Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 516/03Usnesení ÚS ze dne 09.06.2004Povaha rozhodnutí vydaného podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a popla... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Daň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 37/33 SbNU 575
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.516.03
Datum podání01.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 46 odst.1 písm.a, § 65 odst.1

30/2000 Sb., čl.

337/1992 Sb., § 55b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 516/03 ze dne 9. 6. 2004

U 37/33 SbNU 575

Povaha rozhodnutí vydaného podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 9. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 516/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. L. R. proti usnesení Nejvyššího správního soudu z 27. 5. 2003 sp. zn. 7 A 78/2002, jímž byla odmítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí z 26. 4. 2002 č. j. 533/18925/2002 o nepovolení přezkoumání zamítavého rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové z 15. 12. 2000 č. j. 3773/110/2000-Bed proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým byla stěžovateli zrušena daňová ztráta a současně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998.

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003 (7A 78/2002- 36), jímž byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 26. 4. 2002 [(533/18925/2002) podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů], které nepovolilo přezkoumání zamítavého rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2000 (3773/110/2000-Bed) proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1000000401 vydanému Finančním úřadem v Jilemnici dne 2. 6. 2000 (25433/00/259970/8171). Dodatečným platebním výměrem byla stěžovateli zrušena ztráta ve výši 5 603 782 Kč a současně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 ve výši 2 496 636 Kč.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatých do opravného prostředku, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud - stručně řečeno - se odmítl žalobou stěžovatele zabývat po věcné stránce, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"), resp. čl. 6 odst.1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); dle obsahu ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud odmítl žalobu stěžovatele jako nepřípadnou, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Podrobnou argumentací v meritu věci stěžovatel (charakter rozhodnutí vydaného podle § 55b zákona o správě daní a poplatků) vyvodil závěr o nezákonném rozhodnutí obecného soudu (přes svoje námitky a tvrzení, že se jedná o meritorní rozhodnutí), který se řádně věcí stěžovatele nezabýval a zákon vyložil ústavně nekonformním způsobem [nedostatečně zdůvodnil napadené rozhodnutí, nebylo jednoznačné jeho stanovisko ke změně právní úpravy dané zákonem č. 30/2002 Sb. (stěžovatel zřejmě míní zákon č. 30/2000 Sb. - pozn. red.), resp. vztahu k zákonům č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen "s. ř. s.") a č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního]. Stěžovatel argumentoval nálezy Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností.

Ústavní soud (§ 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) vyzval účastníka řízení Nejvyšší správní soud a Ministerstvo financí jako vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. E. C., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Dle vyjádření účastníka řízení jeho rozhodnutím nebylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel měl možnost se domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, této své možnosti využil a soud o jeho návrhu rozhodl postupem podle ustanovení části třetí hlavy druhé s. ř. s. při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny. Účastník řízení v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl důvody, na základě kterých žalobu odmítl a stejně považuje za přesvědčivé, jak se vypořádal s nepřípadnou argumentací stěžovatele týkající se rozhodnutí procesní povahy. Zákonem č. 30/2000 Sb. ke dni jeho účinnosti od 1. 1. 2001 bylo mimo jiné změněno ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. tak, že z přezkumu již nebyla vyloučena rozhodnutí procesní povahy, ale pouze rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, a proto polemika o procesním charakteru předmětného rozhodnutí se stala bezpředmětnou. Účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, aniž by se vyjadřoval k namítaným rozhodnutím Ústavního soudu, neboť se necítil být kompetentní k zaujetí jakéhokoli stanoviska k rozhodovací činnosti Ústavního soudu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník řízení Ministerstvo financí, a to prostřednictvím ředitele odboru 53 - daně z příjmů fyzických osob a daně silniční Mgr. P. P., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník uvedl, že Ministerstvo financí zastává názor, že za rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. lze považovat jen takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti. Podle § 70 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí procesní povahy jsou ze soudního přezkoumání vyloučena. Vedlejší účastník nevznesl procesní návrh, jak má být v řízení o ústavní stížnosti rozhodnuto.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu ústavních kautel, přičemž porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, neshledal. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy).

Předmětem námitek ústavní stížnosti je tvrzení, dle něhož rozhodnutí vydané na základě § 55b zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jímž se nepovoluje přezkoumání rozhodnutí správce daně, je rozhodnutím podřaditelným pod dosah § 65 odst. 1 s. ř. s.

Stěžovatel se domáhal žalobou podanou dne 28. 6. 2002 u Vrchního soudu v Praze podle § 244 o. s. ř. zrušení rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 26. 4. 2002 (533/18925/2002), kterým nebyla povolena jeho žádost o přezkoumání dodatečného platebního výměru č. 1000000401 vydaného Finančním úřadem v Jilemnici dne 2. 6. 2000 (25433/00/259970/8171). Dodatečným platebním výměrem byla stěžovateli zrušena ztráta ve výši 5 603 782 Kč a současně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 ve výši 2 496 636 Kč. Na základě § 132 s. ř. s. věc přešla do věcné příslušnosti Nejvyššího správního soudu, který žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl s tím, že jím napadené rozhodnutí nemá charakter rozhodnutí vymezeného v ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s.

Pro posouzení věci je tak stěžejní otázka, zda se ve vztahu k rozhodnutí podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jedná o rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti.

K této problematice ve věci rozhodující senát uvádí, že dle stanoviska pléna Ústavníhosoudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 12/2000, ze dne 19. 12. 2000 "v případě rozhodování podle § 55b daňového řádu se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (roz. daňového subjektu)... jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí přezkumu vůbec podrobeno, a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno." (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, str. 486). Jinými slovy vyjádřeno, IV. senát Ústavního soudu má ve shodě s důsledky plynoucími z citovaného názoru pléna, jímž je vázán, když předmětné ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zůstalo v mezidobí nedotčeno, za to, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu. Důvod pro postup předvídaný v § 23 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, IV. senát, nesdíleje odchylný právní názor předkládaný stěžovatelem, neshledává, a to ani s přihlédnutím k (později vydanému) nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 660/2000 (argumentum a minori ad maius) - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek, 24, nález č. 171.

V důsledku absence žalobní legitimace stěžovatele tak nebyla správní žaloba způsobilá meritorního projednání, pročež došlo k jejímu odmítnutí. Na okraj se pro úplnost dodává, že výhrada retroaktivní aplikace § 65 odst. 1 s. ř. s. není se zřetelem ke kontextu věci namístě, neboť jeho slovní formulace a dikce § 244 odst. 1 o. s. ř. (platného a účinného v době podání správní žaloby stěžovatelem) jsou (v daném ohledu relevantním pro posouzení žaloby) identické a z pohledu rozhodovacích důvodů bylo tedy nadbytečným se polemikou stěžovatele v naznačeném směru zabývat.

Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecnéhosoudu, Ústavní soud dále odkazuje na odůvodnění obdobných rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 328/03 ze dne 29. 4. 2004 a sp. zn. I. ÚS 440/03 ze dne 4. 3. 2004 (nepublikovaná usnesení).

Pro uvedené okolnosti Ústavnísoud dospěl k závěru, že ústavní stížnost vykazuje znaky zjevné neopodstatněnosti, a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru