Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 510/01Usnesení ÚS ze dne 20.06.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.510.01
Datum podání21.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 278

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 510/01 ze dne 20. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 510/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti L.F., zastoupené JUDr. L.M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 5 To 325/2001, ze dne 31. 5. 2001, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Děčíně, čj. 4 Nt 1405/2001-10, ze dne 27. 4. 2001, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení.

Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 4 T 155/96, ze dne 3. 4. 1998, byla odsouzena pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr.z. k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Podané odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 5 To 308/98, ze dne 6. 10. 1998, zamítnuto. Stěžovatelka přitom ve všech svých výpovědích tvrdila, že se nikdy jednání, za které byla odsouzena, nedopustila.

Stěžovatelka je více než třicet let členkou náboženské společnosti SJ, která ji, s ohledem na tak hrubé porušení mravních zásad, z něhož byla obviněna, podrobila kanonickému vyšetřování. Záznam o tomto vyšetřování existoval, soud s ním ale nebyl seznámen, a tedy šlo o nový důkaz, který měl být vyhodnocen v souvislosti s dosud známými důkazy. Stěžovatelka proto podala návrh na povolení obnovy řízení v dané věci. Okresní soud v Děčíně však návrh na povolení obnovy řízení svým usnesením, čj. 4 Nt 1405/2001-10, ze dne 27. 4. 2001, zamítl s tím, že není vázán projednáním této záležitosti v náboženské společnosti. Stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 5 To 325/2001, ze dne 31. 5. 2001, zamítnuta. Stěžovatelka k napadeným rozhodnutím uvádí, že se svým návrhem nedomáhala toho, aby soud projednání věci v náboženské společnosti považoval za závazné, ale aby byly vyhodnoceny výsledky obou šetření, "světského" a "církevního", která dospěla ke zcela rozdílným závěrům. To se však nestalo a soud se "církevním" vyšetřováním odmítl zabývat. Krajský soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že porušení zákona není skutečností odůvodňující návrh na povolení obnovy řízení, ani důvodem pro vyhovění takovému návrhu, a že nápravy v tomto směru se lze domáhat pouze stížností pro porušení zákona. Stěžovatelka podala podnět k této stížnosti, ten však byl bez jakéhokoliv vysvětlení odmítnut. Stěžovatelka zároveň odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 26/01, kdy Ústavní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu zamítající návrh na povolení obnovy řízení, v němž soud zastával rovněž názor, že porušení zákona není skutečností odůvodňující návrh na povolení obnovy řízení. V doplňku k ústavní stížnosti pak stěžovatelka připomíná ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, kde jsou podmínky pro obnovu řízení specifikovány šířeji než v § 278 odst. 1 tr. ř., a to jako "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení". Obecné soudy v její věci toto ustanovení z Protokolu č. 7 k Úmluvě pominuly, čímž došlo k jeho porušení. Ze shora uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spisy Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 4 T 155/96 /I/ a sp. zn. 4 Nt 1405/2001 /II/, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Ústí nad Labem předně odkázal na obsah svého rozhodnutí, k němuž dodává, že podstatou věci je otázka, zda má soud zvažovat a brát při svém rozhodování v úvahu závěr, k němuž došla náboženská společnost SJ podle interních církevních norem. Podmínky, za kterých může soud povolit obnovu řízení, stanoví § 278 tr. ř., v daném případě jeho odst. 1. Již Okresní soud v Děčíně se ve svém usnesení, čj. 4 Nt 1405/2001-10, ze dne 27. 4. 2001, zabýval obsahem rozhodnutí rady starších uvedené náboženské společnosti a v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.došel k závěru, že tato skutečnost nezakládá důvod pro vyhovění návrhu na obnovu řízení. K takovému postupu je tento soud oprávněn a obdobně krajský soud v napadeném usnesení nepochybil, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ani postupem krajského soudu nedošlo tedy k porušení čl. 90 Ústavy ČR a tento postup není ani v rozporu s čl 36 odst. 1 Listiny a mezinárodními úmluvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní stížnost ostatně nic takového nenamítá. Pokud je v ústavní stížnosti polemizováno se závěrem krajského soudu, že porušení zákona není důvodem pro povolení obnovy řízení, a je poukazováno na nález Ústavního soudu, pak podle názoru krajského soudu není ani tato námitka důvodná. Porušení zákona samo o sobě skutečně není důvodem pro povolení obnovy řízení. Jiný závěr by ale bylo třeba zaujmout, pokud by porušení zakládalo důvod uvedený v § 278 tr. ř., nejspíše v odst. 4. O nic takového ale v daném případě nejde a citovaný nález se zabývá problematikou zcela jinou. Samotné ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě pak na posuzovaný případ nedopadá, když závěr orgánu náboženské společnosti z hlediska dokazování v trestním řízení nemůže být novým důkazem či novou skutečností odůvodňující postup podle § 278 odst. 1 tr. ř. Ze shora uvedených důvodů proto krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

V souvislosti s předmětnou ústavní stížností Ústavní soud předně konstatoval, že se při jejím posuzování může zabývat toliko obsahem řízení o povolení obnovy řízení, a to z hlediska námitek, které byly vzneseny ve vztahu k tomuto řízení. Vychází přitom z toho, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do principu nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních tohoto rozhodnutí. Tímto účelem tohoto mimořádného opravného prostředku je dán i postup soudu při povolování obnovy řízení, tak jak je upraven v ustanoveních § 277 a násl. tr. ř.

Z hlediska obsahu ústavní stížnosti je pro postup soudu při povolování obnovy řízení rozhodující ustanovení odst. 1 § 278 tr. ř., které pro daný případ stanovuje podmínku obnovy řízení, že vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Stěžovatelka tyto skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé spatřuje v předloženém záznamu o kanonickém vyšetřování případu, jehož závěry se zásadním způsobem rozcházejí s právními hodnoceními skutkových zjištění učiněnými soudem.

Jak plyne z připojeného spisu, vedeného pod sp. zn. 4 T 155/96, vyslovil se zástupce náboženské společnosti SJ svědek M.V. k osobě stěžovatelky již v průběhu trestního řízení při hlavním líčení před soudem prvního stupně dne 16. 5. 1997, přičemž zdůraznil přísné mravní zásady jejich náboženského společenství, kdy s ohledem na dlouholetou znalost stěžovatelky je pro něho její obvinění nepochopitelné (č.l./I/ 95). Okresní soud v Děčíně tuto výpověď vzal při rozhodování o vině a trestu do úvahy, jak plyne z jeho konstatování v odsuzujícím rozsudku (č.l./I/ 132). Stěžovatelka pak okolnost svého členství v náboženské společnosti SJ a dodržování vysokých morálních principů této společnosti ze strany své osoby zdůraznila v odvolání proti tomuto rozsudku (č.l./I/ 138), jak to zmínil i Krajský soud v Ústí nad Labem v jeho zamítavém rozhodnutí o odvolání (č.l./I/ 145). V návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatelka následně uvedla, že okresní soud v rámci trestního řízení sice vyslechl zástupce místního sboru SJ, ale nevyžádal si oficiální vyjádření náboženské společnosti o tom, jak bylo obvinění vznesené proti její osobě projednáno podle kanonického práva v náboženské společnosti (č.l./II/ 1). K návrhu na povolení obnovy řízení proto stěžovatelka připojila záznam z projednání záležitosti Radou starších sboru SJ, která po projednání obvinění stěžovatelky odmítla s poukazem, že není vázána právním názorem soudu, neboť církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti samy (čl.l/II/ 3). Okresní soud v Děčíně se ve svém rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na povolení obnovy řízení tímto záznamem Rady starších sboru SJ jako jediným důkazem, o nějž byl návrh stěžovatelky opřen, podrobně zabýval. Shledal, že tento záznam ze dne 8. 10. 1998 nebyl oběma soudům rozhodujícím o vině a trestu stěžovatelky znám, a proto k jeho vyhodnocení v trestním řízení nemohlo dojít. Současně však okresní soud konstatoval, že tímto projednáním záležitosti v náboženské společnosti není v jeho rozhodování vázán, neboť postupuje podle trestního řádu a trestního zákona. Dle vysloveného názoru okresního soudu vychází předmětný záznam z opačného hodnocení důkazů, a to pouze těch, které nashromáždily orgány činné v trestním řízení, a pouze jenom tato nová skutečnost soudu dříve neznámá nemůže být hodnocena ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř jako důvod povolení obnovy řízení (č.l./II/ 10-11). Ve stížnosti proti zamítavému rozhodnutí okresního soudu k návrhu na povolení obnovy řízení pak stěžovatelka uvedla, že uznává, že projednání věci v náboženské společnosti není pro soud závazné, pokud však předložila důkaz, který nebyl v rámci trestního řízení vyhodnocován, soud by měl opačné závěry srovnat a vyhodnotit. Krajský soud však neshledal stížnost stěžovatelky za důvodnou a ztotožnil se s rozhodnutím okresního soudu.

Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uvedla již ve stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, a které byly i základem samotného jejího návrhu na povolení obnovy řízení. Tyto námitky spočívají ve výtce, že obecné soudy neprovedly srovnání a vyhodnocení závěrů, ke kterým dospěly tyto soudy, se závěry šetření provedeného náboženskou společností. Ústavní soud k tomuto tvrzení stěžovatelky z obsahu připojených spisů zjišťuje, že oba obecné soudy se při posuzování návrhu na povolení obnovy řízení otázkou nově předloženého důkazu obsáhle zabývaly. Podstatou této otázky je, zda odlišné hodnocení důkazů, které byly v dané trestní věci shromážděny okresním soudem, k němuž posléze dospěla po provedeném šetření Rada starších sboru SJ, splňuje podmínku nutnou pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. Podle názoru obecných soudů, které se návrhem stěžovatelky na povolení obnovy řízení zabývaly, však v daném případě nejde o důkaz, který by ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. mohl sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Ústavní soud k této otázce konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 2 odst. 6 tr. ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení provádějí hodnocení důkazů a zvažují, nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i námitky stěžovatelky o nezbytnosti vyhodnocení výsledků "světského" a "církevního" šetření, které dospěly ke zcela rozdílným závěrům. Ústavnímu soudu však v tomto smyslu nepřísluší provádět přehodnocování hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, a to i z toho hlediska, nakolik by tyto důkazy mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu, jak to požaduje ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., nýbrž pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Postup obecných soudů v dané věci při posuzování stěžovatelkou nově navrhovaného důkazu, tak jak byl shora rekapitulován, nelze však hodnotit jako postup překračující meze ústavnosti z pohledu stěžovatelkou namítaného dotčení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Stěžovatelka dále napadenému rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem rovněž vytýká názor zde vyslovený soudem, že porušení zákona není skutečností odůvodňující návrh na povolení obnovy řízení. V dodatku k ústavní stížnosti pak odkazuje v tomto směru na ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, které jako podmínku k obnově řízení připouští i podstatnou vadu v předešlém řízení. K této námitce však stěžovatelka nespecifikuje, v čem spatřuje v její věci takové porušení zákona či podstatnou vadu v předešlém řízení. Ústavní soud se proto k tvrzení stěžovatelky o porušení zákona či podstatné vadě předešlého řízení nemohl konkrétně vyjádřit a nepovažoval za nutné v obecné rovině formulovaný názor krajského soudu dále komentovat. Pokud stěžovatelka v této souvislosti argumentuje rozhodnutím Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 26/01, pak v uvedeném konkrétním případě Ústavní soud zjistil porušení právní zásady "ne bis in idem", kterou byl krajský soud povinen v trestním řízení aplikovat, a proto usnesení krajského soudu, které zamítlo stížnost proti zamítavému usnesení o návrhu na povolení obnovy řízení, zrušil. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí Ústavního soudu v individuálně určené věci nelze bez dalšího přenášet jako interpretační pomůcku na jiné případy, neboť každý případ je v konkrétních charakteristikách jedinečný.

Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 20. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru