Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 515/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
Nájem
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.515.15.1
Datum podání18.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 696 odst.2

99/1963 Sb., § 142 odst.3, § 148 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 515/15 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mariusze Czadera, zastoupeného Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, AKCR Advokátní kancelář s.r.o., Plzeňská 2095/150, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 26 Cdo 4013/2014 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 11 Co 216/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení principu právního státu zaručeného ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Porušení práva na spravedlivý proces a odmítnutí práva na soudní ochranu dle stěžovatele nastalo porušením procesních pravidel soudního řízení i nesplněním hmotněprávních předpokladů pro podání žaloby. Stěžovatel pochybení soudu spatřuje ve skutečnosti, že rozhodnutím soudu I. stupně bylo určeno nájemné specifikovaného bytu, přestože odporuje dobrým mravům. Soud I. stupně rozhodl o výši nájemného nesprávně ode dne podání žaloby, a to dle znaleckého posudku. Stěžovatel má za to, že jak soud I. stupně tak odvolací soud rozhodly na základě ustanovení § 696 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), které je v rozporu s dobrými mravy a zasahuje do dispoziční autonomie soudu. Stěžovatel spatřuje rozpor uvedeného ustanovení s judikaturou Ústavního soudu, když má za to, že soud může rozhodnout o částkách nebo návrzích, které jsou nesporné nebo které jsou dány smlouvou nebo které jsou dány zákonem. Takové rozhodnutí soudu je nespravedlivé a zcela evidentně diskriminuje nájemníky, kteří se proti neúměrnému návrhu na zvýšení nájemného ze strany žalobce bránili v soudním řízení.

3. Stěžovatel dále považuje rozhodnutí odvolacího soudu, který přiznal žalobci náklady řízení před soudem I. stupně a stejně tak před odvolacím soudem, za nespravedlivé, které nemá oporu v zákoně. Stěžovatel tvrdil, že v případě tohoto typu určovací žaloby lze jen stěží dovodit, která ze stran byla ve sporu úspěšná.

4. Stěžovatel má za to, že jak soud I. stupně tak odvolací soud rozhodly na základě ustanovení § 696 odst. 2 občanského zákoníku rozsudkem ve věci samé, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro zásah do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí dovolacího soudu, aniž by vznesl jakoukoliv ústavně právní argumentaci.

5. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že Okresní soud ve Frýdku-Místku na návrh žalobce stanovil výši nájemného blíže specifikovaných bytů proti žalovaným 1) (stěžovatel) a žalovaným 2) a 3). Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 12. 2013 č. j. 8 C 14/2012-157 bylo určeno, že výše nájemného bytu č. 3 nacházejícího se v domě č. p. 454 na adrese Třinec, Janáčkova 454, od 4. 1. 2012 do 31. 12. 2012 činí 4 554 Kč měsíčně a od 1. 1. 2013 činí 4 442 Kč měsíčně, současně rozhodl o nákladech řízení.

6. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5. 2014 č. j. 11 Co 216/2014-223 potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a rozhodl o nákladech řízení tak, že zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení.

7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 26. 11. 2014 č. j. 26 Cdo 4013/2014-251 podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů při aplikaci specifikovaných ustanovení občanského zákoníku upravujících vztahy při nájmu bytu. Tato skutečnost však za situace, kdy stěžovateli nebylo odmítnuto právo na soudní ochranu, sama o sobě neznamená porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy, a tudíž není schopna posunout projednávanou věc do roviny ústavní.

10. Podle § 696 odst. 2 občanského zákoníku nedošlo-li ke sjednání nájemného dohodou, může pronajímatel písemně navrhnout nájemci zvýšení nájemného. Souhlasí-li nájemce s návrhem na zvýšení nájemného, zvyšuje se nájemné počínaje třetím kalendářním měsícem od doručení návrhu. Nesdělí-li nájemce pronajímateli písemně do dvou měsíců od doručení návrhu, že se zvýšením nájemného souhlasí, má pronajímatel právo navrhnout ve lhůtě dalších tří měsíců, aby výši nájemného určil soud. Soud na návrh pronajímatele rozhodne o určení nájemného, které je v místě a čase obvyklé. Výši nájemného soud určí ke dni podání návrhu soudu. Výše citované ustanovení občanského zákoníku je účinné od 25. 5. 2011. Zákon přitom upřednostňuje v odstavci 1 zvyšování nájemného dohodou pronajímatele s nájemcem. V předmětné věci mezi účastníky k dohodě nedošlo. Ze strany žalobce byl dodržen postup stanovený tzv. kogentní právní normou v ustanovení § 696 odst. 2 občanského zákoníku.

11. Ústavní soud považuje za ústavně konformní postup odvolacího soudu, který se naopak ztotožňuje s právní argumentací žalobce k této otázce. Je zřejmé, že zákon dává přednost dohodě mezi pronajímatelem a nájemcem o výši či zvýšení, příp. snížení nájemného. Pokud by zvýšení nájemného bylo vázáno na právní moc soudního rozhodnutí, je zcela zřejmé, že tato úprava by byla ze strany nájemců zneužívána. Nelze souhlasit s názorem žalovaného 1), že určení výše nájemného od podání žaloby v předmětné věci je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil jako věcně správný. Kromě toho je nutno uvést, že z obsahu napadených rozsudků je zřejmé, že nájemní právo stěžovatele k předmětnému bytu nebylo ani není nikterak zpochybňováno. V předmětné věci, vzhledem k rozdílným znaleckým posudkům žalobce a stěžovatele, je evidentní, že rozhodnutí záviselo na vypracování revizního znaleckého posudku.

12. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 26. 11. 2014 č. j. 26 Cdo 4013/2014-251 podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013, viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). V odůvodnění rozhodnutí dovolací soud rovněž konstatoval, že přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť není splněna podmínka přípustnosti dovolání s ohledem na předmět sporu nepřevyšující 50 000 Kč.

13. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je navíc zřejmé, že se vypořádal se všemi tvrzeními stěžovatele obsaženými v odvolání, a proto Ústavní soud nesouhlasí s argumenty uplatňovanými v ústavní stížnosti, že odvolací soud měl přehlédnout nedostatky rozsudku prvního stupně. Ústavní soud nemůže rovněž uznat ani argument, že rozhodnutí odvolacího soudu by porušovalo prvky spravedlivého civilního soudního řízení. Z jeho obsahu totiž není zřejmé, že by se některým otázkám věnoval nad rámec přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze tedy konstatovat, že jeho postup byl plně v souladu s ustanoveními § 206 odst. 1, § 212 věta první a § 212a odst. 1, 3, 5 o. s. ř.

14. Postupu odvolacího soudu rovněž není co vytknout, pokud dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil ve vztahu ke stěžovateli nákladové výroky. Odvolací soud zavázal stěžovatele k náhradě nákladů řízení žalobce i státu, což řádně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, mimo jiné záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Také stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). V předmětné věci bylo ze státních prostředků proplaceno znalečné, a to vzhledem k předloženým rozdílným znaleckým posudkům žalobce a stěžovatele, proto byl vypracován revizní znalecký posudek. Odvolací soud, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, žalobci přiznal náhradu nákladů prvostupňového i odvolacího řízení. Dále stěžovatele zavázal i k úhradě nákladů státu.

15. Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů znaky svévole nevykazují. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že napadená rozhodnutí jsou v přiměřeném rozsahu řádně, tj. vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi na straně stěžovatele, odůvodněna (§ 157, § 169 o. s. ř.) a z kautel ústavnosti tudíž nevybočují. Z toho důvodu lze konečný úsudek obecných soudů chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

16. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. dubna 2015

Vlasta Formánková v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru