Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 512/01Nález ÚS ze dne 19.04.2002K jiným právům k pozemkům a stavbám na nich podle § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický... více
Věcný rejstříkSprávní řízení
Stavba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 50/26 SbNU 51
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.512.01
Datum vyhlášení25.04.2002
Datum podání21.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

50/1976 Sb., § 59 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 512/01 ze dne 19. 4. 2002

N 50/26 SbNU 51

K jiným právům k pozemkům a stavbám na nich podle § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti H.

S-ové, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2001,

č.j. 45 Ca 148/2000-31, rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne

20. 7. 1999, č.j. 2237/99-Pch, rozhodnutí Městského úřadu Beroun

ze dne 15. 9. 2000, č.j. Výst.: 2932/2000-Pch, a rozhodnutí

Okresního úřadu Beroun ze dne 16. 11. 2000, č.j. 2473/2000/RR, za

účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského

úřadu Beroun, odboru výstavby, se sídlem v Berouně, Husovo nám.

68, a Okresního úřadu Beroun, referátu regionálního rozvoje, se

sídlem v Berouně, Politických vězňů 20, jako vedlejších účastníků,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2001, č.j. 45

Ca 148/2000-31, a rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 20. 7.

1999, č.j. 2237/99-Pch, se zrušují.

V části, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí

Městského úřadu Beroun ze dne 15. 9. 2000, č.j. Výst.:

2932/2000-Pch, a rozhodnutí Okresního úřadu Beroun ze dne 16. 11.

2000, č.j. 2473/2000/RR, se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2001, doplněným

podáním ze dne 9. 11. 2001, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní

soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.

7. 2001, č.j. 45 Ca 148/2000-31, rozhodnutí Městského úřadu Beroun

ze dne 20. 7. 1999, č.j. 2237/99-Pch (které bylo původně vydáno

pod č.j. 2254/99-Pch), rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne

15. 9. 2000, č.j. Výst.: 2932/2000-Pch, a rozhodnutí Okresního

úřadu Beroun ze dne 16. 11. 2000, č.j. 2473/2000/RR, jakož

i "případné kolaudační rozhodnutí".

Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7.

2001 bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Městského

úřadu Beroun, odboru výstavby, ze dne 20. 7. 1999, č.j.

2237/99-Pch, kterým byla k žádosti J. B., vlastníka nemovitostí

sousedících s nemovitostmi ve spoluvlastnictví stěžovatelky,

dodatečně povolena stavba restaurace U M. - rozšíření zahrady

v Berouně 3, a prozatímní užívání této stavby. Řízení bylo

zastaveno s odůvodněním, že stěžovatelka (žalobkyně) v době

rozhodování správního orgánu nebyla účastníkem správního řízení,

neboť nebyla vlastníkem sousední nemovitosti a dále z toho důvodu,

že žaloba směřovala proti prvoinstančnímu rozhodnutí, které nemůže

být předmětem přezkoumání soudem, neboť se nejedná ve smyslu ust.

§ 247 odst. 2 o.s.ř., o rozhodnutí, jež po vyčerpání řádných

opravných prostředků, které jsou pro ně připuštěny, nabylo právní

moci. Z odůvodnění cit. usnesení vyplývá, že krajský soud zkoumal

i možnost aplikace ust. § 250b o.s.ř., dospěl však k závěru, že

stěžovatelka nemohla být účastníkem řízení v době, kdy ještě

nebyla vlastníkem sousední nemovitosti.

Napadenými rozhodnutími Městského úřadu Beroun ze dne 15. 9.

2000, č.j. Výst.: 2932/2000-Pch, a Okresního úřadu Beroun ze dne

16. 11. 2000, č.j. 2473/2000/RR, byl pravomocně zamítnut návrh

stěžovatelky na obnovu řízení ve věci dodatečného povolení stavby

restaurace U M. - rozšíření zahrady v Berouně 3, a prozatímního

užívání této stavby.

Stěžovatelka uvedla, že je podílovou spoluvlastnicí 23/24

nemovitostí, tj. domu čp. 4, parc. č. st. 229 a parc. č. 189/1

v k.ú. Beroun. Vlastnické právo k jedné id. 1/24 nemovitostí

získala v restitučním řízení podle zák.č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, a to na základě rozsudku Okresního

soudu v Berouně ze dne 29. 4. 1998, č.j. 7 C 80/92-167,

přikazujícího městu Beroun uzavřít se stěžovatelkou a dalšími

dvěmi žalobkyněmi dohodu o vydání nemovitostí. Rozsudek nabyl

právní moci dne 18. 9. 1998.

Stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení

a uvedla, že správní soud zastavením řízení porušil její ústavně

zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36

a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Dále tvrdila, že Městský úřad v Berouně porušil její vlastnické

právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Je toho názoru, že měla

být účastníkem daného stavebního řízení, neboť je osobou, která

v době rozhodování měla věcné (popř. jiné) právo k sousednímu

pozemku a stavbě na něm, ve smyslu § 59 odst. 1 písm. b) zák.č.

50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, a tato

práva mohla být stavebním povolením přímo dotčena. Městský úřad

Beroun, odbor výstavby, z průběhu restitučního sporu vedeného před

Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 7 C 80/92, nepochybně věděl,

že stěžovatelka, spolu se dvěma dalšími žalobkyněmi, požadují

vydat nemovitosti sousedící s těmi, jichž se týkalo stavební

řízení. Rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 4. 1998,

č.j. 7 C 80/92-167, přikazující městu Beroun uzavřít s žalobkyněmi

dohodu o vydání nemovitostí, nabyl právní moci dne 18. 9. 1998,

právní účinky vkladu do katastru nemovitostí však nastaly až ke

dni 20. 8. 1999, přestože soud, jako zhotovitel listiny, byl

povinen rozsudek zaslat katastrálnímu úřadu do 30 dnů od právní

moci. Nemůže být dáváno k tíži stěžovatelky, že záznam byl

v katastru nemovitostí vyznačen až dne 20. 8. 1999. Stěžovatelka

se domnívá, že Krajský soud v Praze se věcí nezabýval podrobně.

Pouze v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že

v návaznosti na právní účinky vkladu ke dni 20. 8. 1999 a podle

darovací smlouvy s účinky vkladu ke dni 30. 8. 1999, nemohla

v době rozhodování být stěžovatelka účastnicí řízení. Nevzal však

v úvahu cit. rozsudek Okresního soudu v Berouně a jeho dopad na

okruh účastníků stavebního řízení.

Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ve věci sp.

zn. IV. ÚS 131/2000, a nález pléna Ústavního soudu uveřejněný pod

č. 95/2000 Sb., kterým bylo zrušeno ust. § 78 odst. 1 stavebního

zákona. Je toho názoru, že platná právní úprava znemožňuje

realizovat zásadu "nechť si každý střeží svá práva", přičemž

poukázala na ust. § 250 odst. 2 o.s.ř., ust. § 65 správního řádu

a nález uveřejněný pod č. 32 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení

a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Městský úřad Beroun, odbor výstavby, jako vedlejší účastník

řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11.12.2001

mj. uvedl, že rozhodnutí, které bylo předmětem správního přezkumu,

tj. rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 20. 7. 1999, č.j.

2237/99-Pch, bylo správně vydáno pod č.j. 2254/99-Pch. K tomuto

nedopatření došlo chybou v psaní, kterou měl stavební úřad podle

§ 47 odst. 6 správního řádu opravit. Dále zrekapituloval průběh

stavebního řízení. Ve vyjádření je zejména uvedeno, že stavebnímu

úřadu byl znám rozsudek Okresního soudu v Berouně o povinnosti

uzavřít se stěžovatelkou a dalšími dvěma restituentkami dohodu

o vydání věci, a proto v původním řízení zahájeném 16.6.1999 jim

účastenství bylo přiznáno. Teprve v následném řízení zahájeném

podle § 88 stavebního zákona, tj. v řízení o odstranění nepovolené

stavby, si stavební úřad opatřil údaje z katastru nemovitostí a po

zjištění, že stěžovatelka nemá k žádnému ze sousedních pozemků či

staveb vlastnická práva, nebyla již jako účastník řízení

"zařazena".

Okresní úřad Beroun, referát regionálního rozvoje, ve svém

stanovisku k ústavní stížnosti uvedl skutečnosti týkající se

odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Městského úřadu Beroun,

odboru výstavby, ze dne 15. 9. 2000, č.j. 2932/2000-Pch, kterým

byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení ve věci povolení

stavebních úprav a povolení prozatímního užívání stavby

"Restaurace U M. - rozšíření zahrady na p.č. 231/1 a p.č. 232,

k.ú. Beroun".

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca

148/2000, Ústavní soud zjistil, že na základě rozsudku Okresního

soudu v Berouně ze dne 29. 4. 1998, č.j. 7 C 80/92-167,

přikazujícího městu Beroun uzavřít s žalobkyněmi dohodu o vydání

nemovitostí, uzavřely dne 15. 6. 1999 restituentky s městem Beroun

"Dohodu o vydání věci podle zákona 87/91 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích", přičemž, jak vyplývá z části V. dohody, vůle

povinné osoby byla nahrazena cit. rozsudkem. Na základě této

dohody Katastrální úřad v Berouně povolil vklad práva do katastru

nemovitostí, s právními účinky ke dni 20. 8. 1999.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady

pro rozhodnutí a vzal na vědomí souhlas účastníků řízení s tím,

aby bylo ve věci rozhodnuto bez ústního jednání, dospěl k závěru,

že ústavní stížností je třeba zčásti vyhovět, a to z následujících

důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím,

že ve stavebním řízení, jež vedlo k vydání správní žalobou

napadeného rozhodnutí ze dne 20. 7. 1999, o dodatečném povolení

stavby na stav. parc. č. 231/1, 232 v k.ú. Beroun, s ní nebylo

nakládáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv stavební úřad

v průběhu stavebního řízení měl dostatečnou vědomost o tom, že

podle rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 4. 1998, č.j.

7 C 80/92-167, jež nabyl právní moci dne 18. 9. 1998, bylo

žalované město Beroun povinno uzavřít s ní a dalšími dvěmi

žalobkyněmi dohodu o vydání věci, tj. sousedního pozemku p.č. 229

a p.č. 189/1, k.ú. Beroun. To ostatně stavební úřad potvrdil i ve

svém výše zmíněném vyjádření.

Z ústavněprávního hlediska jde především o posouzení otázky,

zda je či není slučitelný s ústavním právem na soudní přezkum

zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, zakotveným v čl. 36 odst.

2 Listiny, takový postup správního soudu (a jemu předcházející

správní řízení), který účastenství stěžovatelky ve správním

řízení, resp. jeho neexistenci, odvodil pouze z toho, že ta v době

správního řízení nebyla ještě vlastníkem sousední nemovitosti,

a nepřihlédl ke skutečnosti rozhodujícím orgánům veřejné moci

dostatečně známé, totiž, že citovaným rozsudkem Okresního soudu

v Berouně byla městu Beroun uložena povinnost uzavřít

s žalobkyněmi dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí.

Podle ust. § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona účastníky

stavebního řízení jsou též osoby, které mají vlastnická nebo jiná

práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou

být stavebním povolením přímo dotčena. Co je míněno "jinými právy

k pozemkům a stavbám" vymezuje stavební zákon v § 139 písm. f)

demonstrativním způsobem. Může se tedy jednat nepochybně i o práva

jiná, jejichž obsah a závažnost nutno posoudit případ od případu.

V případě stěžovatelky tedy šlo o posouzení, zda její právo

na uzavření dohody o vydání nemovitostí mělo či nemělo být

považováno za právo této kategorie. Dle názoru Ústavního soudu

pojem "jiné právo" dle § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona

bylo nutno za daných specifických okolností vyložit tak, že právo

stěžovatelky na restituci, resp. na uzavření dohody o vydání

nemovitostí, právem takového druhu a intenzity je. Stavební úřad

měl dostatečnou vědomost o neplnění povinnosti města Beroun

uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vyplývající z téměř rok

účinného restitučního rozsudku. Z toho měl správní soud vycházet,

když podle ust. § 250b odst. 2 o.s.ř. posuzoval otázku, zda

stěžovatelka byla či měla být účastníkem stavebního řízení. Pokud

za daných okolností stěžovatelce postavení účastníka stavebního

řízení přiznáno nebylo, resp. se soud ztotožnil s názorem

správních orgánů, že účastnicí stavebního řízení být neměla, došlo

k porušení jejího ústavně zakotveného práva na soudní přezkum

správního rozhodnutí, zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod, jakož i práva, aby státní moc byla

vykonávána způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy).

Z ustanovení § 3 odst. 2 správního řádu plyne, že správní orgány

jsou povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a dát

jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit,

zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí a uplatnit své návrhy.

V podstatě se jedná o zákonné vyjádření pravidel "elementární

slušnosti a dobrých mravů.", bez nichž si nelze představit žádný

spravedlivý proces, tedy ani správní rozhodování. Proto měla být

stěžovatelka přinejmenším přizvána ke stavebnímu řízení jako tzv.

jiná osoba ve smyslu § 59 odst. 3 stavebního zákona, případně mělo

být stavební řízení přerušeno do doby zápisu vlastnického práva do

katastru nemovitostí (v daném případě se jednalo o dobu jednoho

měsíce, neboť dne 20. 7. 1999 bylo vydáno stavební povolení a dne

20. 8. 1999 byl zapsán vklad vlastnického práva v katastru

nemovitostí). Z předložených spisů je zřejmé, že řízení

o odstranění stavby, resp. její dodatečné povolení, probíhalo

podezřele rychle, aiz dalších okolností lze usuzovat na snahu

obejít práva známých budoucích vlastníků sousedního pozemku, a to

takovým časovým sledem jednotlivých kroků, které by eliminovaly

jejich účast ve stavebním řízení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti v té

části, pokud požadovala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze

ze dne 31. 7. 2001, č.j. 45 Ca 148/2000-31 a rozhodnutí Městského

úřadu Beroun ze dne 20. 7. 1999, č.j. 2237/99-Pch, vyhověl.

V části požadující zrušení rozhodnutí Městského úřadu Beroun

ze dne 15. 9. 2000, č.j. Výst.: 2932/2000-Pch, a rozhodnutí

Okresního úřadu Beroun ze dne 16. 11. 2000, č.j. 2473/2000/RR,

Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako návrh nepřípustný dle

§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka

cit. rozhodnutí nenapadla správní žalobou podle části páté hlavy

druhé o.s.ř., čímž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které

jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval. Pokud by pak

stěžovatelka vycházela z názoru, že správní žaloba proti takovému

rozhodnutí přípustná není, resp. její přijetí správním soudem

k meritornímu projednání je problematické, měla ve lhůtě podat

proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu ústavní stížnost.

V tomto směru by tedy přicházelo v úvahu též odmítnutí části

petitu pro opožděné podání (§ 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona

o Ústavním soudu). Kromě toho je zřejmé, že zrušil-li Ústavní soud

původní správní rozhodnutí, postrádalo by přezkoumání řízení

o obnově jakoukoli funkci.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. dubna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru