Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 521/99Nález ÚS ze dne 20.06.2000K možnosti existence tísně při výkupu nemovitostí narušených důlní činností

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
osoba/oprávněná
Tíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 91/18 SbNU 275
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.521.99
Datum vyhlášení28.06.2000
Datum podání25.10.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 521/99 ze dne 20. 6. 2000

N 91/18 SbNU 275

K možnosti existence tísně při výkupu nemovitostí narušených důlní činností

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení

s upuštěním od ústního jednání, v senátě, ve věci ústavní

stížnosti Ing. M. S. a M. S-né, proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 14. 6. 1999, čj. 22 Ca 459/98-25, a proti

rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu,

ze dne 9. 9. 1998, čj. PÚ-716/R-289/98-Ha, za účasti Krajského

soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a OKD, a. s. Ostrava,

a Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, jako

vedlejších účastníků řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14 . 6. 1999, čj.

22 Ca 459/98-25, a rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního

pozemkového úřadu ze dne 9. 9. 1998, čj. PÚ-716/R-289/98-Ha, se

zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se svojí včas podanou ústavní stížností domáhají,

a to s poukazem na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 1999, čj. 22 Ca

459/98-25, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu

v Karviné, okresního pozemkového úřadu (dále jen "okresní

pozemkový úřad"), ze dne 9. 9. 1998, čj. PÚ-716/R-289/98-Ha, jímž

bylo rozhodnuto, že stěžovatelům se nevydávají do vlastnictví

nemovitosti ve výroku tohoto rozhodnutí přesně specifikované

v k.ú. D. S., obec Havířov, s tím, že stěžovatelé se domáhají

rovněž zrušení tohoto rozhodnutí okresního pozemkového úřadu.

Ústavní stížnost obsahuje rekapitulaci průběhu dosavadního

restitučního řízení s důrazem na skutečnosti, které podle

stěžovatelů opodstatňují jejich názor, odlišný od právního názoru

Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který dospěl

k závěru, že v daném případě nedošlo k naplnění restitučního

titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), neboť

kupní smlouva mezi stěžovateli, jako prodávajícími, a OKD, B. s.,

n. p., jako kupujícím, ze dne 13. 12. 1963, nebyla uzavřena

v tísni. Současně poukazují na to, že o jejich restitučním nároku

bylo rozhodováno opakovaně, když okresní pozemkový úřad svým

prvním rozhodnutím ze dne 1. 8. 1997, čj. PÚ-172/R-289/92-Ha,

rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona o půdě naopak tak, že k naplnění

restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě

došlo, neboť stěžovatelé se při uzavírání předmětné kupní smlouvy

nacházeli ve stavu tísně a k převodu pozemků došlo za nápadně

nevýhodných podmínek, přičemž k části pozemků došlo k obnovení

vlastnického práva ve vztahu k oprávněným osobám a k části

z důvodu naplnění překážek podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona

o půdě bylo rozhodnuto, že se pozemky do vlastnictví stěžovatelů

nevydávají, nicméně ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o půdě mají

právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků. V řízení o opravném

prostředku proti tomuto rozhodnutí bylo toto rozhodnutí okresního

pozemkového úřadu zrušeno a věc vrácena okresnímu pozemkovému

úřadu k dalšímu řízení s tím, že krajský soud vyslovil právní

názor, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že stěžovatelé

se nenacházeli při uzavírání kupní smlouvy v situaci, kterou by

bylo možno hodnotit jako stav tísně. Vázán tímto právním názorem,

okresní pozemkový úřad vydal dne 9. 9. 1998 rozhodnutí, čj.

PÚ-716/R-289/98-Ha, kterým rozhodl, že stěžovatelům se předmětné

pozemky nevydávají. V řízení o opravném prostředku bylo pak toto

rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrzeno, a vzhledem k

tomu, že stěžovatelé nadále setrvávají ve vztahu k naplnění

restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě na

odlišném právním názoru než krajský soud, nezbylo jim, než podat

ústavní stížnost, neboť mají za to, že v dosavadním restitučním

řízení bylo ze strany orgánů veřejné moci při rozhodování

postupováno tak, že stěžovatelé byli kráceni na svých ústavně

zaručených právech.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Krajského soudu v Ostravě, vyjádření vedlejších

účastníků a připojil spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22

Ca 459/98, a spis Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového

úřadu, jehož součástí je rozhodnutí, čj. PÚ-716/R-289/98-Ha.

Krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že podle jeho názoru ve

vztahu ke stěžovatelům nedošlo k tvrzenému porušení čl. 11 odst.

1 Listiny, neboť jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního

soudu, je ochrana zaručená tímto článkem chápána především jako

ochrana existujícího vlastnického práva. Rovněž právo stěžovatelů

na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebyl podle

jeho názoru postupem krajského soudu porušeno, když na základě

opravného prostředku stěžovatelů krajský soud v řízení podle §

250l a násl. o.s.ř. nařídil jednání, přezkoumal napadené správní

rozhodnutí a ve věci rozhodl. K námitce stěžovatelů ohledně

nesprávného hodnocení existence podmínek podle § 6 odst. 1 písm.

k) zákona o půdě krajský soud odkazuje na odůvodnění svého

rozhodnutí a poukazuje na to, že podle jeho názoru se stěžovatelé

u Ústavního soudu domáhají toho, aby Ústavní soud přezkoumal

napadené rozhodnutí způsobem, který by znamenal, že Ústavní soud

představuje další instanci v hierarchii obecných soudů, která je

oprávněna přezkoumávat meritorně pravomocný rozsudek soudu, což je

podle názoru krajského soudu nepřípustné. Z výše uvedených důvodů

krajský soud své vyjádření uzavírá návrhem, aby ústavní stížnost

byla zamítnuta.

Okresní pozemkový úřad jako vedlejší účastník řízení ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížností napadené

rozhodnutí vydal okresní pozemkový úřad, vázán právním názorem

Krajského soudu v Ostravě, vysloveným v rozsudku ze dne 6. 5.

1998, čj. 22 Ca 466/97-28 a 22 Ca 479/97, kterým bylo zrušeno

rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 1. 8. 1997, čj.

PÚ-172/R-289/92-Ha. V tomto rozhodnutí okresní pozemkový úřad

učinil závěr, že v daném případě, byť z jiných důvodů než uvádějí

stěžovatelé, byla kupní smlouva mezi nimi a OKD, B. s., n. p.

v Ostravě, uzavřena v tísni s tím, že na tomto svém stanovisku

stále setrvává, a to přesto, že krajský soud učinil právní závěr

jiný. Dále uvádí, že se však neztotožňuje s tvrzením stěžovatelů,

že ve vztahu k nim došlo orgány veřejné moci k porušení čl. 11

odst. 1 Listiny, a to s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního

soudu. Ve vztahu k tvrzení stěžovatelů, že v dosavadních řízeních

došlo ve vztahu k nim k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, okresní

pozemkový úřad uvádí, že se nevyjadřuje, neboť k tomu není

kompetentní.

OKD, a.s., jako vedlejší účastník ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost je podle jeho

názoru nedůvodná, neboť napadenými rozhodnutími nebyla porušena

ústavní práva stěžovatelů, kteří svojí ústavní stížností v

podstatě polemizují s právním hodnocením zjištěného skutkového

stavu, a domáhají se toho, aby Ústavní soud jinak hodnotil

provedené důkazy ve vztahu k okolnostem uzavření kupní smlouvy ze

dne 13. 12. 1963, čímž se snaží dostat Ústavní soud do pozice

odvolacího soudu, tj. dalšího článku soustavy obecných soudů,

kterýmžto článkem však Ústavní soud nepochybně není. K věci samé

pak vedlejší účastník uvádí, že je subjektem, který provozuje mimo

jiné hornickou činnost na poměrně rozsáhlém území, a v minulosti

vykupoval a stále vykupuje řadu nemovitostí, tj. staveb a pozemků,

které jsou v důsledku jeho činnosti poddolovány. Rozhodující

motivací pro uzavírání kupních smluv jsou vždy především důvody

bezpečnosti osob, které se na nemovitostech zdržují a pohybují.

Podle názoru vedlejšího účastníka nebyla stěžovatelům způsobena

křivda ve smyslu zákona o půdě. K výkupu nemovitostí došlo tehdy,

stejně jako by došlo dnes, a to bez ohledu na společenský režim,

který je zajisté svou podstatou odlišný. Podmínka tísně a nápadně

nevýhodných podmínek musí být splněny kumulativně. Každý, kdo

prodává poddolovanou nemovitost, jedná pod určitým tlakem

vyplývajícím ze situace, která poddolováním vznikla. Stěžovatelé

tak podle názoru klienta nebyli v horší nebo lepší situaci než

tisíce jiných osob, které odprodaly poddolované nemovitosti OKD,

a.s., respektive jeho právnímu předchůdci. S ohledem na výše

uvedené zastává vedlejší účastník názor, že ústavní stížnosti

nelze vyhovět.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu obou připojených spisů,

včetně přihlédnutí k obsahu výše uvedených vyžádaných vyjádření,

Ústavní soud zjistil a považuje v daném případě za významné uvést,

že mezi ve věci dosud rozhodujícími orgány veřejné moci, tj.

konkrétně mezi okresním pozemkovým úřadem na straně jedné

a krajským soudem na straně druhé, došlo v průběhu restitučního

řízení k rozdílným právním závěrům v otázce naplnění restituční

skutkové podstaty, obsažené v § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě,

podle něhož budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které

přešly na stát nebo jinou právnickou osobu na základě kupní

smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, byť ve

svém rozhodnutí ze dne 9. 9. 1998, čj. PÚ-716/R-289//98-Ha,

vychází v souladu s ustanovením § 250r o.s.ř., respektuje právní

názor vyslovený v rozsudku krajského soudu ze dne 6. 5. 1998, čj.

Ca 466/97-28 a 22 Ca 479/97.

Sama tato skutečnost samozřejmě automaticky nezakládá

legitimaci Ústavního soudu k přezkoumávání rozhodnutí ve věci

dosud rozhodujících orgánů veřejné moci, nicméně při zvažování

opodstatněnosti ústavní stížnosti v rovině ústavně právní nemohl

Ústavní soud tuto skutečnost zcela pominout, a to především při

vědomí platné právní úpravy správního soudnictví. Je totiž toho

názoru, že právě v situaci odlišného právního závěru správního

soudu, rozhodujícího o zákonnosti nepravomocného rozhodnutí

správního orgánu, se významně projevuje absence subjektu, který by

byl za přesně stanovených zákonných podmínek oprávněn, např.

cestou mimořádných opravných prostředků, plnit roli subjektu

sjednocujícího judikaturu na tomto významném úseku soudnictví.

Z těchto důvodů, jakkoli je Ústavní soud zcela ve shodě

s vyjádřeními krajského soudu, jako účastníka řízení, i všech

ostatních vedlejších účastníků, totiž že v dané restituční věci

nemohlo dojít ve vztahu ke stěžovatelům k porušení jejich práva

zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť to se skutečně týká

ochrany vlastnického práva již existujícího a nelze jej aplikovat

v případě tvrzených restitučních nároků, nemůže Ústavní soud bez

bližšího posouzení obsahu dosavadních řízení, a to jak na úrovni

okresního pozemkového úřadu, tak na úrovni krajského soudu,

odmítnout jako neopodstatněné tvrzení ze strany stěžovatelů, kteří

se dovolávají porušení svého práva na spravedlivý proces. Ve

vztahu k této otázce v dané konkrétní restituční věci je podle

mínění Ústavního soudu za nezbytné zdůraznit, že stěžovateli

uplatněné restituční nároky se týkají pozemkových nemovitostí,

k jejichž převodu na stát, resp. tehdejší OKR, B. s., n. p., došlo

v souvislosti s převodem vlastnického práva obytného (rodinné)

domu silně poškozeného důlní činností. Poukázat je přitom třeba na

to, že stěžovatelé nezpochybňují opodstatněnost prodeje jejich

původní stavební nemovitosti silně zdevastované důlní činností, ve

vztahu k níž bylo navíc rozhodnuto tehdejším odborem pro výstavbu

MěstNV v Havířově ze dne 5. 10. 1962, zn. Výst. 1035/62-Rai,

o demolici, a to s termínem nejpozději do konce roku 1962, ale

naopak své restituční nároky směřují k pozemkovým nemovitostem. Ze

spisového materiálu Ústavní soud, a považuje při zvažování

dodržení práva na spravedlivý proces ve vztahu ke stěžovatelům

v řízení o jimi uplatněných restitučních nárocích uvést, že

sdělení adresované stěžovatelům jako původním vlastníkům

předmětných nemovitostí ze dne 20. listopadu 1962, označené jako

"Důlní škody na domě čp. 5 k.ú. Dolní Suchá - výkup nemovitostí,

obsahuje výslovné upozornění, že od stěžovatelů bude vykoupen

pouze dům se stavebním pozemkem, kdežto zemědělská půda vykupována

nebude. Součástí spisového materiálu okresního pozemkového úřadu

je pak pouze odhad, zpracovaný k žádosti původních vlastníků pro

jejich vlastní potřebu a informaci, podle něhož byla nemovitost

odhadnuta cenou 53.856 Kčs, a to bez pozemků a porostů. Z obsahu

tohoto spisu lze dále zjistit, že okresní pozemkový úřad se

bezúspěšně snažil v archivech v úvahu přicházejících subjektů

dohledat písemnosti ohledně ocenění nemovitostí ze strany

tehdejšího kupujícího, které považoval ze potřebné k posouzení

restitučního rozměru dané věci za situace, kdy v samotné kupní

smlouvě je uvedena pouze celková kupní cena 50 000,- Kč, aniž by

byla rozčleněna na náhradu za stavby a pozemky. Při vědomí toho,

že otázka eventuálních rozdílů mezi kupní cenou sjednanou a kupní

cenou stanovenou znaleckým posudkem, jmenovitě ve vztahu

k zemědělským pozemkům a na nich se nacházejících porostů, je

právně relevantní zejména ve vztahu k případnému naplnění podmínky

nápadně nevýhodných podmínek, nemůže Ústavní soud v dané věci

pominout, a to ve spojení s obsahem výše citovaného sdělení

potencionálního kupujícího o tom, že zemědělské pozemky nebudou

spolu s výkupem důlní činností zdevastované stavební nemovitosti

a zastavěného pozemku vykupovány, tyto skutečnosti i při

zvažování, zda způsob, jakým byla ze strany krajského soudu

v daném konkrétním případě posouzena okolnost tísně na straně

prodávajících, je či není možno považovat za způsob ústavně

konformní. Po bedlivém zvážení všech výše uvedených skutečností,

a při plném respektování skutečnosti, že Ústavní soud

nepředstavuje další přezkumnou instanci v soustavě obecných soudů,

dospěl však v této věci Ústavní soud k závěru, že ústavní

stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou výsledkem

řízení, v nichž nebylo zcela respektováno právo stěžovatelů na

spravedlivý proces jako právo ústavně garantované. K tomuto závěru

vedly Ústavní soud následující skutečnosti, mající kořeny již

v samotném skutkovém posouzení dané věci, které se následně

promítly do právního závěru ohledně kategorie tísně, s nímž se

stěžovatelé neztotožnili. Především je třeba rekapitulovat

okolnosti, z kterých krajský soud dovodil neexistenci tísně na

straně stěžovatelů. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 28. 4. 1998, čj. 22 Ca 466/97 a 22Ca 479/97, je

třeba poukázat na to, že podle názoru krajského soudu se

prodávající nenacházeli v takovém stavu, který by bylo možno

hodnotit jako stav tísně, neboť stav rodinného domku byl takový,

že vyžadoval likvidaci, což bylo prokázáno rozhodnutím MěNV

v Havířově ze dne 5. 10. 1962, kterým bylo stěžovatelům nařízeno

odstranění domu. Tyto objektivní skutečnosti znemožnily

stěžovatelům užívání domu a pozemků, které byly, s ohledem na svou

devastaci důlní činností, nezpůsobilé obdělávání. Výkupem poskytl

kupující stěžovatelům náhradu škody, kterou jim v příčinné

souvislosti se svou důlní činností způsobil. Dále krajský soud

poukazuje v odůvodnění svého rozsudku na to, že hlubinná těžba

užitkových nerostů není specifickou činností pro období let

1948-1990, ale byla prováděna i před tímto obdobím a provádí se

i v současné době, a to se stejnými negativními důsledky pro

vlastníky nemovitostí, ať již pozemků nebo povrchových staveb.

Škody na nemovitostech v těžebních oblastech byly vždy jejich

vlastníkům nahrazovány formou výkupu dotčených pozemků

a povrchových objektů, přestože je jinak kupující nepotřeboval

a ani s ohledem na jejich poškození nemohl využít. Způsob vzniku

majetkové škody v důsledku důlní činnosti a poskytnutí náhrady

podle platných právních předpisů zůstává stejný, bez ohledu na

společenskopolitické poměry, za nichž ke škodě došlo. Proto

v postupu kupujícího, který výkupem nemovitostí poskytl vlastníkům

dotčených nemovitostí náhradu škody způsobené důlní činností,

nelze spatřovat křivdu, jejíž odstranění je smyslem a účelem

zákona o půdě. V návaznosti na skutečnosti zjištěné

z připojených spisů nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že

jmenovitě tvrzení krajského soudu, týkající se i devastace pozemků

nezpůsobilých v důsledků těžební činnosti obdělávání, s poukazem

na demoliční výměr MěNV v Havířově ze dne 5. 10. 1962, nemá

v tomto rozhodnutí, ani v jiném listinném či jiném zjištění, které

je součástí spisového materiálu, oporu. Citovaný demoliční výměr

se obsahově týká výlučně skutečností souvisejících se stavebním

objektem a o případném poškození zemědělských pozemků zde není

žádné zmínky. Tuto skutečnost nelze dovodit ani z žádného jiného

dokladu, který tvoří spisový materiál, který byl podkladem pro

rozhodnutí napadená ústavní stížností. Naopak faktu, že ve

sdělení, časově navazujícím na tento demoliční výměr, budoucí

kupující sděluje dosavadním vlastníkům, že předmětem výkupu

nebudou zemědělské pozemky, lze dovodit, že ve stadiu zahájení

projednávání vypořádání náhrady důlních škod bylo úmyslem

kupujícího vykoupit výlučně těžební činností poškozenou stavební

nemovitost se zastavěným pozemkem. Lze tedy podle Ústavního soudu

uzavřít, že tvrzení stěžovatelů obsažené v jimi uplatněné

restituční věci, totiž, že k akceptování kupní smlouvy z jejich

strany v tom směru, že oproti původnímu návrhu byla koncipován

nejen jako kupní smlouva týkající se stavební nemovitosti

a zastavěného pozemku, ale i jimi obdělávaných zemědělských

pozemků, na nichž se nacházelo několik desítek trvalých ovocných

porostů, došlo za situace, kterou lze hodnotit jako stav tísně.

Přihlédnout je přitom třeba i k tomu, že poskytnutá kupní cena

byla určena na úhradu členského podílu v tehdejším bytovém

družstvu zaměstnanců OKR, Dolu Dukla. n. p., s tím, že část kupní

ceny byla kupujícím poukázána tomuto bytovému družstvu a část na

účelově vázaný účet Státní spořitelny v Karviné. Lze se tedy

opodstatněně domnívat, že jakékoli prodlevy ze strany

prodávajících při eventuálním rozporování globálně stanovené kupní

ceny ve výši 50 000,- Kč, bez diferenciace na část za stavbu

a část za pozemky, a to vše navíc bez odkazu na případný znalecký

posudek, by mohlo ohrozit ekonomiku zajištění budoucího bezpečného

bydlení stěžovatelů, a tudíž, že z tohoto zorného úhlu lze jejich

stav považovat za stav tísně, jak konec konců dovodil i okresní

pozemkový úřad ve svém rozhodnutí ze dne 1. 8. 1997, čj.

PÚ-172/R-289/92-Ha, kterým uznal restituční nárok stěžovatelů jako

oprávněný.

K těmto svým vývodům považuje Ústavní soud za podstatné

shrnout, že restituční titul obsažený v § 6 odst. 1 písm. k)

zákona o půdě, podle něhož budou oprávněným osobám vydány

nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu na

základě kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, je

restitučním titulem, při němž je nutno v každé jednotlivé věci

citlivě zvažovat, zda podmínky tísně a nápadně nevýhodných

podmínek byly kumulativně splněny. V zájmu zajištění práva na

spravedlivý proces je třeba trvat na tom, že právní závěry

obecných soudů, resp. všech ve věci rozhodujících orgánů veřejné

moci, musí vycházet vždy ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu

věci, přičemž jednotlivé skutečnosti musí být, a to zejména

v prostředí rozhodovacích procesů, v nichž se jedná o uplatněných

restitučních požadavcích fyzických osob, bedlivě posouzeny

v jejich vzájemné souvislosti. Jakkoli lze přisvědčit názoru

krajského soudu, že v území dotčeném důlní činností bude bez

ohledu na společenskopolitické poměry docházet v důsledku

negativních vlivů těžební činnosti na okolí ke škodám na stavbách

i pozemcích, nelze vyloučit, že okolnosti konkrétního výkupu

nemovitostí mohou být takové, že na straně prodávajícího bude

navozen stav tísně. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyly

dostatečně zjištěny okolnosti, týkající se poškození a 2ocenění

téměř 9000 m pozemků (tj. včetně pozemku zastavěného obytnou

stavbou, u něhož zřejmě není dána věcná působnost zákona o půdě),

a tím nebyla ani posouzena příčinná souvislost těchto skutečností

a postavení prodávajících v okamžiku podpisu kupní smlouvy za

situace, kdy původně byli výslovně upozorněni, že předmětem výkupu

zemědělské pozemky nebudou, dospěl Ústavní soud k závěru, že

v dosavadním řízení nebylo ze strany ve věci dosud rozhodujících

orgánů veřejné moci postupováno tak, že by bylo možné z pozice

ústavněprávního nazírání jednoznačně uzavřít, že bylo respektováno

jejich právo na spravedlivý proces.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížností

napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 1999,

čj. 22 Ca 459/98-25, a z důvodů procesní ekonomie také rozhodnutí

Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, ze dne 9.

9. 1998, čj. PÚ-716/R-289/98-Ha, zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a)

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů].

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. června 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru