Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 515/14 #1Nález ÚS ze dne 15.04.2014Povinnost konat vazební zasedání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Jihlava
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
prá... více
Věcný rejstříkzasedání/neveřejné
vazba/důvody
vazba/prodloužení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 60/73 SbNU 157
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.515.14.1
Datum vyhlášení26.05.2014
Datum podání10.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 73d odst.3, § 33 odst.1, § 33 odst.5, § 72


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud příslušné soudy neinformují stěžovatele, který je ve vazbě, že budou rozhodovat o prodloužení vazby, a nepoučí ho o možnosti požádat o konání vazebního zasedání, ačkoliv nenastala žádná z okolností předpokládaných v ustanovení § 73d trestního řádu pro nekonání vazebního zasedání, postupují v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 8 odstavec 2 Listiny garantujícím právo na osobní svobodu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Petra Hronka rozhodl IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. 4. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, že postupem Okresního soudu v Jihlavě předcházejícím usnesení ze dne 21. října 2013 č.j. 11 Nt 296/2013-4, a postupem Krajského soudu v Brně předcházejícím usnesení ze dne 19. prosince 2013, č.j. 9 To 527/2013-15, došlo k porušení čl. 36 odstavce 1 a čl. 8 odstavci 2 Listiny, a proto uvedená rozhodnutí zrušil.

Narativní část

Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí okresního soudu ze dne 21. října 2013, který k návrhu státního zástupce rozhodl o jeho ponechání ve vazbě z důvodů podle § 67 písmen a) a c) trestního řádu, přičemž okresní soud jeho žádosti nevyhověl. Rovněž krajský soud zamítnul stížnost stěžovatele na to, že se nekonalo vazební zasedání.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve uvedl, že čl. 8 odstavce 2 Listiny je nutné aplikovat na všechna rozhodování o osobní svobodě, tedy i na rozhodování o ponechání ve vazbě. Poté odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 9/2012), z níž vyplývá, že neexistují-li zákonem stanovené podmínky, za nichž nemusí vazební zasedání proběhnout (§ 73d odst. 3 věta druhá trestního řádu), je soud povinen sdělit obviněnému, že bude o vazbě rozhodovat, a tím mu umožnit požádat o vazební zasedání (ustanovení § 33 odst. 1, 5 trestního řádu). Na citovaná rozhodnutí navázala i judikatura Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 3228/12 a sp. zn. III. ÚS 1549/13).

V projednávané věci Ústavní soud uvedl, že ačkoliv při rozhodování o vazbě stěžovatele nenastala žádná z okolností presumovaných v ustanovení § 73d trestního řádu pro nekonání vazebního zasedání, a bylo předem známo, kdy bude rozhodováno o vazbě, okresní soud stěžovatele neinformoval a neposkytl mu tak možnost požádat o nařízení vazebního zasedání. Rovněž stížnostní soud nenařídil vazební zasedání a rozhodl v neveřejném zasedání, ačkoliv měl možnost zhojit pochybení okresního soudu postupem popsaným v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3228/12.


Vzhledem k tomu, že obecné soudy při rozhodování o pokračování vazebního stíhání stěžovatele zasáhly do jeho práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odstavci 1 Listiny ve spojení s čl. 8 odstavci 2 Listiny, Ústavní soud napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Vlasta Formánková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 515/14 ze dne 15. 4. 2014

N 60/73 SbNU 157

Povinnost konat vazební zasedání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. IV. ÚS 515/14 ve věci ústavní stížnosti Petra Hronka, právně zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Brno, Příkop 8, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. října 2013 č. j. 11 Nt 296/2013-4 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2013 č. j. 9 To 527/2013-15, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.

I. Postupem Okresního soudu v Jihlavě předcházejícím usnesení ze dne 21. října 2013 č. j. 11 Nt 296/2013-4 a postupem Krajského soudu v Brně předcházejícím usnesení ze dne 19. prosince 2013 č. j. 9 To 527/2013-15 došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod a práva na osobní svobodu garantovanou v čl. 8 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedená rozhodnutí se proto zrušují.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu a na soudní ochranu, zakotvená v čl. 8 odstavci 2 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Citovaným usnesením Okresní soud v Jihlavě k návrhu státního zástupce rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle ustanovení § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Krajský soud v Brně zamítnul.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že měl zájem zúčastnit se vazebního zasedání, v němž by bylo rozhodováno o jeho ponechání ve vazbě. Výslovně o ně však nepožádal, neboť neměl povědomí o tom, zda a kdy bude o jeho vazbě rozhodováno. V tom, že nebyl informován, shledal stěžovatel zkrácení ve svých naříkaných právech. Toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani stížnostní soud. Stěžovatel k tomu odkázal na relevantní judikaturu [Nejvyššího soudu - usnesení ze dne 10. května 2012 č. j. 11 Tvo 9/2012-33 a Ústavního soudu - nález sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3228/12 ze dne 8. 10. 2012 a sp. zn. III. ÚS 1549/13 ze dne 30. 5. 2013 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)], ze které plyne povinnost sdělit obviněnému, že bude rozhodováno o jeho vazbě, aby mohl uplatnit svá práva.

Ústavní soud se se žádostí o vyjádření k ústavní stížnosti obrátil na účastníka řízení, Krajský soud v Brně. Předsedkyně senátu 9 To odkázala Ústavní soud na odůvodnění napadeného usnesení. Stejně tak i soudkyně Okresního soudu v Jihlavě k žádosti Ústavního soudu o vyjádření se k ústavní stížnosti odkázala na napadené rozhodnutí. Dále uvedla, že dne 12. března 2014 bylo ve vazebním zasedání rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele z důvodů dle ustanovení § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tato sdělení k případné replice stěžovateli nepředkládal.

II.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů [srovnej usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].

Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Jakkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat tvrzení účastníků řízení a postup soudu, zastává názor, že soud v daném případě nerespektoval práva stěžovatele v soudním řízení, a proto Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny shledal.

III.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisy Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 11 Nt 296/2013 a 11 Nt 665/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena, a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejích důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, resp. zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.

Ze spisů okresního soudu se podává následná chronologie řízení. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. dubna 2013 sp. zn. 11 Nt 214/2013 pro důvody dle ustanovení § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Jeho stížnost Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 30. května 2013 sp. zn. 9 To 195/2013. Dne 27. července 2013 zanikl důvod koluzní vazby ex lege. Žádosti stěžovatele o propuštění z vazby Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 6. srpna 2013 sp. zn. 11 Nt 265/2013 nevyhověl, stížnost Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. 9 to 384/2013 zamítl. Následovalo rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. října 2013, napadené v této ústavní stížnosti. Dříve, než stížnost stěžovatele projednal krajský soud, podal stěžovatel návrh na propuštění z vazby, kterému Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 22. listopadu 2013 č. j. 11 Nt 665/2013-11 nevyhověl. Krajský soud v Brně následně projednal a zamítl obě stížnosti stěžovatele dne 19. prosince 2013 usneseními pod č. j. 9 To 527/2013-15 a č. j. 9 To 528/2013-20. Naposledy rozhodoval o vazbě stěžovatele Okresní soud v Jihlavě dne 12. března 2014, kdy jej usnesením sp. zn. 11 Nt 402/2014 z vazby propustil.

Ustanovení § 73d trestního řádu, upravující podmínky vazebního zasedání, zní:

"(1) Koná-li se hlavní líčení nebo veřejné zasedání, jehož se účastní obviněný, rozhodne soud i o vazbě, je-li to potřebné vzhledem ke stanoveným lhůtám.

(2) Rozhoduje-li soud o vzetí obviněného do vazby mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání, nebo rozhoduje-li soudce o vzetí do vazby v přípravném řízení, rozhoduje vždy ve vazebním zasedání.

(3) V jiných případech než uvedených v odstavcích 1 a 2 se rozhoduje ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá, nebo soud a v přípravném řízení soudce považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Vazební zasedání však není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže

a) obviněný se jej následně odmítl zúčastnit,

b) obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě,

c) zdravotní stav obviněného neumožňuje jeho výslech, nebo

d) obviněný se propouští z vazby."

Podle judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 9/2012:

"Z odůvodnění napadeného usnesení lze dovodit závěr, že je věcí obviněného, aby výslovně požádal o konání vazebního zasedání, aniž by soud byl povinen jej o tomto právu poučit či jinak informovat o tom, že bude rozhodováno o dalším trvání vazby. Z ustanovení § 33 odst. 1, 5 tr. ř. však vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Jestliže citované ustanovení § 73d odst. 3 tr. ř. zakládá právo obviněného domáhat se konání vazebního zasedání, pak je povinností soudu rozhodujícího o dalším trvání vazby umožnit obviněnému, aby mohl toto právo využít. Jestliže však příslušný soud obviněného, který je ve vazbě, vůbec neinformuje o tom, že jím bude rozhodováno o dalším trvání jeho vazby, popřípadě dokdy se tak stane, a neposkytne mu lhůtu k vyslovení požadavku na konání vazebního zasedání, pak mu ve skutečnosti znemožní uplatnit právo žádat o konání vazebního zasedání a tohoto vazebního zasedání se zúčastnit. ... [n]emůže předvídat, kdy v průběhu tříměsíční lhůty konkrétně dojde k vlastnímu rozhodnutí o vazbě, a nemůže tedy reálně uplatnit požadavek na konání vazebního zasedání. Jestliže v posuzované věci neexistovala žádná okolnost uvedená pod písm. a) až d) ustanovení § 73d odst. 3 věty druhé tr. ř., umožňující, aby se vazební zasedání nekonalo, bylo povinností Vrchního soudu v Praze, aby v rámci rozhodování o dalším trvání vazby v souladu s ustanovením § 73d odst. 3 věty první tr. ř. obviněnému sdělil, že bude rozhodováno o jeho vazbě, poučil jej o právu požádat o konání vazebního zasedání a stanovil mu lhůtu k tomu, aby mohl toto právo uplatnit.

Výše uvedené procesní pochybení vrchního soudu v rámci stížnostního řízení napravil Nejvyšší soud tím, že konal ve věci vazební zasedání, v němž měl obviněný možnost vyjádřit se ke skutečnostem významným pro rozhodování o dalším trvání vazby."

Právní věta judikátu pak zní:

"Jestliže soud mimo hlavní líčení či veřejné zasedání rozhoduje o dalším trvání vazby (§ 72 odst. 1, 3, 4 tr. ř.), pak v souladu s ustanovením § 73d odst. 3 věty první tr. ř. je povinen sdělit obviněnému, že bude rozhodováno o jeho vazbě, a tím mu umožnit uplatnění jeho práv. To neplatí v případech, kdy s ohledem na existenci některé z okolností uvedených v ustanovení § 73d odst. 3 věty druhé tr. ř. není třeba konat vazební zasedání."

Na toto rozhodnutí navázala i judikatura Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3228/12:

"... obvodní soud rozhodoval o dalším trvání vazby dne 4. 5. 2012. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, v níž namítal porušení práva na osobní slyšení. V mezidobí, než městský soud o stížnosti rozhodl, byl stěžovatel dne 19. 6. 2012 vyslechnut obvodním soudem v souvislosti s podáním obžaloby (§ 72 odst. 3 trestního řádu). Závěru městského soudu, že právo na osobní slyšení stěžovatele v přiměřených intervalech bylo zachováno, nelze za daných okolností, s ohledem na výše vyložené principy, nic vytknout."

A rovněž sp. zn. III. ÚS 1549/13:

"... v projednávané věci je napadáno rozhodnutí vrchního soudu, které napravuje pochybení, ke kterému došlo v řízení před krajským soudem tím, že dává prostor pro uplatnění stěžovatelových práv. V případě, že by Ústavní soud k této okolnosti nepřihlédl, zpochybnil by smysl opravných prostředků v trestním řízení a postavil by se do role jediného korektora takových pochybení, což mu nepřísluší."

Podle čl. 8 odstavce 2 Listiny nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Uvedené ustanovení je přitom nutno aplikovat na všechna rozhodování o osobní svobodě, tedy i na rozhodování o ponechání ve vazbě.

Jak z citované judikatury plyne, neexistují-li zákonem stanovené podmínky, za nichž nemusí vazební zasedání proběhnout, je věcí soudu, aby obviněného informoval o tom, že o vazbě bude rozhodovat, a poskytl mu tak možnost požádat o vazební zasedání. O vazbě stěžovatele bylo napadeným usnesením okresního soudu rozhodnuto, s ohledem na rozhodování o vazbě spoluobviněného, s více než měsíčním předstihem před zákonem stanoveným termínem. Nastala tedy situace, již Nejvyšší soud v citovaném judikátu popsal. V projednávaném případě však Okresní soud v Jihlavě stěžovatele o takovém předstihu neinformoval, a neposkytl mu tak možnost o nařízení vazebního zasedání požádat. Stěžovatel prostřednictvím svého obhájce ve své stížnosti ke Krajskému soudu v Brně, ač stručné, brojil právě proti tomu, že neinformování vedlo ke zkrácení jeho práv (č. l. 8 a 9). Krajský soud v Brně, namísto postupu popsaného v citovaných judikátech, rozhodl o stížnosti v neveřejném zasedání (č. l. 12).

Ještě před podáním stížnosti proti napadenému rozhodnutí okresníhosoudu předložil stěžovatel žádost o propuštění z vazby, s připojením navrhovaných záruk. Poté, co Okresní soud v Jihlavě této žádosti nevyhověl, podal stěžovatel stížnost, v níž opět vytkl pochybení soudu v tom, že neproběhlo vazební zasedání. Krajský soud v Brně však i v tomto případě rozhodl v neveřejném zasedání, tedy pochybení nezhojil postupem popsaným v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3228/12.

IV.

Při rozhodování o vazbě stěžovatele nenastala žádná z okolností presumovaných v ustanovení § 73d trestního řádu pro nekonání vazebního zasedání. V souladu s principy popsanými výše v citovaných judikátech mělsoud prvního stupně stěžovatele informovat o chystaném rozhodování o vazbě, a poskytnout mu tak možnost požádat o rozhodnutí ve vazebním zasedání. Pokud se tak nestalo, měl stížnostní soud, s ohledem na obsah stížností, vazební zasedání nařídit. Vzhledem k tomu, že obecné soudy při rozhodování o pokračování vazebního stíhání stěžovatele postupovaly způsobem, který zákon vylučuje, zasáhly do jeho zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

Proto Ústavnísoud rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. října 2013 č. j. 11 Nt 296/2013-4 a Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2013 č. j. 9 To 527/2013-15 zrušil podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž tak učinil v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru