Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 51/94Nález ÚS ze dne 02.06.1994Právo na soudní ochranu - ústnost a veřejnost soudního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumoční... více
Věcný rejstříknáhrada
Znárodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 30/1 SbNU 229
EcliECLI:CZ:US:1994:4.US.51.94
Datum podání30.03.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 96 odst.2

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 18, § 250f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 51/94 ze dne 2. 6. 1994

N 30/1 SbNU 229

Právo na soudní ochranu - ústnost a veřejnost soudního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp.

zn. 22 Ca 518/93, ze dne 29. 12. 1993, a rozhodnutí Okresního

pozemkového úřadu v Olomouci, čj. PÚ 566/91/Pol., ze dne 17. ll.

l993, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 518/93, ze

dne 29. 12. l993, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Olomouci, čj. PÚ

566/91/Pol., ze dne l7. ll. l993, vydaného v řízení podle § 9

odstavec 4 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákonů č. 42/1992 Sb.,

z. č. 93/1992 Sb., z.č. 39/1993/ Sb. a zákona č. l83/1993 Sb.

(dále jen zákon o půdě) poté, co Vojenská ubytovací a stavební

správa v Olomouci odmítla uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání

nemovitostí, k nimž navrhovatel uplatnil restituční nárok, bylo

rozhodnuto tak, že navrhovatel není vlastníkem pozemků, parcela č.

577/18 o výměře 0,0151 ha a 570/51 o výměře 0,5963 ha v k.ú. M.

a pozemku parcela č. 908 o výměře l,7098 ha v k.ú. D.

Krajský soud v Ostravě, který uvedené rozhodnutí Pozemkového

úřadu v Olomouci k návrhu navrhovatele přezkoumával, rozhodl, aniž

ve věci nařídil ústní jednání rozsudkem tak, že napadené

rozhodnutí Pozemkového úřadu v Olomouci potvrdil a zároveň

vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

řízení. Vycházel přitom ze zjištění, která učinil ze spisu

Pozemkového úřadu v Olomouci, a to, že navrhovatel uplatnil

u Pozemkového úřadu výzvou ze dne 29. 7. 1991 nárok na vydání

předmětných nemovitostí s odůvodněním, že mu byly zestátněny proti

jeho vůli ke dni 1. 9. 1950 podle vyhlášky č. 193/1950 Úředního

listu, přitom za tyto pozemky o výměře 23.212 m2 mu byla vnucena

odměna ll.693,- Kčs, kterou, jak ve výzvě k vydání pozemku uvedl,

je ochoten, v případě vyřízení jeho žádosti, vrátit. Následně pak

vyzval Vojenskou ubytovací a stavební správu v Olomouci k uzavření

dohody o vydání nemovitostí. Dále Krajský soud v Ostravě vycházel

ze zjištění, že dne 2. ll. l953 uzavřel navrhovatel, jako vlastník

předmětných pozemků, dohodu s Vojenskou správou, zastoupenou

správcem vojenského újezdu Libavá, o náhradě podle § 10 zákona č.

169/1949 Sb. za nemovitosti zestátněné ke dni 1. 9. 1950, kdy

Vojenská správa nabídla navrhovateli jako přiměřenou náhradu

peněžitou částku ve výši ll.693,- Kčs, neboť neměla možnost

poskytnout náhradu v nemovitostech a navrhovatel tuto nabídku

přijal, přitom vzal na vědomí, že náhrada bude pro něj složena

u Státní spořitelny v Olomouci. V čestném prohlášení ze dne 29.

10. 1992 pak navrhovatel uvedl, že tuto dohodu podepsal v tísni

pod nátlakem státních orgánů, a že odměnu v ní stanovenou nikdy

nepřevzal. Na základě těchto zjištění pak Krajský soud v Ostravě

dospěl ke shodnému názoru jako Pozemkový úřad v Olomouci, totiž,

že v případě navrhovatele nejsou splněny podmínky pro vydání

nemovitostí podle § 6 odstavec 1 písmeno o) zákona o půdě, neboť

citované ustanovení umožňuje vydat pozemky zestátněné, např. podle

zákona č. 169/1949 Sb., jen tehdy, pokud k němu došlo v rozporu

s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady.

Zda se tak stalo v tísni, pod nátlakem nebo za nápadně nevýhodných

podmínek, není pro posouzení nároku rozhodné. Zestátnění v rozporu

s tehdy platnými právními předpisy nelze dovozovat z dohody

o vyplacení náhrady, protože k zestátnění došlo na základě jiného

právního předpisu a v jiném časovém období, než k uzavření dohody

o náhradě. Řízení o náhradě nebylo nedílnou součástí zestátnění,

ale probíhalo s určitým časovým odstupem od okamžiku, kdy již

zestátněné nemovitosti přešly na stát. Podle ustanovení § 8

odstavec 1, 2 zákona č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech byly

dnem, který stanovil vyhláškou v Úředním listě KNV, zestátněny pro

obor vojenské správy nemovitosti a práva k vodám na území újezdu,

pokud náležely jiným osobám nežli státu. Aktem znárodnění byl

konstituován nový právní stav, jímž byl přechod nemovitostí na

stát. Rozpor s tehdy platnými právními předpisy lze proto dovodit

pouze tehdy, byl-li porušen samotný právní předpis o zestátnění.

O tento rozpor nejde v případě, pokud by byla vyplacena náhrada

v nesprávné výši, a proto bylo možno posuzovat pouze otázku, zda

náhrada vyplacena byla, či nikoliv. V tomto směru pak Krajský soud

v Ostravě tvrzení navrhovatele obsažené v jeho čestném prohlášení

i opravném prostředku proti rozhodnutí Pozemkového úřadu

v Olomouci o tom, že mu náhrada vyplacena nebyla, považoval za

účelové s poukazem na výzvu navrhovatele k vrácení nemovitostí,

v níž uvedl, že náhrada mu byla vnucena a současně vyslovil ochotu

vyplacenou částku vrátit, bude-li jeho návrhu vyhověno. Krajský

soud v Ostravě proto vycházel ze závěru, že nebylo prokázáno, že

by k zestátnění pozemků došlo bez vyplacení náhrady. Námitkou

navrhovatele, týkající se výše náhrady, se nezabýval, neboť podle

jeho názoru tato otázka je z hlediska posouzení nároku

navrhovatele právně irelevantní.

Uvedená rozhodnutí napadl navrhovatel včas podanou ústavní

stížností, v níž v podstatě uvádí, že těmito rozhodnutími byla

porušena jeho základní občanská práva zaručená mu Ústavou ČR,

zejména tvrdí, že jimi došlo k porušení článku ll odstavec 4,

článku 37 odstavec 3 a článku 38 odstavec 2 Listiny základních

práv a svobod. V odůvodnění své ústavní stížnosti především

poukazuje na to, že vyhláška č. 193/1950 Úředního listu, na

základě které mělo dojít k zestátnění jeho pozemků, neexistuje.

Uvádí, že předmětné pozemky mu byly v roce 1950 skutečně odňaty,

avšak bez jakéhokoliv řízení a bez jakýchkoliv potvrzení.

Nesouhlasí s restriktivním výkladem soudu o tom, že náhrada za

zestátněnou věc, pokud ji zákon přiznává, není součástí

zestátňovacího aktu a vůbec již podle něj nelze přijmout názor, že

o rozpor s právními předpisy jde pouze tehdy, byl-li porušen

předpis o zestátnění. Zákon o půdě v ustanovení § 6 odstavec

1 písmeno o) nehovoří o tom, že by mělo jít o rozpor se

zestátňujícím zákonem, nýbrž o rozpor s tehdy platnými předpisy,

tedy podle jeho názoru, jde o rozpor s jakýmikoliv zákonnými

předpisy platnými v té době. V této souvislosti pak poukazuje na

ustanovení § 10 zákona č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech, kde

je jednoznačně stanoveno, na jakou odměnu měl vlastník nárok. Pokud

se nejednalo o pozemky získané z konfiskace nebo z přídělových

fondů, bylo nutno jako náhradu vyplatit cenu obecnou. Pro

stanovení této ceny je pak určující znění v té době platného

občanského zákoníku. Použitá přiměřená náhrada 0,20 Kčs za m2 není

jistě cenou obecnou a navíc poukazuje na to, že pokud jde

o zestátněné pozemky, šlo o lesy, a proto do náhrady měla být

zahrnuta i cena za porosty. Dospívá pak k závěru, že pokud se

Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování výší náhrady

nezabýval, porušil tak čl. ll odstavec 4 Listiny základních práv

a svobod. Dále pak navrhovatel Krajskému soudu v Ostravě vytýká,

že nebyl k jednání ve věci vůbec přizván a o jednání nevěděl.

Tímto postupem byl podle něj porušen čl. 38 odstavec 2 Listiny

základních práv a svobod. Kromě toho soudu vytýká, že k jím

podaným písemným důkazům nepřihlédl a vzal za prokázané

skutečnosti nesprávně udávané Pozemkovým úřadem v Olomouci, čímž

také porušil čl. 37 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod.

Navrhl proto zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne

29. 12. 1993, sp. zn. 22 Ca 518/93, a rozhodnutí Okresního

pozemkového úřadu v Olomouci, čj. PU 566/91/Pol., ze dne 17. ll.

1993, a to pro porušení čl. ll odstavec 4, čl. 37 odstavec 3 a čl.

38 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod.

Účastník řízení Krajský soud v Ostravě ve svém písemném

vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí.

K navrhovatelem tvrzenému porušení čl. ll odstavec 4 Listiny

základních práv a svobod poukázal na to, že Krajský soud nebyl

oprávněn zkoumat platnost zákona č. 169/1949 Sb. o vojenských

újezdech, ale pouze to, zda zestátnění pozemků nebylo v rozporu

s tímto zákonem a zda byla vyplacena náhrada. Zákon o vojenských

újezdech dovoloval vyvlastnění v zájmu obrany státu, tudíž ve

veřejném zájmu, a to za náhradu. V tomto smyslu nelze proto

o porušení čl. ll odstavec 4 Listiny základních práv a svobod

uvažovat. Pokud pak jde o porušení čl. 37 odstavec 3 Listiny

základních práv a svobod uvedl, že v přezkumném řízení neměl

správní orgán jako odpůrce žádnou výhodu. Řízení bylo provedeno na

základě návrhu navrhovatele a správní orgán pouze Krajskému soudu

předložil správní spis s celým důkazním materiálem, jehož obsah

byl navrhovateli znám. Konečně pak k tvrzenému porušení čl. 38

odstavec 2 Listiny základních práv a svobod uvedl, že při

posuzování tohoto článku je nutno přihlížet také k ustanovení čl.

96 odstavec 2 Ústavy ČR, který stanoví, že jednání před soudem je

ústní a veřejné a výjimky stanoví zákon. V daném případě krajský

soud postupoval podle ustanovení § 250 f o.s.ř., které je právě

takovou zákonnou výjimkou, když dospěl k závěru, že podmínky

uvedeného ustanovení jsou splněny. Navrhovatel nebyl na svých

procesních právech krácen, neboť bylo rozhodováno na základě jeho

písemného návrhu a soud vycházel jen z důkazů, jejichž obsah byl

navrhovateli znám.

Vedlejší účastník Pozemkový fond ČR se ve smyslu ustanovení

§ 28 odstavec 2 zákona č. 182/1993 Sb. svého postavení vedlejšího

účastníka vzdal.

Vojenský úřad pro právní zastupování Praha, za jehož účasti

probíhalo řízení před Krajským soudem v Ostravě a s nímž proto

Ústavní soud, s ohledem na ustanovení § 76 odstavec 2 zákona č.

182/1993 Sb., jako s vedlejším účastníkem jednal, ve svém písemném

vyjádření k ústavní stížnosti především poukázal na to, že je

pouze právně bezsubjektivní součástí ČR - Vojenské správy a jedná

jejím jménem ve smyslu ust. § 21 odstavec 2 o.s.ř., neboť je

státním orgánem, který je ministrem obrany ČR pověřen jednat

jménem Vojenské správy před soudy v občanskoprávním řízení. Navrhl

proto, aby Ústavní soud v tomto řízení přiznal postavení

vedlejšího účastníka České republice - Vojenské správě, jejímž

jménem bude pak pověřený pracovník jednat. Tomuto návrhu Ústavní

soud podle § 76 odstavce 3 zákona č. 182/1993 Sb. usnesením

vyhověl, neboť Česká republika - Vojenská správa má nepochybně

právní zájem na výsledku tohoto řízení, když předmětem sporu jsou

nemovitosti zestátněné podle zákona č. 169/49 Sb. o vojenských

újezdech. Pokud jde o věcnou stránku ústavní stížnosti, poukázal

Vojenský úřad pro právní zastupování na odůvodnění rozsudku

Krajského soudu v Ostravě, s jehož právním názorem se ztotožňuje,

a zároveň, pokud jde o námitku navrhovatele, týkající se

neexistence vyhlášky č. 193/1950 Úředního listu, na kterou se

odvolává dohoda o náhradě ze dne 2. ll. l953, upozornil na Úřední

list č. 193, ze dne 19. 8. 1950 - Ediktální rubriku a text uvedený

v podrubrice Soudní a úřední vyhlášky, z něhož plyne, že

k zestátnění předmětných pozemků, které jsou zahrnuty do

vojenského újezdu Libavá, došlo ke dni 1. 9. 1950.

Okresní úřad v Olomouci - Okresní pozemkový úřad, s nímž

Ústavní soud rovněž jednal jako s vedlejším účastníkem s ohledem

na to, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě měl tento úřad

postavení vedlejšího účastníka řízení, písemné vyjádření k obsahu

ústavní stížnosti nepodal.

S ohledem na námitky navrhovatele a důvody jím uváděné

v ústavní stížnosti, zabýval se Ústavní soud především otázkou,

zda postupem Krajského soudu v Ostravě nedošlo k porušení

navrhovatelova práva na soudní ochranu zaručovaného Listinou

základních práv a svobod v hlavě páté. Podle čl. 36 odstavec

1 Listiny základních práv a svobod se může každý domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 38 odstavec

2 Listiny pak má každý právo, aby jeho věc byla projednána

veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se

mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být

vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Posuzováno

z hlediska dodržení uvedených práv a vycházeje z obsahu spisového

materiálu, který měl Krajský soud v Ostravě při svém neveřejném

rozhodování k dispozici, má pak Ústavní soud za to, že za stavu,

kdy jednou z podmínek ustanovení § 6 odstavec 1 písmeno o) zákona

o půdě, o které navrhovatel svůj restituční nárok na vydání

pozemku opírá, je přechod nemovitostí na stát zestátněním bez

vyplacení náhrady a kdy v písemných projevech navrhovatele,

týkajících se vyplacení náhrady, je zásadní rozpor, neboť

v některých z nich připouští, že náhrada za pozemky mu byla

vnucena a projevuje ochotu ji vrátit a v dalších naopak dává

najevo, že žádnou finanční náhradu neobdržel, nebyly dány podmínky

pro použití ustanovení § 250 f o.s.ř., jehož se Krajský soud

v Ostravě, jako zákonné výjimky s poukazem na čl. 96 odstavec 2

Ústavy, dovolává. Ustanovení § 250 f o.s.ř. dává soudu sice

možnost v řízení podle částí páté o.s.ř. rozhodnout rozsudkem bez

jednání, to však jen za předpokladu, že jde o případ jednoduchý,

zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně

zjištěného skutkového stavu a jde -li jen o posouzení právní

otázky. Právě s ohledem na zmíněný rozpor v písemných projevech

navrhovatele ohledně vyplacení náhrady za zestátněné nemovitosti,

kdy navíc navrhovatel tvrdil, že jeden z nich podepsal pod

nátlakem, a kdy ani Krajský soud v Ostravě neměl k dispozici

všechen spisový materiál Vojenské správy z doby předcházející

zestátnění navrhovatelových pozemků, mělo být soudem nařízeno

ústní jednání a navrhovateli tak dána možnost se k provedeným

důkazům vyjádřit a rozpor ve svých projevech vysvětlit. Pokud se

tak nestalo, došlo podle názoru Ústavního soudu k porušení čl. 38

odstavec 2 Listiny.

I kdyby však k takovému porušení práva navrhovatele nedošlo

a v řízení by bylo nepochybně zjištěno, že navrhovateli byla za

zestátněné pozemky poskytnuta finanční náhrada ve výši 11.693,-

Kčs, pak ani tehdy, podle názoru Ústavního soudu, nebylo možno bez

dalšího dokazování učinit závěr o tom, že podmínky pro vydání

nemovitostí, stanovené v ustanovení § 6 odstavec 1 písmeno o)

zákona o půdě, nebyly splněny. Uvedené ustanovení totiž vymezuje

dva restituční tituly. Prvním z nich je přechod nemovitostí na

stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku znárodnění nebo

zestátnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými zákonnými

předpisy. Pouze ohledně tohoto restitučního titulu bylo možno

učinit závěr, že v daném případě není dán. V tomto směru souhlasí

Ústavní soud s názorem Krajského soudu v Ostravě, že za rozpor

s tehdy platnými zákonnými předpisy ve smyslu ustanovení § 6

odstavec 1 písmeno o) zákona o půdě je možno považovat pouze

rozpor s těmi zákonnými předpisy, které se týkaly samotného aktu

zestátnění. Takovýto rozpor v daném případě skutečně prokázán

nebyl. V této souvislosti je třeba, pokud jde o námitku

navrhovatele, týkající se neexistence vyhlášky, v níž měl být

stanoven den zestátnění pozemků a jejíž vyhlášení Krajským

národním výborem v Úředním listu předpokládal zákon č. 169/1949

Sb. v ustanovení § 8 odstavec 2, odkázat na Úřední list - druhý

díl oznamovací č. 193, vydaný dne 19. 8. 1950, ve kterém

v Ediktální rubrice byla pod Zn. 161-7/8-150-I/l uveřejněna úřední

vyhláška tohoto znění: " Krajský národní výbor v Olomouci stanoví

podle § 8 odstavec 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb. den 1. září 1950

za den rozhodný pro vojenský újezd Libavá." Druhým restitučním

titulem stanoveným v ustanovení § 6 odstavec 1 písmeno o) zákona

o půdě je "znárodnění nebo zestátnění bez vyplacení náhrady". Za

tuto náhradu ve smyslu uvedeného ustanovení v případech zestátnění

pozemků podle zákona o vojenských újezdech č. 169/1949

Sb., specifickou potud, že stát zde zestátňoval pozemky jen

vzhledem k potřebám obrany státu, na rozdíl od jiných způsobů

zestátnění, však podle názoru Ústavního soudu, není možno

považovat jakoukoliv vyplacenou náhradu, nýbrž jen takovou, která

odpovídala uvedenému předpisu, tedy tu, která byla stanovena

způsobem uvedeným v ustanovení § 10 zákona č. 169/1949 Sb., který

výslovně uvádí, ve kterých případech přísluší za zestátněné

nemovitosti náhrada ve výši jejich obecné ceny podle stavu v den

zestátnění (která by také zřejmě zahrnovala i cenu porostů, pokud

by jejich existence na nemovitostech byla prokázána) a ve kterých

případech přísluší cena přídělová, přejímací nebo výkupní. Ústavní

soud tedy nesdílí názor Krajského soudu v Ostravě o tom, že výše

náhrady za zestátněné pozemky byla z hlediska posouzení

restitučního nároku navrhovatele právně irelevantní. Naopak

z důvodů výše uvedených bylo třeba se zabývat i správností výše

vyplacené náhrady (pokud ovšem vůbec vyplacena byla). Na tomto

závěru pak, podle názoru Ústavního soudu, nemůže v daném případě

změnit nic ani ta skutečnost, že navrhovatel s Vojenskou správou

uzavřel ohledně náhrady ve výši ll.693,- Kčs dohodu. Tato dohoda

byla totiž uzavřena po uplynutí více než 3 let od zestátnění

pozemků navrhovatele dne 2. ll. l953 a její platnost by bylo třeba

posuzovat podle v té době platného občanského zákoníku č.

141/1950 Sb., který v ustanovení § 37 stanovil, že právní úkon

učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek je neplatný.

S ohledem na tvrzení navrhovatele o tom, že dohodu ze dne 2. ll.

1953 uzavíral pod nátlakem a ve stavu tísně, bylo by třeba

i v tomto směru dokazování doplnit a podle výsledků dokazování pak

otázku platnosti dohody posoudit. Pokud se tedy Krajský soud

v Ostravě věcí z těchto uvedených hledisek nezabýval a předmětem

jeho posuzování ani zjišťování nebyla otázka, zda navrhovateli

byla vyplacena odpovídající náhrada, je možno v tomto jeho postupu

spatřovat i porušení čl. 90 Ústavy, v němž se uvádí, že soudy jsou

povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům. Této ústavní zásadě je pak třeba

rozumět tak, že prohlášené právo na soudní ochranu zaručuje

každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho

tvrzeného práva (obdobně III. senát Ústavního soudu ve věci sp.

zn. III. ÚS 114/93). Vzhledem k tomu, že především Krajský soud

v Ostravě svým povinnostem, vyplývajícím z uvedených ústavních

principů nedostál, Ústavní soud nálezem jeho rozhodnutí zrušil (§

82 odstavec 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Ústavní soud naproti tomu nesdílí názor navrhovatele, že

v projednávané věcí došlo postupem Krajského soudu v Ostravě

k porušení čl. 37 odstavec 3 Listiny. Podle uvedeného ustanovení

Listiny jsou si všichni účastníci v řízení rovni. V občanském

soudním řízení se pak tato zásada promítá do ustanovení § 18

o.s.ř., podle něhož účastníci mají v občanském soudním řízení

rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině

a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich

práv. V daném případě Pozemkový úřad v Olomouci, jehož rozhodnutí

Krajský soud v Ostravě přezkoumával v řízení podle části páté

o.s.ř., měl postavení odpůrce, přitom z obsahu spisu Krajského

soudu v Ostravě nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že

by tento účastník řízení byl ve vztahu k navrhovateli soudem

nějakým způsobem zvýhodněn, případně, že by mu byly soudem

zajištěny větší možnosti k uplatnění jeho práv než navrhovateli.

Stejně tak Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu ani

porušení čl. ll odstavec 4 Listiny. Krajský soud v Ostravě totiž,

jak na to sám také správně ve svém písemném vyjádření poukázal, se

problematikou z pohledu institutu vyvlastnění nezabýval.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 2. června l994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru