Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 519/01Usnesení ÚS ze dne 31.07.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelKRAJ / ZASTUPITELSTVO KRAJE - Plzeňský
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené ... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.519.01
Datum podání24.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

129/2000 Sb., § 19

157/2000 Sb., § 1 odst.1, § 1 odst.2

2/1993 Sb., čl. 11


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 519/01 ze dne 31. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 519/01

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele 1) PK, zastoupeného hejtmanem MUDr. P.Z. a 2) Zastupitelstvo PK, oba právně zastoupeni JUDr. P.R., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky ze dne 26. 6. 2001, čj. 19659/2001-14, za účasti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 4, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Ústavy ČR, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (dále jen "MŠMT") v části, stanovující podmínky pro další hospodaření a nakládání s nemovitým majetkem dle ustanovení § 19 odst. 1 zák. č. 129/2000 Sb. (tj. body 2, 3 a 4).

Tímto rozhodnutím MŠMT vydaným podle § 1 odst. 1 a 2 zák. č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, rozhodlo, že věci, práva a závazky, s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení, které byly zařazeny v síti předškolních zařízení, škol a školských zařízení ke dni 1. 9. 2000 a jsou uvedeny v příloze A1 tohoto rozhodnutí, přecházejí včetně těchto předškolních zařízení, škol a školských zařízení dnem účinnosti tohoto rozhodnutí do působnosti PK. Zároveň MŠMT stanovilo s odvoláním na ustanovení § 19 zák. č. 129/2000 Sb., o krajích, čtyři podmínky pro další nakládání a hospodaření s předmětným majetkem.

Stěžovatelé tvrdí, že rozhodnutím MŠMT bylo porušeno ústavně zaručené právo na samosprávu a omezena možnost je plně realizovat. Napadeným rozhodnutím je totiž výrazně omezeno vlastnické právo k nabytým nemovitostem, neboť podmínky pro další nakládání a hospodaření s předmětným majetkem, stanovené pod bodem 2 - 4 rozhodnutí, jsou natolik široké a restriktivní, že překračují možnosti připuštěné § 19 zák. č. 129/2000 Sb. a plnohodnotný výkon vlastnického práva v podstatě paralyzují. Při stanovení podmínek tak nebyl respektován zákon a jeho meze, když při omezení vlastnického práva nebylo šetřeno podstaty a smyslu základních práv ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů rozhodnutí odporuje ústavnímu zákonu č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územně samosprávných celků, i Evropské chartě místní samosprávy. Rozhodnutí považují v napadené části za nezákonné i pro jeho rozpor se zák. č. 129/2000 Sb., o krajích, dle kterého je hospodaření s majetkem kraje v jeho samostatné působnosti.

Stěžovatelé rovněž uvádí, že jediným možným opravným prostředkem je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté, hlavy druhé zák. č. 99/1963 Sb., kterou proto také podali k Vrchnímu soudu v Praze. Ústavní stížnost podávají z opatrnosti s ohledem na to, že předmětné správní rozhodnutí není zcela obvyklé.

MŠMT ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo důvody, které je především s ohledem na ochranu veřejného zájmu, v souvislosti s reformou veřejné správy v oblasti regionálního školství, vedly k stanovení napadených podmínek a zdůraznilo, že zrušením napadeného rozhodnutí by nastal podstatně nejasnější a složitější právní stav s obtížně odhadnutelnými následky.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl shodně jako v obdobných věcech vedených u Ústavního soudu pod, sp. zn. II.ÚS 326/01, III.ÚS 677/01, I.ÚS 521/01, II.ÚS 519/01 a III.ÚS 519/01, k závěru, že podaný návrh není přípustný.

K základním znakům ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, patří její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V projednávané věci podali stěžovatelé ústavní stížnost za situace, kdy, jak sami uvádí, zároveň podali proti v záhlaví označenému rozhodnutí MŠMT žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Je přitom zřejmé, že v rámci správního soudnictví je úkolem soudu přezkoumat zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob (§ 244 odst. 1 o.s.ř.). Napadené rozhodnutí MŠMT, tj. orgánu veřejné správy, nepochybně je rozhodnutím vyhovujícím takto určeným mezím soudního přezkumu, a Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelé podali ústavní stížnost, aniž by vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. (Ústavní soud dodává, že stěžovatelé doložili kopii žaloby a přípis Vrchního soudu v Praze, ze kterého vyplývá, že předmětná žaloba proti rozhodnutím MŠMT je vedena pod čj. 5A 113/2001-26.)

Obdobně, jako v již Ústavním soudem rozhodnutých právně i skutkově shodných věcech uvedených výše, Ústavní soud konstatuje, že na daný případ ani není možné aplikovat ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť postup podle tohoto ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž není dosud rozhodnuto, jako je tomu v souzené věci, a to přestože podstata souzené věci nasvědčuje tomu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2002

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru