Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 511/98Nález ÚS ze dne 04.10.2000Posouzení lidsky důstojného ubytování

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVýkon rozhodnutí
byt/vyklizení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 143/20 SbNU 35
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.511.98
Datum vyhlášení13.11.2000
Datum podání09.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #2 čl. 11

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 712 odst.2

99/1963 Sb., § 135 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 511/98 ze dne 4. 10. 2000

N 143/20 SbNU 35

Posouzení lidsky důstojného ubytování

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 4. října 2000 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) M. K., 2) V. K., proti usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, čj. 13 Co 310/98-84, za účasti

Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího

účastníka ing. L. P., za souhlasu účastníků bez ústního jednání,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, čj. 13 Co

310/98-84, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Krajského soudu v Brně stěžovatelé mimo jiné tvrdí, že

bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované v čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je

"Úmluva") a čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech. Podle stěžovatelů rovněž došlo k porušení

čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť v jejich případech nebyla státní moc

(v tomto případě moc soudní) uplatněna v mezích a způsobem

stanoveným zákonem, konkrétně v mezích uvedených v občanském

soudním řádu. Stěžovatelé jsou rovněž toho názoru, že došlo

k porušení práva na ochranu zdraví, které garantuje čl. 31 věta

první Listiny, čl. 32 odst. 1 věta druhá Listiny, který zaručuje

zvláštní ochranu dětí, čl. 35 Listiny, který garantuje právo na

příznivé životní prostředí, kdy ochrany těchto práv se lze

s ohledem na ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny dovolávat v mezích

zákonů, které tato práva provádějí. Postupem soudních orgánů došlo

i k porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého

je zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti. Krajský

soud v napadeném rozhodnutí nesprávně vyložil ustanovení § 135

odst. 2 o. s. ř., když se považoval za zavázán předloženým

kolaudačním rozhodnutím, ačkoli právě toto rozhodnutí mohlo být

zpochybněno předloženými odbornými posudky. Závěr soudu o tom, že

bylo stanoveno omezení počtu konání akcí v jednom roce, což sníží

nepříznivý vliv kulturního sálu na užívání nabízeného bytu, nemá

oporu v důkazech, neboť nebylo vydáno žádné rozhodnutí o tom,

kolik se v daném objektu smí konat ročně zábav, když ostatně

takové rozhodnutí ani vydáno být nemůže, neboť objekt je

v soukromém vlastnictví. Z těchto, jakož i dalších, důvodů

domáhají se proto stěžovatelé zrušení napadeného usnesení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 8. 8. 2000

uvedl, že výhrady stěžovatelů vůči soudnímu rozhodnutí jsou téměř

totožné s odvolacími námitkami, s nimiž se tento soud snažil

vypořádat v napadeném rozhodnutí, na které pro stručnost odkazuje.

Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti ve stanovené

lhůtě nevyjádřil.

Z obsahu spisu 13 E 479/97 Okresního soudu ve Zlíně Ústavní

soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 5. 5. 1998, čj. 13

E 479/97-66, bylo nařízeno provedení výkonu rozhodnutí vyklizením

stěžovatelů z bytu v domě č. p. 274 v L. a jejich přestěhováním do

zajištěného náhradního bytu ve víceúčelové budově Z. D. v L.

K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Brně napadeným

usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, vycházeje

z toho, že oprávněný doložil splnění své povinnosti zajištění

náhradního bytu kolaudačním rozhodnutím Úřadu města Z. Předložené

kolaudační rozhodnutí je rozhodnutím správního orgánu, a pro soud

je tudíž ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. závazné.

Navíc toto rozhodnutí nebylo zpochybněno ani odbornými posudky

předloženými stěžovateli. K dovolání stěžovatelů proti napadenému

usnesení krajského soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne

25. 5. 2000, čj. 20 Cdo 2339/98-105, tak, že toto dovolání odmítl,

když dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.

Podle názoru Nejvyššího soudu ČR odvolací soud sice chybně vyložil

ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., nicméně současně konstatoval,

že uvedený soud ve skutečnosti kolaudační rozhodnutí hodnotil.

Právní posouzení věci na řešení uvedené otázky nespočívá (princip

vázanosti soudu kolaudačním rozhodnutím se v něm neprosazuje),

takže potud nemá zásadní význam pro věc samu.

Výkladem pojmu náhradní byt z ústavně právního hlediska se

Ústavní soud zabýval již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 114/94

publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,

svazek 3, č. 9, roč. 1995 - I. díl, v němž mimo jiné uvedl, že

interpretace ustanovení § 712 odst. 2 občanského zákoníku ze

strany Krajského soudu v Brně by vedla k eliminaci vlastníkova

dispozičního práva (jehož součástí je i možnost výpovědi), a tudíž

nešetřila podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných

základních práv. Pojmy "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky"

nutno v kontextu citovaného ustanovení občanského zákoníku

interpretovat v souladu s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou

na pronajímatele (vlastníka) povinnost zajistit takovou bytovou

náhradu, která nutně splňuje znak druhý zákonného vymezení

přiměřeného náhradního bytu a zakládají dále pronajímateli

povinnost vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumně

vyžadovat, aby zajistil náhradní byt, který se podle místních

podmínek a podle všech v zákoně uvedených parametrů aproximativně

nejvíce blíží vyklizovanému bytu.

Ani v projednávané věci nemůže být pochyb o tom, že

ustanovení § 712 odst. 2 občanského zákoníku týkající se bytové

náhrady nelze interpretovat způsobem vedeným k již naznačené

eliminaci vlastníkova dispozičního práva. Tento významný

a esenciální moment je však třeba uvažovat v souvislosti s rovněž

esenciální podmínkou kladenou na náhradní byt, totiž aby

zajišťoval "lidsky důstojné ubytování". Ochrana přiměřené životní

úrovně, včetně "přiměřeného" bydlení, je zdůrazněna v celé řadě

mezinárodních smluv o lidských právech, kupř. v čl. 11

Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních

právech, čl. 16 Evropské sociální charty, tedy vesměs smluv, jež

ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR jsou pro Českou republiku bezprostředně

závazné a mají přednost před zákonem. Napadené rozhodnutí jde však

v tomto směru stranou posléze konstatované esenciální podmínky,

k čemuž nepochybně přispěla i ta skutečnost, že krajský soud se ve

smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. cítil kolaudačním

rozhodnutím vázán, i když jinak, jak konstatoval ve svém

rozhodnutí již Nejvyšší soud ČR, zmíněné kolaudační rozhodnutí

"poměřoval".

Zásadní problém, s nímž se obecné soudy vzhledem k výše

uvedenému nevypořádaly, tkví totiž v tom, že náhradní byt je

umístěn ve víceúčelové budově Z. D. v L., v níž se kupř. nachází

i sál, v němž se konají kulturní akce i taneční zábavy,

a velkokapacitní kuchyně. Přitom ze spisu zdá se být zjevno, že

k vybudování bytové jednotky došlo v tomto objektu, kde jiné další

bytové jednotky patrně nejsou, z ryze účelových důvodů, tedy pro

účely poskytnutí bytové náhrady. Ve spisu založeném přípisu

Okresního úřadu ve Zlíně, okresního hygienika, ze dne 11. 4.

1997, zn. 718-A-216/1997/Ka, se přitom uvádí, že při pořádání

sportovního plesu dne 15. 2. 1997 se naměřené hladiny hluku buď

rovnaly nejvyšší přípustné hodnotě nebo byly mírně vyšší. Uvedený

přípis vychází z informace majitele budovy, že počet zábav

v kalendářním roce nepřesáhne čísla 6 a současně se v něm

konstatuje, že při zvýšení počtu kulturních akcí po 22. hodině by

bylo nutno danou situaci hygienicky přehodnotit. Jak stěžovatelé

uvádí ve svém dovolání, četnost zábav pořádaných v areálu

víceúčelové budovy jen za období od 10. 1. 1998 do 25. 4. 1998

dosáhla čísla 8. S tímto údajem přichází stěžovatelé teprve po

vydání napadeného rozhodnutí, nicméně i ve svém odvolání opětovně

poukazují na fakt přetrvávající hlučnosti. Přitom není vůbec

jasné, a napadené rozhodnutí tím se stává i nepřezkoumatelným,

z jakých důvodů nemá počet zábav v kalendářním roce přesáhnout

právě číslo 6.

Pojem "lidsky důstojné ubytování" zahrnuje podmínku, kterou

je třeba vykládat ve smyslu již zmíněného ústavně právního

požadavku "přiměřenosti" vztahujícího se i na bydlení. V zásadě je

sice možné, aby tomuto požadavku bylo vyhověno i v objektech

sloužících jinému účelu než bydlení, nicméně zejména v těchto

případech je třeba pečlivě zkoumat, zda poskytovaná bytová náhrada

odpovídá běžnému standardu bydlení, i pokud se týče hluku, hygieny

a vůbec celkového prostředí, v němž je dislokována.

Protože krajský soud v napadeném usnesení v tomto směru

otázku "lidsky důstojného ubytování" nezkoumal, porušil tím

ústavně zaručené právo stěžovatelů zakotvené v čl. 6 odst. 1

Úmluvy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů proto

Ústavní soud pro porušení těchto ústavně zaručených práv ústavní

stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, vyhověl a napadené usnesení podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. října 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru