Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 508/98Nález ÚS ze dne 31.03.1999K výkladu pojmu "výzva" podle § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvýzva
vlastnické právo/ochrana
právní úkon/neurčitý
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 49/13 SbNU 353
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.508.98
Datum vyhlášení19.04.1999
Datum podání08.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 35 odst.2, § 35 odst.1

87/1991 Sb., § 4 odst.2, § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 508/98 ze dne 31. 3. 1999

N 49/13 SbNU 353

K výkladu pojmu "výzva" podle § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 31. března 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) P. J., 2) J. G., 3) ing. J. J., všech

zastoupených JUDr. A. P., advokátem AK, proti rozsudku Nejvyššího

soudu ČR ze dne 30. 6. 1998, čj. 2 Cdon 1299/96-239, a rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1996, čj. 23 Co 6/96-187, za

účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze, jako

účastníků řízení, a vedlejšího účastníka JUDr. E. K., zastoupené JUDr. O. H.,

advokátem, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1998, čj. 2

Cdon 1299/96-239, a Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1996,

čj. 23 Co 6/96-187, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovaným

rozsudkům, jimiž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku Obvodního

soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 9. 1995, čj. 14 C 264/91-160, ohledně

vydání stavební parcely č. p. 1365 a zahrady č. p. 1366/1

a 1366/2 v k. ú. Břevnov, Praha 6, stěžovatelé tvrdí, že byli

postupem všech tří obecných soudů dotčeni ve svých právech,

zaručených v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel P. J. a právní

předchůdce stěžovatelů ad 2) a 3) J. J. žalobou podanou

k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 uplatnili svůj restituční nárok na

vydání rodinné vily a zahrady, neboť výzvy vůči povinné osobě

zůstaly bez odezvy. Obecné soudy však jejich návrhu vyhověly pouze

co se týče vydání domu, ohledně pozemkových parcel žalobní návrh

zamítly, neboť dovodily, že se jejich vydání vůči povinné osobě

nedomáhali, neboť tuto vyzvali pouze k vydání domu.

Takový výklad obsahu výzvy obecnými soudy považují

stěžovatelé za formalistický, jdoucí proti cílům restitucí.

Původně se jednotlivé nemovitosti v pozemkových knihách evidovaly

tak, že knihovní vložky pozemkových knih na samém počátku zápisu

uváděly údaj "dům č. p. ..." a teprve potom v jednotlivých částech

A, B či C knihovní vložky bylo zapisováno označení, k čemu se

číslo popisné vztahuje. Pokud tedy vlastník domu v minulosti něco

uváděl o svém nemovitém majetku, mínil uvedením údaje o popisném

čísle domu také vždy veškeré pozemkové parcely, které byly zapsány

ve stejné knihovní vložce jako dům. Tím, že obecné soudy

nezohlednily tento dobový výklad a nerozhodly o vydání

i příslušných podílů na veškerých pozemkových parcelách, které

byly zapsány v knihovní vložce vedené pro dům č. p. 1154 v k. ú.

Břevnov, upřely stěžovatelům právo na soudní ochranu. Z tohoto

důvodu stěžovatelé žádají Ústavní soud, aby ústavní stížností

napadené rozsudky zrušil.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 10. 3. 1999

odkázal na odůvodnění ústavní stížností dotčeného rozsudku,

a navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. 3. 1999

odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že

rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechává na Ústavním soudu.

Vedlejší účastník, JUDr. E. K., uvedl ve svém vyjádření ze

dne 19. 3. 1999, že stěžovatelé nesplnili důkazní povinnost,

stanovenou jim v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,

neboť předmětem jejich výzvy byla rodinná vila a ani extenzivním

výkladem nelze dovodit, že v této výzvě se domáhali i vydání

jiných nemovitostí. Pozemky jsou označovány parcelními čísly

a katastrálním územím, kde se nacházejí, žádné takové označení

však výzva neobsahovala. Protože k těmto pozemkům bylo zřízeno

právo osobního užívání, nelze stěžovatelům pozemky vydat rovněž

vzhledem k ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Ze všech

těchto důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 14

C 264/91, Ústavní soud zjistil, že v dubnu 1991 vyzvali P. J.

a právní předchůdce stěžovatelů 2) a 3) J. J. povinnou osobu

k vydání nemovitosti, kterou označili jako "nemovitost č. p.

1/1154 v Praze-Břevnov, Michalovicova ul." (P. J.), či "rodinná

vila v Praze 6, Břevnově, Michalovicova ulice č. p. 1/1154" (J.

J.). Když na výzvu povinná osoba nereagovala, obrátili se se svým

nárokem na soud. V žalobním návrhu se domáhali vydání domu č. p.

1154 se zahradou č. p. 1366, zapsaných na LV č. 1874 pro k. ú.

Břevnov v Praze 6. V průběhu soudního řízení Jiří Jeslínek zemřel

a jeho právními nástupci se stali jeho dědicové, pozůstalá

manželka J. G. a syn ing. J. J. Obvodní soud pro Prahu 6 na

základě dokazování vzal za prokázáno, že původní vlastníci domu

a pozemkových parcel, A. a M. M. byli prohlášeni za mrtvé a že

stěžovatelé jsou dědici po A. M., neboť P. a J. J. jsou syny A. M.

z jejího prvního manželství s V. J. Dále vzal za prokázáno, že

předmětné nemovitosti přešly na stát za okolností uvedených

v ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, a že JUDr. E. K. je povinnou osobu

ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních

rehabilitacích, neboť je nabyla na základě protiprávního

zvýhodnění. Obvodní soud pro Prahu 6 rovněž posoudil rozsah

uplatněného žalobního návrhu a dospěl k závěru, že stěžovatelé

výzvou uplatnili pouze právo na vydání nemovitosti - rodinné vily,

nikoliv pozemků. Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozhodl, že JUDr.

E. K. je povinna stěžovatelům vydat jednu ideální polovinu

nemovitosti č. p. 1154 v Michalovicově ul. č. 1 a ve zbytku žalobu

zamítl. Rozhodnutí o vydání pouze jedné poloviny nemovitosti

obvodní soud odůvodnil tak, že původním žalobcům svědčí restituční

oprávnění z titulu synů A. M., tento nárok jim však nevznikl po

druhém spoluvlastníkovi M. M., druhém manželovi jejich matky,

který zemřel až po její smrti.

Rozsudkem Městského soudu v Praze byl zamítavý výrok ohledně

vydání poloviny nemovitosti zrušen a věc byla v tomto rozsahu

vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud

projevil nesouhlas s právním závěrem soudu prvého stupně, že

stěžovatelé nemohou být oprávněnými osobami po druhém původním

spoluvlastníkovi M. M., neboť M. M. zemřel později než jeho

manželka A: M. a za neexistence závěti by dědit po něm mohl pouze

jejich syn H. M. nebo rodiče či sourozenci. Podle názoru městského

soudu Obvodní soud pro Prahu 6 však nezjišťoval, zda a kdy H. M.

vlastnictví po svém otci M. M. nabyl, a to i s ohledem na dědické

právo, vážící se k jeho občanství, době a místu smrti jeho či

zůstavitele, neboť manželé M. i se synem H. M. po emigraci

z rasových důvodů od roku 1939 žili a zemřeli v Jižní Americe.

Městský soud v Praze upozornil na to, že v případě, že by H. M.

byl v době přechodu předmětných nemovitostí na stát jejich

vlastníkem, stěžovatelé by oprávněně uplatňovali své restituční

nároky jako jeho sourozenci podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. e)

zákona o mimosoudních rehabilitacích [nyní § 3 odst. 4 písm. e)],

neboť H. M. zemřel bez zanechání potomků. V ostatním se však

odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně,

včetně posouzení obsahové náplně výzvy k vydání nemovitosti, totiž

pouze domu, nikoliv pozemků. Přesto však o této otázce vyslovil

přípustnost dovolání, neboť ji považoval po právní stránce za

rozhodnutí zásadního významu.

Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu

se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu a dovolání stěžovatelů

zamítl. Ve svém rozhodnutí vyložil, že v písemných výzvách

P. J. a J. J. chybí jakákoliv zmínka ohledně pozemků, a že tedy

výzva neobsahuje nic, z čeho by bylo možno vůli k jejich vydání

dovodit. Nejvyšší soud zopakoval znění výzev, upozornil, že ve

výzvě P. J. je uvedena cena, která odpovídá kupní ceně domu, jak

je uvedena v kupní smlouvě ze srpna 1986, a k námitce dovolatelů,

že výzvou měli restituenti na mysli nejen dům, ale logicky

i pozemky, podotkl, že neprojevená vůle nemůže vyvolat žádné

právní účinky.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Vědom si uvedených hranic

svého přezkumu, zaměřil se Ústavní soud v prvé řadě na zkoumání

dosavadní judikatury obecných soudů, vztahující se k výkladu, ať

již ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. nebo ustanovení

§ 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

ve znění pozdějších předpisů, upravujících výzvu k vydání věci.

Tak kupř. v rozsudku sp. zn. 4 Cz 100/92 vyslovil Nejvyšší soud ČR

názor, že náležitosti výzvy k vydání věci vymezuje zákon č.

403/1990 Sb. jen po formální stránce tohoto právního úkonu

(písemnost formy) a nikoli po stránce obsahové. Podle § 35 odst.

1 občanského zákoníku může být projev vůle učiněn nejen jednáním

nebo opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti

o tom, co chtěl účastník projevit. V jiném rozsudku ze dne 31. 3.

1998, sp. zn. 2 Cdon 522/98, tento soud v souvislosti s výkladem

výzvy podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. konstatoval, že to,

zda v konkrétním případě jde o takovou výzvu, je třeba posuzovat

zejména podle obecných náležitostí právního úkonu jako projevu

vůle (§ 34 a § 35 občanského zákoníku). Podle ustanovení § 35

odst. 1 občanského zákoníku může být projev vůle učiněn nejen

jednáním nebo opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím

pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. K uvedenému Ústavní

soud dodává, že podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku,

uvedeného novelizujícím zákonem č. 509/1991 Sb., právní úkony

vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového

vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon

učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Uvedenou

novelou byla tak nejen zpřesněna, ale i rozšířena výkladová

pravidla.

Pokud jde o otázku, zda projev vůle stěžovatelů byl učiněn

způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, vyplývá z již uvedeného, že

zmíněný projev v projednávané věci tyto pochybnosti vyvolal, a to

i na straně městského soudu, který v napadeném rozhodnutí vyslovil

přípustnost dovolání s odůvodněním, že posouzení obsahu výzvy při

vymezení rozsahu uplatněného nároku považuje po právní stránce za

rozhodnutí zásadního významu. Nejvyšší soud ČR, ačkoli si nutně

musel být vědom problematičnosti případu a vzhledem k připuštění

dovolání z již uvedených důvodů i nezbytnosti věc zásadněji

a šířeji pojmout, se ve svém rozhodnutí nicméně omezil na

konstatování, že výkladem nelze obsah právního úkonu doplňovat či

měnit, a proto ani dovodit vůli jednajícího, která není vůbec

projevena, byť takovou vůli jednající osoba měla. Neprojevená vůle

nemůže vyvolat žádné právní účinky. Dovozovat bez dalšího, že

pokud v písemné výzvě oprávněná osoba vyzve k vydání domu, jde

zároveň o výzvu k vydání pozemku, na kterém se dům nachází,

případně přilehlé zahrady nelze, neboť jde o samostatné věci.

Podle názoru Ústavního soudu, je však i při výkladu pojmu výzva ve

smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, třeba postupovat v souladu

s účelem tohoto restitučního zákona, obdobně jako kupř. i při

výkladu pojmu tíseň apod. Vyzvala-li tedy oprávněná osoba povinnou

osobu k vydání věci tak, že v situaci, kdy tato "věc" představuje

jednu funkční a nezaměnitelnou jednotku, v daném případě rodinnou

vilku se stavebním pozemkem a k ní přilehlou zahradou, ve výzvě

označí nárokované nemovitosti jako rodinnou vilu či nemovitost

s označením místa a ulice, kde se tato nemovitost nachází, potom

podle názoru Ústavního soudu takovou výzvou obsahově, tedy pokud

jde o rozsah uplatněného nároku, projevila vůli k vydání všech

těchto, již konstatovanou funkční jednotku, tvořících nemovitostí.

Výkladem právního úkonu nelze zajisté, jak konstatuje Nejvyšší

soud, jeho obsah doplňovat či měnit, o takový případ však

v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu nejde. Postrádalo

by totiž jakoukoli logiku, účel a smysl, jestliže by vzhledem

k zmíněné funkční souvislosti domu, stavební plochy a zahrady

stěžovatelé svou výzvou projevili vůli k vydání pouze domu, nikoli

také stavební plochy a zahrady, umožňující dům vůbec užívat. Jde

zajisté o samostatné věci v právním smyslu. stěží však lze

pochybovat o tom, že vůle stěžovatelů směřovala a shora uvedeným

pojmenováním byla projevena ve vztahu ke všem uvedeným

nemovitostem.

Pokud jde o námitku vedlejšího účastníka, že vydání

pozemků brání ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,

nemohly obecné soudy se jí zabývat, neboť byla uplatněna teprve

v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud zde proto jen pro

úplnost konstatuje, že by bylo v rozporu se smyslem zákona č.

87/1991 Sb., pokud by výše citované ustanovení bylo vykládáno tak,

že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se

oprávněné osobně nevydává ani tehdy, jestliže jej má v držení

fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě

v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku

stojící, za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb.

Pokud tedy Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl,

stejně jako Městský soud v Praze, k opačnému závěru, odepřel tím

stěžovatelům právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1

Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení tohoto

ústavně zaručeného práva podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti

vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.

a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru