Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 524/05 #0Nález ÚS ze dne 24.10.2006Odpovědnost za škodu - aktivní jednání vedoucí ke vzniku škody

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Náklady řízení
odpovědnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 193/43 SbNU 185
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.524.05.0
Datum vyhlášení07.11.2006
Datum podání16.08.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 415

99/1963 Sb., § 142


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 524/05 ze dne 24. 10. 2006

N 193/43 SbNU 185

Odpovědnost za škodu - aktivní jednání vedoucí ke vzniku škody

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 24. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 524/05 ve věci ústavní stížnosti E. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2005 č. j. 44 Co 183/2004-110 a bodu II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2005 sp. zn. 44 Co 183/2004, kterými byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici jako žalobkyni vzniklou škodu a náklady řízení.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2005 č. j. 44 Co 183/2004-110 a výrokem II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2005 sp. zn. 44 Co 183/2004 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedený rozsudek a výrok II. usnesení se proto zrušují.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností, splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. O žalobě směřující proti stěžovatelce rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. ledna 2004 sp. zn. 21 C 155/99 tak, že žalobu na zaplacení částky 3 200 Kč s 10% úrokem z prodlení od 2. července 1999 do zaplacení zamítl (výrok I.), řízení do částky 11 036,80 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 11 036,80 Kč a 8% úrokem z prodlení z částky 3 200 Kč od 2. července 1999 do zaplacení zastavil (výrok II.). Žádné ze stran pak soud prvního stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně napadla tento rozsudek odvoláním směřujícím do výroků I. a III.

3. K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem, v němž výrok I. změnil tak, že žalované (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 200 Kč s 10% úrokem z prodlení od 2. července 1999 do zaplacení a rovněž jí stanovil povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 10 875 Kč.

4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně pak bylo přiznáno svědkovi svědečné ve výši 260,60 Kč (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit tuto částku České republice (výrok II.).

5. Podle stěžovatelky provedl krajský soud v její věci jednostranné vymezení odpovědnosti způsobem rozporným s jejím právem na spravedlivý proces, když odpovědnost za vzniklou škodu přisoudil pouze jí, a nikoliv i žalobkyni, jejíž aktivní jednání mělo na vznik škody vliv.

6. Stěžovatelka dále namítla, že krajský soud neposoudil odvolání formálně správně. Poté, co soud prvního stupně ve výroku III. nepřiznal žádné ze stran náhradu nákladů řízení a žalobkyně tento výrok napadla, rozhodl krajský soud o odvolání proti výroku I., do něhož včlenil svůj nový výrok o náhradě škody. Podle stěžovatelky tak v současné době existují dva výroky týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť o výroku III., ač napadeném odvoláním, krajský soud nerozhodl.

7. Závěrem stěžovatelka zpochybnila rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení, když žalobkyně se původně domáhala náhrady škody ve výši 22 000 Kč, resp. 14 236,80 Kč s 18% úrokem z prodlení, ale soudem jí byla přiznána toliko částka ve výši 3 200 Kč. Úspěšnost žalobkyně tak činí ve vztahu k částce 14 236,80 Kč pouze 22,5 %. Podle stěžovatelky tedy nebyla žalobkyně v řízení plně úspěšná, a proto měly být přiznané náklady řízení adekvátně sníženy.

8. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud shora označené rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

9. Ústavní soud si k věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, vedený pod sp. zn. 21 C 155/99. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ze spisu soudu prvního stupně Ústavní soud zjistil, že žalobkyně se na stěžovatelce domáhala náhrady škody ve výši 14 236,80 Kč s 18% úrokem z prodlení. Příčinou vzniku škody bylo napadení psa (vlčáka), kterého žalobkyně venčila, psem stěžovatelky (rotvajlerem). Při střetnutí se žalobkyně snažila bojující psy od sebe odtrhnout. Přitom došlo ke stržení náhubku psa stěžovatelky. Následně došlo k pokousání žalobkyně a k poničení jejich osobních věcí. Výši škody pak žalobkyně určila součtem dílčích škod, z nichž největšími položkami byla částka 8 000 Kč (újma žalobkyně jako provozovatelky kosmetických salonů a solárií v důsledku existence jizev po pokousání) a částka 3 200 Kč (smluvní náklady na zastupování žalobkyně při její nepřítomností na pracovišti v době jejích návštěv u lékaře). Poté, co stěžovatelka některé nákladové položky zpochybnila (položky, které byly uhrazeny již před incidentem), vzala žalobkyně žalobu částečně zpět a domáhala se pouze náhrady škody ve výši 3 200 Kč z výše popsaného titulu.

11. Popis incidentu jeho účastníky i svědky nebyl jednotný, je z něj však patrné, že žalobkyně venčila dva psy, přičemž pohyb jednoho z nich (křížence vedeného žalobkyní, viz č. l. 52) nebyl vůbec zjišťován. Rovněž je patrné, že někteří svědci incidentu byli v blízkém vztahu k žalobkyni (druh žalobkyně Ing. R. P. a jeho bratr M. P.).

12. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí neshledal, že by poškozená prokázala porušení právní povinnosti stěžovatelkou a ani příčinou souvislost mezi případným porušením povinnosti a vznikem škody. Naopak aktivním konáním žalobkyně došlo ke stržení náhubku psa a následnému pokousání.

13. Odvolací soud naopak odvodil odpovědnost stěžovatelky ze skutečnosti, že její rotvajler, ač na vodítku a opatřen náhubkem, vyrazil proti vlčákovi vedenému žalobkyní a při pokusu obou žen o odtržení psů došlo k pokousání žalobkyně. Odvodil tak obecnou odpovědnost stěžovatelky podle ustanovení § 415 občanského zákoníku. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka svého psa nezvládla, a z toho dovodil porušení obecné povinnosti předcházet škodám a rovněž dovodil příčinou souvislost mezi tímto jednáním a škodou vzniklou žalobkyni.

14. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti kladla při posuzování odpovědnosti důraz na skutečnost, že její pes měl náhubek, na rozdíl od vlčáka vedeného žalobkyní, a byl veden na vodítku. Při střetu pak došlo k nechtěnému stržení náhubku psa stěžovatelky, když se žalobkyně snažila oba psy od sebe odtrhnout. Stěžovatelka má za to, že pokud by náhubek měli oba psi, nedošlo by ke zranění, když navíc nebylo najisto postaveno, který pes vlastně žalobkyni pokousal, neboť nebyl proveden rozbor slin obou zúčastněných psů.

III.

15. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, usn. č. 22). Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

16. Ústavní soud se nezabývá hmotněprávní stránkou věci, což je určeno obecným soudům. O to více zkoumá právní podstatu procesní stránky, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nemůže tedy zasahovat například do dokazování a výkladu skutkových zjištění provedených soudy. To však za situace, kdy obecné soudy dodržely v průběhu řízení procesní předpisy, které jim ukládají zjistit náležitě skutkový stav projednávané věci a vyvodit z něj odpovídající právní závěry.

17. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Jakkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit důkazy předložené v průběhu řízení, zastává názor, že krajský soud v daném případě nepostupoval v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť nerespektoval jeden z principů spravedlivého řízení, a to princip "rovnosti zbraní". V daném případě Ústavní soud stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny shledal.

IV.

18. Z předložených podkladů je zřejmé, že rozdílnost posouzení věci soudy prvního a druhého stupně je založena zejména na doplňující výpovědi svědka Ing. R. P., učiněné před krajským soudem. Popis událostí provedený tímto svědkem posoudil krajský soud jako rozhodný. Z obsahu spisu se však podává, že tento svědek je přítelem žalobkyně a dále že smluvní náhrada na zastupování žalobkyně v době její nepřítomnosti na pracovišti byla určena právě tomuto svědkovi, a to na základě příkazní smlouvy ze dne 14. července 1997 (č. l. 48), tj. formálně uzavřené až po incidentu. Dle výpovědi žalobkyně (č. l. 53) ji navíc svědek Ing. R. P. k vyšetření do nemocnice vozil. Svědek je dále vlastníkem vlčáka, který se konfliktu zúčastnil. Současně je ze živnostenských oprávnění žalobkyně a svědka patrné, že propojené jsou rovněž jejich podnikatelské aktivity (např. v žalobě se poškozená domáhala náhrady škody ve výši 8 000 Kč jako provozovatelka kosmetických salonů a solárií, ačkoliv tuto živnost je oprávněn provádět svědek Ing. R. P., a nikoliv žalobkyně). Podle názoru Ústavního soudu jsou tyto vzájemné vztahy způsobilé snížit objektivnost výpovědi svědka, stejně jako věrohodnost tvrzení žalobkyně. Ačkoliv krajský soud při projednávaní odvolání měl uvedené informace rovněž k dispozici, nezohlednil je ve svém rozhodnutí.

19. Pro posouzení odpovědnosti podle ustanovení § 415 občanského zákoníku je nezbytné přesně zjistit jednání všech zúčastněných subjektů. Není tak možné volat k odpovědnosti jen jednu ze stran, byla-li druhá strana natolik aktivní, že svým aktivním jednáním vytvořila stav, který bezprostředně vedl ke vzniku úrazu. V opačném případě má nezohlednění celého děje a jednání všech zúčastněných za následek zkrácení jedné ze zúčastněných stran v právu na spravedlivý proces. Rovněž je věcí obecnýchsoudů, aby posoudily, zda výše tvrzené škody má svůj původ výhradně v jednání, se kterým ji žalující strana spojuje, případně zda požadované plnění nebylo modifikováno jiným způsobem.

20. Ústavnísoud rovněž nesdílí bezezbytku závěr odvolacího soudu, podle kterého obecnou odpovědnost, tak jak je definována v ustanovení § 415 občanského zákoníku, lze přisuzovat pouze stěžovatelce. Povinnost každého počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škody, se vztahuje na všechny osoby, žalobkyni nevyjímaje. Pokud tedy žalobkyně, ve snaze odtrhnou oba psy od sebe, jednala tak, že se vrhla "holýma rukama" mezi zápasící psy, nepočínala si způsobem, který citované ustanovení občanského zákoníku předvídá. Pokud tuto okolnost nevzal odvolací soud v úvahu a veškerou odpovědnost přisoudil výhradně stěžovatelce, porušil tím její právo na spravedlivý proces, konkrétně princip rovnosti stran.

21. Ústavnísoud rovněž přisvědčil stěžovatelce, pokud se jedná o její námitku týkající se výroku o nákladech řízení. Odvolací soud změnil výrok I. soudu prvního stupně a do nového znění zakomponoval i rozhodnutí o nákladech řízení za situace, kdy rovněž napadený výrok III. nechal formálně bez povšimnutí. V tomto případě se však jedná pouze o procesní pochybení, jehož náprava bude spojena s novým rozhodováním Krajského soudu v Brně ve věci samé.

22. V projednávané věci shledal čtvrtý senát Ústavníhosoudu stěžovatelkou tvrzená pochybení krajského soudu, a proto v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu napadená rozhodnutí tohoto soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru