Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 52/06Usnesení ÚS ze dne 03.05.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dob... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.52.06
Datum podání06.02.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85, § 96

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 52/06 ze dne 3. 5. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Bělohlávkem, advokátem se sídlem Praha 7, Ortenovo nám. 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. 19 Co 289/2005, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. P 306/95 a ve věci návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2006, která po odstranění vady podání stěžovatelem, splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. 19 Co 289/2005 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho lidská práva a základní svobody podle čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle čl. 4 odst. 1, 3 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva stanovená v čl. 12 a čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Všeobecná deklarace") a práva stanovená v čl. 3, čl. 6, čl. 8 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatel namítal, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 2004, č. j. P 306/95-64, byla stěžovateli počínaje dnem 1. 9. 2001 zvýšena vyživovací povinnost stěžovatele pro nezl. M. na částku 2.100,- Kč měsíčně a pro nezl. P. na částku 2.400,- Kč měsíčně. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost zaplatit nedoplatek na zvýšeném výživném za období do 1. 9. 2001 do 30. 11. 2004 pro nezl. P. ve výši 31.200,- Kč a pro nezl. M. ve výši 27.300,- Kč, a to vše do 31. 12. 2005.

Proti rozhodnutí soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, přičemž tomuto soudu vytýkal, že učinil nesprávná skutková zjištění a věc nesprávně posoudil pro stránce právní. Dále pak tvrdil, že od vynesení napadeného rozsudku došlo k dalším podstatným změnám poměrů na jeho straně.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 10. 2005, č. j. 19 Co 289/2005-153, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zvýšení výživného za dobu od 1. 9. 2001 do 31. 3. 2005 potvrdil, za dobu od 1. 4. 2005 nadále ho změnil tak, že výživné pro nezl. M. snížil na částku 1.500,- Kč měsíčně a pro nezl. P. na částku 1.800,- Kč měsíčně. Ve výroku o nedoplatku pak rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že nedoplatek vzniklý zvýšením výživného za dobu od 1. 9. 2001 do 31. 10. 2005 pro nezl. M. ve výši 39.900,- Kč a pro nezl. P. v výši 49.600,- Kč je stěžovatel povinen zaplatit ve dvou splátkách tak, že první splátka je splatná do 30. 4. 2006 a druhá do 31. 10. 2006.

V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že se soudem I. stupně je třeba souhlasit, pokud zvýšil výživné již od 1. 9. 2001, tedy nikoliv tak, jak původně navrhovali oba rodiče. Od 1. 4. 2005 je však stěžovatel v pracovní neschopnosti, tato pracovní neschopnost je, jak bylo prokázáno zprávou lékaře, dlouhodobá a je jí nutno hodnotit jako změnu poměrů na straně stěžovatele, pokud jde o jeho schopnost krýt svými vlastními příjmy odůvodněné potřeby dětí. Proto odvolací soud stanovil výživné od 1. 4. 2005 nižší, než soud I. stupně. Na zaplacení nedoplatku za dobu od 1. 9. 2001 do 31. 10. 2005 byly stěžovateli povoleny dvě splátky tak, aby byl doplacen v podstatě za dobu jednoho roku od vynesení odvolacího rozsudku.

Těžiště porušení ústavnosti spatřoval stěžovatel v té části rozsudků napadených ústavní stížností, ve které Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodly o povinnosti stěžovatele zaplatit nedoplatek na výživném. Své námitky stěžovatel opíral

o tvrzení, že soudy rozhodly o jeho povinnosti uhradit nedoplatky na výživném, přestože bylo prokázáno, že není s ohledem na jeho finanční, rodinou a zdravotní situaci tyto nedoplatky schopen uhradit.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudního dvora A. B. proti Slovensku, 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v právní věci stěžovatele obecnými soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje se závěry, které přijal nalézací soud. S konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona č. 94/1963, o rodině (dále jen "zákon o rodině") se odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se Ústavnímu soudu jeví jako obsahově konsistentní a nesvědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Proto Ústavní soud nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, není Ústavní soud oprávněn "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou, Ústavou ani Úmluvou chráněného základního práva.

Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky P. a F. proti Rakousku, 2000, G. R. proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sb. n. u. US Svazek 4 Nález č. 80).

Ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině umožňuje obecnému soudu, aby se zabýval majetkovými poměry účastníků řízení a činil hodnocení jak ve vztahu k potencialitě jejich majetkových poměrů, tak ve vztahu k potencialitě výdělkových schopností. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci v souladu s provedenými důkazy detailně uvedly, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a jaké právní závěry z nich vyvodily.

Pokud obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nelze z ústavně právního hlediska v jejich postupu shledat pochybení. Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno ho podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její právní osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítnuta, je odmítnut i tento návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru