Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 525/01Nález ÚS ze dne 27.06.2002Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces v trestním řízení soudním

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
retroaktivita/pravá
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 81/26 SbNU 331
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.525.01
Datum vyhlášení27.06.2002
Datum podání29.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.6

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 125 odst.2, § 125 odst.1, § 16 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 525/01 ze dne 27. 6. 2002

N 81/26 SbNU 331

Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces v trestním řízení soudním

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti V.

L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.6.2001,

sp.zn. 8 To 222/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro

Prahu 10 ze dne 16.2.2001, sp.zn. 2 T 91/99, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.6.2001, sp.zn. 8

To 222/2001 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne

16.2.2001 sp.zn. 2 T 91/99 se zrušují.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 v záhlaví označeným rozsudkem uznal

stěžovatele vinným, že uvedl nepravdivé údaje v podkladech

sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, čímž spáchal trestný

čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 125 odst.

2 trestního zákona, a odsoudil ho za to k peněžitému trestu ve

výši 30.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání čtyř

měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě

zaplacen.

Podle rozsudku obvodního soudu se měl stěžovatel dopustit

trestného činu společně s obžalovaným J. S. v blíže nezjištěné

době v průběhu května a června 1994 v Praze 9 a jinde tím, že jako

statutární zástupci firmy L., s.r.o., provedli dne 16.6.1994

převod společnosti na nezjištěnou osobu vystupující pod jménem J.

D., přičemž k převodu formálně doložili pro zápis do obchodního

rejstříku zápis z valné hromady společnosti ze dne 25.5.1994,

která měla s převodem na osobu J. D. vyslovit souhlas, přičemž se

této valné hromady nezúčastnili společníci manželé L-ovi a údajně

s převodem společnosti vyslovili souhlas, který je doložen jejich

plnými mocemi vystavenými dne 23.6.1994 a téhož dne notářsky

ověřenými jako plné moci ke zrušení společnosti L., s.r.o. Oba

obžalovaní svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové

podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření

a jmění podle § 125 odst. 2 trestního zákona, neboť na základě

provedených důkazů bylo prokázáno, že uvedli nepravdivé údaje

v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, a to

nepravdivým zápisem z valné hromady a padělanými plnými mocemi

manželů L. Provedeným dokazováním bylo zcela vyloučeno, aby tyto

doklady padělal někdo jiný bez vědomí obžalovaných.

Městský soud v Praze napadeným usnesením odvolání obou

obžalovaných proti rozsudku obvodního soudu zamítl.

V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze shledal

skutkové závěry obvodního soudu správnými a úplnými, obhajobu obou

obžalovaných přitom hodnotil jako nepřesvědčivou a nevěrohodnou.

Samosoudce obvodního soudu též správně posoudil jednání

obžalovaných po právní stránce a uložil jim přiměřené tresty. Pro

úplnost Městský soud v Praze k věci uvedl, že rozsudkem Obvodního

soudu pro Prahu 10 ze dne 9.6.2000, sp.zn. 2 T 91/99, byli oba

obžalovaní původně zproštěni obžaloby pro skutek, který byl

obžalobou obvodního státního zástupce kvalifikován jako trestný

čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona. Městský soud

v Praze svým usnesením ze dne 31.10.2000 na základě odvolání

státního zástupce však uvedený rozsudek zrušil, neboť závěr soudu

prvního stupně o neprokázání fingovanosti převodu firmy L.,

s.r.o., společným jednáním obou obžalovaných na údajného D.

považoval za přinejmenším předčasný, ne-li nepodložený.

V záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů napadl

stěžovatel ústavní stížností, v níž především namítá, že ačkoli se

měl trestného činu podle výroku soudu dopustit svým jednáním

v průběhu měsíců května a června roku 1994, oba soudy o něm

rozhodovaly podle ustanovení trestního zákona, kterým byl zákon

doplněn až novelou č. 253/1997 Sb., jež nabyla účinnosti

1.1.1998. Ze znění § 125 odst. 2 trestního zákona účinného v době

údajného spáchání trestného činu je přitom zřejmé, že jednání

popsaného v tomto zákonném ustanovení se stěžovatel v žádném

případě nedopustil. Mimo to nelze odkázat ani na ustanovení § 125

odst. 1 trestního zákona, neboť do nabytí účinnosti novely č.

253/1997 Sb. bylo k trestnosti podle daného ustanovení nutno

prokázat úmysl zajistit sobě nebo jinému neoprávněné výhody.

Stěžovatel tvrdí, že jak v odvolacím řízení, tak v řízení

před soudem prvního stupně bylo porušeno jeho ústavně zaručené

základní právo na spravedlivý proces podle čl. 40 odst. 6 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že nebyl souzen

podle zákona účinného v době, kdy měl být čin spáchán, tedy

v době, kdy byl pro spáchání trestného činu podle § 125 odst. 1

trestního zákona vyžadován specifický úmysl zajistit sobě nebo

jinému neoprávněné výhody. Oběma soudy míněné znění § 125 odst.

2 trestního zákona účinného v roce 1994 však nemělo s údajně

spáchaným skutkem nic společného. Přestože stěžovateli úmyslné

jednání nebylo nikdy před soudy prvního a druhého stupně

prokázáno, byl stěžovatel za trestný čin podle § 125 odst. 2

trestního zákona odsouzen, a to na základě současné právní úpravy

trestního zákona, která již úmysl zajistit sobě nebo jinému

neoprávněné výhody nevyžaduje. Obecné soudy tak stěžovatele uznaly

vinným a uložily mu trest podle současné (pozdější) úpravy

trestního zákona, aniž by to pro něj bylo příznivější. Stěžovatel

proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje

podmínky přípustnosti, si vyžádal příslušný soudní spis vedený pod

sp.zn. 2 T 91/99 a požádal též účastníky řízení - Obvodní soud pro

Prahu 10 a Městský soud v Praze a vedlejší účastníky řízení

- Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 a Městské státní

zastupitelství v Praze, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že ústavní stížnost považuje

za zcela důvodnou. Při svém rozhodování se řídil dle § 264 odst.1

trestního řádu právním názorem odvolacího soudu, jímž byl ze

zákona vázán.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření v plném rozsahu

odkázal na napadené usnesení a jeho odůvodnění a uvedl, že

obžalovaný rozhodně nebyl poškozen ve svých právech. Dále poukázal

na ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona, podle něhož

se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl

čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy,

jestliže je to pro pachatele příznivější. V daném případě se

domnívá, že posouzení jednání obžalovaného podle zákona účinného

v době, kdy bylo rozhodováno, je pro stěžovatele (obžalovaného)

příznivější. Naopak podle znění ustanovení § 125 odst. 1 trestního

zákona, jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 65/1994 Sb., by

v podstatě při vymezení trestného činu bylo pro pachatele

nepříznivější. Městský soud v Praze se dále domnívá, že

obžalovaný, pokud měl pochybnosti o správnosti postupu řízení, měl

je uplatnit v rámci odvolacího řízení, což učiněno nebylo,

a případně tuto otázku řešit i formou mimořádného opravného

prostředku, tj. podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Závěrem

Městský soud v Praze dodává, že nepovažuje podaný návrh za

oprávněný.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 sdělilo, že se

vzdává postavení vedlejšího účastníka.

Městské státní zastupitelství v Praze se rovněž postavení

vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo.

Ústavní stížnost je důvodná.

Podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje

a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin

spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro

pachatele příznivější.

Uvedená zásada odmítající zpětnou časovou působnost trestního

zákona je promítnuta v ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona,

které stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného

v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje

jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu týkající se časové

působnosti trestního zákona je rozhodujícím kritériem pro

posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro

pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti,

jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo,

s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu.

Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy,

jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek

příznivější než právo dřívější (srov. nález sp.zn. IV.ÚS

158/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, str.91

a násl.).

Podstatou ústavní stížnosti je otázka právní kvalifikace

posuzované věci z hlediska časové působnosti trestního zákona

a promítnutí této právní kvalifikace do výroku rozsudku.

Podle výroku rozsudku obvodního soudu stěžovatel spáchal

trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle §

125 odst. 2 trestního zákona tím, že uvedl nepravdivé údaje

v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku.

Odvolací soud tuto právní kvalifikaci svým usnesením potvrdil.

Ustanovení § 125 odst. 2 trestního zákona ve znění účinném

v době spáchání předmětného skutku, tj. ve znění zákona č.

290/1993 Sb. s účinností od 1.1.1994, však znělo: "Stejně bude

potrestán, kdo v úmyslu uvedeném v odstavci 1 (tj. v úmyslu

zajistit sobě nebo jinému neoprávněné výhody - pozn. ÚS)

a) učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače,

nebo

b) podklady uvedené v odstavci 1 (mj. i podklady pro zápis do

obchodního rejstříku - pozn. ÚS) zničí, poškodí, učiní

neupotřebitelnými, zatají nebo nevede."

Ze znění citovaného ustanovení je zcela zjevné, že na

posuzovaný skutek stěžovatele nedopadá a že není tím ustanovením,

jež obecné soudy v dané věci aplikovaly, tím spíše, je-li uvozeno

nadpisem "Zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence".

Trestný čin "Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění" podle

§ 125 byl do trestního zákona začleněn až novelou č. 253/1997 Sb.

účinnou od 1.1.1998. Novelizované ustanovení § 125 odst. 2 potom

znělo: "Stejně bude potrestán, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě

zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního

rejstříku."

Ústavní soud považuje za prokázané, že obecné soudy na daný

případ neaplikovaly ustanovení § 125 odst. 2 trestního zákona

účinného v době spáchání předmětného skutku. Vzhledem k tomu, že

v obou napadených rozhodnutích není uvedeno číslo zákona, podle

jehož znění bylo ve věci rozhodováno, nelze vyloučit možnost, že

skutečně mohlo být použito trestního zákona v pozdějším znění, jak

naznačuje stěžovatel. Napadená rozhodnutí však jakoukoliv

argumentaci pro použití pozdějšího zákona, jenž by byl pro

stěžovatele příznivější oproti zákonu dřívějšímu postrádají.

Rozhodnutí obecných soudů jsou v tomto směru nepřezkoumatelná.

Ústavní soud se pro úplnost zaobíral úvahou, zda v písemném

vyhotovení napadených rozhodnutí nemohlo dojít k pouhému omylu

v číselném označení aplikovaného ustanovení. V úvahu přicházející

ustanovení § 125 odst. 1, ve znění zákona č. 290/1993 Sb.,

zmiňované též stěžovatelem v ústavní stížnosti, které by skutkovou

podstatou dopadalo na posuzovaný případ (".kdo uvede nepravdivé

údaje v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku."), však pro

svou aplikaci vyžadovalo prokázání pachatelovy pohnutky, konkrétně

"úmyslu zajistit sobě nebo jinému neoprávněné výhody", zatímco

obecné soudy se dokazováním tohoto subjektivního znaku

stěžovatelova jednání, jak vyplývá z odůvodnění napadených

rozhodnutí, vůbec nezabývaly. Tato skutečnost by pravděpodobně

také vylučovala možnost použití pozdějšího zákona, v daném případě

zřejmě trestního zákona ve znění po novele provedené zákonem č.

253/1997 Sb., neboť hlavním účelem této novely bylo zjednodušení

dokazování u trestného činu podle § 125 trestního zákona právě

vypuštěním nutnosti prokazovat pachatelovu pohnutku (srov.

důvodová zpráva k zákonu č. 253/1997 Sb.), což ve svém důsledku by

jen obtížně mohlo vést k závěru, že tato pozdější úprava je pro

stěžovatele příznivější oproti trestněprávní úpravě účinné v roce

1994. Z tohoto pohledu Ústavní soud hodnotil vyjádření poskytnuté

Městským soudem v Praze jako nepřesvědčivé.

Ústavní soud však nepovažoval za nutné pro rozhodnutí ve věci

posuzovat, zda ustanovení § 125 odst. 1 trestního zákona ve znění

zákona č. 290/1993 Sb. je či není pro stěžovatelé příznivější než

pozdější znění tohoto ustanovení provedené novelami č. 253/1997

Sb., případně č. 105/2000 Sb., a to právě proto, že z napadených

rozhodnutí samotných, z jejich výroků ani z odůvodnění, nijak

nevyplývá, zda obecné soudy použily na stěžovatelovu věc

v souladu s § 16 odst. 1 trestního zákona pozdější zákon, jenž by

byl pro pachatele příznivější. Za situace, kdy zákon, podle něhož

bylo ve věci rozhodováno, není v rozhodnutí specifikován jinak než

slovy "trestní zákon", je třeba mít za to, že použito bylo zákona

účinného v době, kdy byl čin spáchán. Ústavní soud proto nemohl

dospět k závěru o případném porušení čl. 40 odst. 6 Listiny

tvrzeném v ústavní stížnosti.

Avšak s ohledem na svou ustálenou judikaturu, podle níž se

cítí být vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím

odůvodněním, Ústavní soud byl nucen konstatovat závažné porušení

jiného ústavně zaručeného stěžovatelova práva. Skutečnost, že

z odůvodnění obou napadených rozhodnutí nelze spolehlivě dovodit

závěr o tom, že by se stěžovatel dopustil trestného činu uvedeného

ve výroku rozhodnutí, přičemž není zřejmé ani to, podle kterého

ustanovení trestního zákona z hlediska jeho časové působnosti byl

stěžovatel uznán vinným, je třeba hodnotit jako nedodržení

požadavků kladených trestním řádem na náležitosti rozsudků

a usnesení v trestním řízení, zejména jde-li o jejich odůvodnění

(§ 125, § 134 trestního řádu). Napadená rozhodnutí jsou tak de

facto nepřezkoumatelná. Z hlediska ústavněprávního proto Ústavní

soud dospěl k závěru, že obecné soudy při své rozhodovací činnosti

nerespektováním zákonného postupu v daném případě stanoveného

trestním řádem postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny

a čl. 90 Ústavy České republiky, čímž porušily stěžovatelovo

ústavně zaručené právo na soudní ochranu a v důsledku toho i jeho

právo na spravedlivý proces.

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl

a napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního

soudu pro Prahu 10 nálezem zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Rozhodnutí Ústavního soudu se

přirozeně vztahuje i na spoluodsouzeného J. S., neboť Ústavní soud

respektoval zásadu beneficium cohaesionis vyjádřenou v § 261

trestního řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru