně na zákonem (o.s.ř.) stanovené předpoklady, neboť představuje možný průlom do právní moci, tedy jistoty v právních vztazích, kterou pravomocné rozhodnutí nastolilo. Vzhledem k těmto zásadním důsledkům je připuštěno toliko v těch závažných případech a na základě takových zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů, kdy převažuje zájem na přezkoumání rozhodnutí nad stabilitou právních vztahů vytvořenou pravomocným rozhodnutím, a to vzhledem k závažným pochybnostem o jeho správnosti. Pokud Nejvyšší soud postupoval v intencích jemu takto zákonem dané přezkumné pravomoci v souladu s procesními předpisy, nelze jeho závěrům z uvedeného hlediska nic podstatného vytknout a současně ani přisvědčit tvrzení stěžovatele, že jeho rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel totiž ve své ústavní stížnosti zjevně přehlíží základní skutečnost, že napadené usnesení Nejvyššího soudu nemá povahu rozhodnutí ve věci samé, neboť dovolací soud v něm posuzoval přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. V případě tohoto ustanovení se v dovolacím řízení zabýval pouze tím, zda byla stěžovateli "v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem", na tomto místě nutno upřesnit v průběhu řízení o návrhu na povolení obnovy, přičemž dospěl ke stanovisku zápornému a svůj závěr dostatečně přesvědčivým způsobem odůvodnil. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci a neshledal v posuzovaném případě náležitý důvod právní závěr Nejvyššího soudu vyplývající z podstaty takto konstruované podmínky přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení jakkoliv zpochybňovat.

Řečeno jinými slovy, Ústavní soud coby soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zkoumal pouze, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy řádného soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo stěžovatele, aby byl jeho návrh stanoveným a Ústavě odpovídajícím způsobem projednán a za daného procesního stavu v intencích § 237 odst. 1 písm., f) o.s.ř. posouzen, k čemuž v souzené věci dle přesvědčení Ústavního soudu došlo. Je třeba v této souvislosti připomenout, že takto koncipovaným důvodem zmatečnosti se - v obecné rovině- nelze domáhat případného pochybení při právním posouzení věci.

K naznačeným úvahám je vhodné v souladu s publikovanou judikaturou Ústavního soudu připomenout, že usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu [srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze 3.2.1994 sp. zn. III.ÚS 40/93 (Sbírka rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 1, str. 47 a násl.), a usnesení ze 17.6.1997 sp. zn. I.ÚS 129/97 (Sbírka rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 8, str. 431 a násl.)], z čehož plyne, že pokud chtěl stěžovatel dosáhnout (byť jen v ústavní rovině) věcného přezkumu jeho právní věci ze strany Ústavního soudu, postupoval za tohoto procesního stavu zcela správně, podal-li současně s dovoláním, a tedy i před samotným rozhodnutím dovolacího soudu, ve lhůtě uvedené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.9. 1999 sp. zn. 5 Cmo 209/99, jakož i proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 9.2.1999 sp. zn. B 1144, jíž bylo zahájeno řízení od řízení o nyní projednávaném návrhu odlišné, vedené pod sp. zn. III. ÚS 556/99, a ve kterém o takto podané ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud odmítavým usnesením ze dne 22.11.2001, v němž dovodil její zjevnou neopodstatněnost.

Nespojil-li Ústavní soud nyní projednávanou ústavní stížnost, resp. o ní probíhající řízení, s řízením naposled uvedeným, nezbylo mu tedy, než aby z důvodů vyčerpání návrhového petitu stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti v části brojící proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.9.1999 sp. zn. 5 Cmo 209/99 a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 9.2. 1999 sp. zn. B 1144 tak, že v tomto rozsahu v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl pro jeho podání po lhůtě stanovené zákonem. Ve zbylém rozsahu, v části směřující proto usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2000 sp. zn. 20 Cdo 73/2000 návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl z důvodu shora vyložených pro jeho zjevnou neopodstatněnost, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru