Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 524/98Nález ÚS ze dne 29.05.2001Posuzování zákonného důvodu konfiskace majetku ve správním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 82/22 SbNU 193
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.524.98
Datum vyhlášení31.05.2001
Datum podání16.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

243/1992 Sb., § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 524/98 ze dne 29. 5. 2001

N 82/22 SbNU 193

Posuzování zákonného důvodu konfiskace majetku ve správním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. N-ové,

proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 190/96, ze

dne 25. 9. 1998, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka

řízení, a Okresního úřadu Břeclav, okresního pozemkového úřadu,

jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 190/96, ze dne

25. 9. 1998, a rozhodnutí Okresního úřadu Břeclav, okresního

pozemkového úřadu, čj. Poz. 2212/92,2009/96-203-Ka, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

zrušení shora označeného rozhodnutí krajského soudu v Brně, jímž

bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Břeclavi, okresního

pozemkového úřadu, čj. Poz.2212/92,2009/96-203-Ka, dle kterého

stěžovatelka se nestává vlastnicí ideální poloviny nemovitostí

v rozhodnutí označených s tvrzením, že těmito rozhodnutími došlo

k porušení jejího vlastnického práva, zaručeného čl. 11 Listiny

základních práv a svobod.

Ústavní soud zjistil z obsahu připojených spisů Okresního

úřadu Břeclav, okresního pozemkového úřadu, a spisu Krajského

soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 190/96, že rozhodnutím okresního

pozemkového úřadu, čj. Poz 2212/92,2009/96-203-Ka, ze dne 2. 5.

1996, bylo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto

tak, že stěžovatelka se nestává vlastnicí ideální poloviny

nemovitostí tam přesně označených (vlastnictví k druhé ideální

polovině těchto nemovitostí jí bylo přiznáno jiným rozhodnutím

téhož úřadu). Při rozhodování vycházel tento úřad ze zjištění, že

předmětné nemovitosti, na něž stěžovatelka uplatnila restituční

nárok, které vlastnili původně její prarodiče J. a M. S-ovi,

přešly do vlastnictví státu na základě konfiskace provedené podle

dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Důvodem konfiskace

bylo to, že oba jmenovaní původní vlastníci se v roce 1930

přihlásili k německé národnosti. Podle dekretu č. 33/1945 Sb.,

který nabyl účinnosti dne 10. 8. 1945, pozbyli oba československé

státní občanství. J. S. bylo dne 23. 8. 1950 československé státní

občanství vráceno, M. S-ová zemřela dne 10. 10. 1945, aniž by

občanství nabyla zpět, a z tohoto důvodu dospěl správní orgán

k závěru, že v jejím případě nebyly splněny taxativně stanovené

podmínky v ustanovení § 2 zákona č. 243/1992 Sb. pro uznání

restitučního nároku, a proto v rozsahu této jedné ideální poloviny

žádaných nemovitostí rozhodl negativně.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný

prostředek, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně ústavní

stížností napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí okresního

pozemkového úřadu potvrdil, když se v podstatě ztotožnil se

závěrem okresního pozemkového úřadu. V odůvodnění svého rozhodnutí

uvedl, že k tomu, aby mohla být stěžovatelka, jako vnučka M.

S-ové, považována ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) zákona

č. 243/1992 Sb., v platném znění, za oprávněnou osobu, musela by

být její právní předchůdkyně oprávněnou osobou ve smyslu

ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona. To mimo jiné znamená, že

poté, co pozbyla ve smyslu dekretu č. 33/1945 Sb. čsl. státní

občanství, musela by podle právních předpisů, uvedených

v ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona, občanství nabýt zpět,

k čemuž však nedošlo. Důvod, pro který zpětné nabytí nebylo

realizováno, zákon s postavením oprávněné osoby nespojuje.

K otázce přechodu majetku M. S-ové do vlastnictví státu vpak

krajský soud konstatoval, že tento majetek se nemohl stát

dědictvím, neboť ještě před její smrtí přešel ze zákona do

vlastnictví státu, tj. dnem nabytí účinnosti dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb., když o konfiskaci majetku bylo

příslušnými orgány pravomocně rozhodnuto.

Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost

stěžovatelky, která tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně

zaručeného práva vlastnit majetek podle č. 11 Listiny základních

práv a svobod. Poukazuje také, že v odst. 2 tohoto článku Listiny

základních práv a svobod, v němž se připouští možnost, aby zákonem

bylo stanoveno, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví

občanů. Má za to, že v zákonné úpravě nemohou být stanoveny další

podmínky omezení vlastnického práva fyzických osob. Srovnává dále

ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. a podmínky tam

stanovené s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, s nímž by

mělo být uvedené zákonné ustanovení v souladu. Rozsudek Krajského

soudu v Brně, jak dále ve stížnosti uvádí, vychází právě

z ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., naproti tomu

k čl. 11 Listiny základních práv a svobod nepřihlíží, a to přesto,

že M. S-ové byl konfiskován majetek na základě konfiskačních

vyhlášek v době, kdy již nežila, přitom podle čl. 11 Listiny

základních práv a svobod se dědění zaručuje. Má proto za to, že

majetek měl přejít dle dědické posloupnosti na dědice, přitom

zdůrazňuje, že J. S. byl na základě potvrzení vládního komisaře

v N. P. ze dne 7. 8. 1947 vyňat z odsunu Němců, neprovinil se

proti čsl. státu v době okupace a bylo mu vráceno občanství.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření v podstatě uvedl, že

vzhledem k tomu, že předmětný majetek byl konfiskován podle

dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., je možno takto:

vzniklou majetkovou křivdu napravit pouze v souladu se zákonem č.

243/1992 Sb., v platném znění. Zmíněný zákon váže oprávněnost

restitučního nároku na prokázání zpětného nabytí československého

státního občanství. Tuto podmínku však právní předchůdkyně

navrhovatelky nesplnila. Oprávněnost restitučního nároku,

uplatněného podle § 2 odst. 1, 2 citovaného zákona, není

s případnou nezákonností rozhodnutí o konfiskaci zákonem č.

243/1992 Sb., v platném znění, spojována.

Vedlejší účastník Okresní úřad Břeclav, okresní pozemkový

úřad, v podstatě odkázal na důvody svého rozhodnutí i rozhodnutí

Krajského soudu v Brně.

Obec N. P., Státní statek V., s.p., a Pozemkový fond ČR se

svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdaly.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti

a obsahem připojených spisů - Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30

Ca 190/96, a Okresního pozemkového úřadu v Břeclavi, dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Krajský soud v Brně při svém rozhodování, jak je patrno

z odůvodnění jeho potvrzujícího rozhodnutí, vycházel z názoru, že

stěžovatelku nelze považovat za osobu oprávněnou ve smyslu

ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., v platném

znění, proto, že její právní předchůdkyně, původní vlastnice

předmětné nemovitosti, od níž soud nárok stěžovatelky odvíjel - M.

S-ové - nenabyla zpět československé státní občanství, což je

podmínka, jejíž splnění je pro posouzení stěžovatelky jako osoby

oprávněné nutná. M. S-ová státní občanství nemohla nabýt zpět, jak

tomu došlo u jejího manžela proto, že zemřela dne 14. 10. 1945.

Právě tento fakt, který považuje Ústavní soud, s ohledem na další

ze spisu plynoucí skutečnosti (vydání konfiskační vyhlášky dnem

23. 1. 1946, a výměru o konfiskaci, datovaného dnem 20. 4. 1948),

za významný, orgány veřejné moci dosud ve věci rozhodující

dostatečně nezohlednily a jeho zvážení nevěnovaly dostatečnou

pozornost. Oba totiž vycházely ze závěru, že předmětný majetek

přešel do vlastnictví státu dnem nabytí účinnosti dekretu

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., když - jak výslovně uvedl

Krajský soud v Brně - o konfiskaci majetku bylo příslušnými orgány

pravomocně rozhodnuto. Tento závěr však na základě provedeného

dokazování v dané věci učinit nelze. Podle dekretu č. 12/1945 Sb.

byl s okamžitou platností a bez náhrady konfiskován zemědělský

majetek, který byl ve vlastnictví těch osob - fyzických

a právnických - jejichž okruh zároveň taxativně stanovil. Označení

těchto osob se pak provádělo veřejnou vyhláškou (v daném případě

vydanou dne 23. 1. 1946), v případě pochybností pak rozhodoval

správní orgán. V této souvislosti je třeba poukázat na nález

Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 35/96, v němž byl vysloven názor,

že bez příslušného správního rozhodnutí nebylo možno určit, která

osoba pod ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. vlastně spadá, a uzavřel, že ke konfiskaci bez

příslušného správního aktu nemohlo dojít. Uvedený závěr byl učiněn

ve věci, kdy majetek byl konfiskován osobám, které byly prohlášeny

za zrádce a nepřátele republiky ve smyslu § 1 odst. l b)

citovaného dekretu, podle přesvědčení Ústavního soudu je však

možno jej vztáhnout i na případy konfiskace, prováděné podle písm.

a) uvedeného ustanovení, neboť i u osob německé a maďarské

národnosti tento předpis připouštěl, aby tyto osoby prokázaly

splnění podmínky pro poskytnutí výjimky z konfiskace (§ 2 odst.

2 citovaného dekretu). Je tedy třeba vycházet ze závěru, že

otázku, zda v konkrétním případě byl či nebyl dán zákonný důvod

konfiskace, bylo třeba zjišťovat ve správním řízení, a tedy že ke

konfiskaci sice docházelo ze zákona a s účinky ex tunc, avšak

k tomu, aby se tak mohlo stát, bylo třeba pravomocného rozhodnutí

příslušného orgánu. V dané věci ze srovnání časových údajů data

úmrtí M. S-ové, data vydání konfiskační vyhlášky a výměru

o konfiskaci je pak třeba učinit závěr, že správní rozhodnutí

o konfiskaci v poměru k M. S-ové nemohlo nabýt právní moci, neboť

bylo vydáno až po jejím úmrtí, přitom z podkladů ve spisových

materiálech založených není patrno, že by správní řízení probíhalo

v poměru k ležící pozůstalosti (viz nález Nejvyššího správní soudu

ze dne 6. 1. 1948 č. 633/1946, publikovaný v Bohuslavově sbírce

pod č. A1808). V této souvislosti je třeba také poukázat na nález

bývalého Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 1947, čj.

457/47-III, který se týkal aplikace dekretu č. 12/1945 Sb., podle

něhož se otázka přechodu vlastnického práva posuzovala výhradně

z hlediska ustanovení tehdy platného obecného zákoníku občanského

a otázky ryze soukromoprávní, nemohl řešit správní úřad

autoritativně, lze z něj tak dovodit, že před provedením

konfiskace měl soud, v případě že došlo k úmrtí vlastníka,

nejdříve zahájit z úřední povinnosti pozůstalostní řízení a vyzvat

oprávněné dědice k podání dědické přihlášky. V posuzovaném případě

však k tomu nedošlo, alespoň tak tomu nasvědčuje fotokopie

příslušného listu dědického rejstříku Okresního soudu v Mikulově

z let 1945 - 1948, z nichž lze dovodit, že pozůstalost po M.

S-ové byla pro nedostatek jmění "odbyta" (§ 73 zákona č.

208/1854, ř.z. - nesporný patent), aniž byli vůbec dědicové

vyzváni k podání dědické přihlášky. Tato skutečnost je podle

názoru Ústavního soudu v dané věci rovněž významná, zejména, když

stěžovatelka tvrdí, že dědicem M. S-ové byl její manžel J. S.,

který podmínky ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.

splňuje a v poměru k jehož majetku je stěžovatelka za osobu

oprávněnou považována. Vzhledem k tomu, že ve věci rozhodující

orgány veřejné moci se z uvedených pohledů věcí nezabývaly, bylo

třeba učinit závěr, že zatím právům stěžovatelky nebyla poskytnuta

dostatečná ochrana (čl. 36 odst. 1 Listiny). Z uvedených důvodů

byla obě rozhodnutí označená ve výroku Ústavním soudem zrušena [§

82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. května 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru