Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 506/03Usnesení ÚS ze dne 23.06.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Trest
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.506.03
Datum podání24.09.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 31, § 23

141/1961 Sb., § 89, § 2 odst.6, § 125

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 506/03 ze dne 23. 6. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele F. M., právně zastoupeného Mgr. P. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2002 sp. zn. 2 To 164/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2002 sp. zn. 32 T 10/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2001 sp. zn. 32 T 10/2000 odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Spolu se stěžovatelem byli pro stejný trestný čin odsouzeni spoluobžalovaní R. Š. a V. B..

Z podnětu odvolání všech obžalovaných a Krajského státního zástupce v Ostravě byl tento rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. 2 To 94/2001, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2002 sp. zn. 32 T 10/2000 byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Spolu se stěžovatelem byli pro stejný trestný čin odsouzeni spoluobžalovaní R. Š. a V. B.. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že obžalovaní dne 30. září 1998 kolem 13.00 hod. v Zábřehu na Moravě ve firmě Heinz - PMV, a. s., po předchozí společné domluvě o tzv. žertu vůči poškozenému P.J., že v kabině WC, kde poškozený seděl na klozetu, zapálí benzín, V. B. nalil na dílenský stůl technický benzín, který R. Š. zapálil a F. M. od něj zapálil papírový ručník, poté všichni odešli na WC a R. Š. vlil otevřenými dveřmi do kabiny z plastové láhve nejméně 200 ml technického benzínu, přičemž došlo k potřísnění spuštěných montérek poškozeného, F. M. benzín zapálil, v kabině vznikl požár a poškozený utrpěl na 63% povrchu těla popáleniny III. stupně a v důsledku těchto zranění a rozvinutého protrahovaného popáleninového šoku spojeného se zánětem plic dne 18. října 1998 zemřel. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovaným uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovna Šumperk, náhradu škody ve výši 1.283.773,- Kč, podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. J. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali všichni obžalovaní a Krajský státní zástupce v Ostravě odvolání. Napadený rozsudek byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2002 sp. zn. 2 To 164/2002 částečně zrušen ohledně všech obžalovaných ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovna Šumperk. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl stěžovateli, při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody týkající se poškozeného Pavla J., uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, nepodmíněné tresty odnětí svobody byly rovněž uloženy obžalovaným R. Š. a V. B. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Okresní pojišťovna Šumperk, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Všichni obžalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2003 sp. zn. 5 Tdo 745/2003, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ohledně obžalovaných R. Š. a V. B. a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ohledně stěžovatele. Usnesení dovolacího soudu však není ústavní stížností napadeno.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily zásadu presumpce neviny, ignorovaly rozpory mezi provedenými důkazy, čímž porušily zásadu volného hodnocení důkazů, odsoudily jej za trestný čin, který nespáchal a který mu nebyl provedenými důkazy prokázán, přičemž jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Nebylo prokázáno úmyslné spáchání trestného činu podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. Ke zjištění formy zavinění bylo třeba podle názoru stěžovatele objasnit, jaké množství benzínu bylo vlito do kabiny WC, zda bylo možné ho do kabiny nalít zvenčí, jak tvrdí stěžovatel i ostatní obžalovaní, a zda obžalovaní, či někteří z nich, poškozeného v kabině zamkli a on ji proto nemohl opustit. Poslední dvě otázky přitom nebyly objasněny. Nalézací soud vyšel ze spekulace znalce, že benzín nebylo možno pod dveře kabiny vlít či vstříknout, a proto dovozuje, že dveře musely být při transportu benzínu otevřeny a že je obžalovaní zamkli, tyto úvahy však nebyly podloženy žádným důkazem a nebylo ani zjištěno, kam se klíč od kabiny ztratil. Vyšetřovacím pokusem bylo jednoznačně zjištěno, že benzín bylo možno vlít pod dveřmi kabiny, ovšem soud tuto část důkazu v rozporu s ustanovením § 125 tr. ř. ignoroval, hypotetický názor znalce přitom nemůže obstát, vede-li praktická simulovaná zkouška k jiným závěrům.

Stěžovatel podrobně rekapituluje závěry znaleckých posudků i průběh provedených vyšetřovacích pokusů. Konstatuje, že Ing. Milan M. vyloučil vliv tzv. komínového efektu, stejně jako možnost, že by lahvička s benzínem mohla být vhozena do kabiny na montérky poškozeného, neboť by se roztavila. Naproti tomu podle názoru Ing. Jaroslava D., CSc. měl komínový efekt na hoření vliv a lahvička musela být do kabiny vhozena. Tyto rozpory měl odstranit posudek ústavu, ve kterém však bylo konstatováno, že nelze určit množství vlitého benzínu ani zjistit, zda se lahvička v kabince nacházela, event. jak do ní byla dopravena. Soud přitom odmítnul návrh obhajoby na provedení dalšího vyšetřovacího experimentu, ačkoliv jím bylo možno vyjasnit rozpory mezi názory znalců a již provedeným vyšetřovacím pokusem nebo podpořit jednu z vzájemně neslučitelných verzí a přispět tak k řádnému objasnění věci. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nezabývaly možným motivem či pohnutkou jeho úmyslného jednání, přičemž bylo zjištěno, že s poškozeným byli přáteli, nebyl přitom zjištěn důvod, proč by obžalovaní chtěli poškozenému ublížit na zdraví. Stěžovatel dále konstatuje, že zůstala nevyvrácena jeho obhajoba, že obžalovaný B. vlil benzín pod dveřmi do kabinky, kde byl poškozený uzamčen zevnitř a stěžovatel stopu benzínu zapálil, aniž znal jeho množství a rozsah rozlití v kabince, na průběh hoření přitom měly rovněž vliv další okolnosti, které obžalovaní nemohli předpokládat, zejm. komínový efekt při hoření a zbytky papírů na WC. Podnik se navíc zpočátku snažil případ vyřídit jako pracovní úraz, došlo k úklidu WC, čímž byla zničena řada stop. Podle názoru stěžovatele je vzhledem k těmto okolnostem výměra uloženého trestu téměř v polovině zákonné trestní sazby v rozporu s ustanovením § 31 odst. 1 tr. zák. Soud rovněž nevzal v úvahu okolnosti případu, stupeň společenské nebezpečnosti i časový odstup od spáchaného činu. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 612/01, III. ÚS 575/01, II. 441/99, III. ÚS 532/01 a III. ÚS 398/97, které se týkají otázek spravedlivého procesu, dokazování zavinění a volného hodnocení důkazů, podle jeho názoru obecné soudy nedostály nárokům stanoveným v těchto rozhodnutích.

IV.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, který odkázal na své napadené rozhodnutí, ve kterém se se všemi uplatněnými námitkami v plném rozsahu vypořádal, a proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, popřípadě zcela zamítl podle § 82 odst. 1 citovaného zákona. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 32 T 10/2000 a s průběhem dokazování v trestním řízení.

V.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a ze zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře několikrát zdůraznil zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.

Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, uvádí Ústavní soud k těmto námitkám následující: V souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Dalším z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl.

Ústavní soud se zabýval stěžovatelovou námitkou, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že k nalití benzínu došlo zvenčí, pod zavřenými dveřmi, přičemž množství rozlitého benzínu mu nebylo známo, toto tvrzení stěžovatel opírá o údajně nevyjasněný rozpor mezi závěry znalců o možném způsobu vlití benzínu na straně jedné a výsledky vyšetřovacích pokusů na straně druhé. Při ohledání místa činu bylo zjištěno, že dveře od WC byly z vnitřní strany ohořeny do výše 110 cm (str. 9 rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. července 2002), dle závěrů znalce Ing. M. M., vzhledem k poškození dveří a skutečnosti, že nedošlo k ohoření plastové desky na míse ani plastového koše umístěného u stěny naproti dveřím, došlo k hoření těsně u dveří, popřípadě byl zdroj požáru na vnitřní straně dveří (str. 15 téhož rozsudku). Z obsahu trestního spisu vyplývá, že dne 23. října 1999 byl proveden za účasti obviněných a Ing. M. vyšetřovací pokus, jehož cílem bylo mj. zjistit, jakým způsobem došlo ke vzniku požáru. Za tímto účelem byly provedeny čtyři dílčí pokusy, při kterých byl různým způsobem vléván benzín do kabiny, ve které byly na dřevěné konstrukci upevněny montérky a boty. Při prvním a čtvrtém pokusu byl benzín vlit zvenčí pod zavřenými dveřmi; při prvním pokusu došlo pouze k částečnému ohoření montérek, dveře nebyly ohořené, pouze spodní část vnější strany byla očazená, vnitřní strana dveří byla studená; při čtvrtém pokusu bylo celkem 200 ml benzínu nalito pode dveřmi a chrstnuto směrem k míse, došlo ke shoření montérek, poškození bot, deformování plastové desky, dveře naopak požárem poškozeny nebyly (č. l. 77-78 spisu). Ing. M. vyloučil možnost nalití 200 ml benzínu z vnější strany kabiny a jeho zapálení z této strany, rovněž vyloučil jeho vstříknutí do kabiny mezerou mezi podlahou a dveřmi (str. 16 rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. července 2002), pokud by byl vlit benzín pode dveřmi, muselo by dle jeho názoru dojít i k poškození jiných předmětů na WC jak se stalo při čtvrtém (shora citovaném) pokusu, tuto alternativu vzniku požáru tedy vyloučil (č. l. 178 spisu). Doc. Ing. D., CSc. uvedl, že dostat 200 ml benzínu do kabiny pode dveřmi je prakticky nemožné (str. 18 rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. července 2002), ve svém znaleckém posudku se přiklonil k závěru, že pachatelé otevřeli dveře od kabiny, na podlahu nastříkali benzín, přičemž mohli potřísnit i montérky a dveře, poté láhev vhodili na montérky, dveře zavřeli a zapálili benzínovou stopu na podlaze (č. l. 510 spisu). Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud konstatuje, že provedené vyšetřovací pokusy neprokázaly verzi stěžovatele, že benzín byl do kabiny vlit pod zavřenými dveřmi, neboť následky prvního a čtvrtého pokusu byly zásadně odlišné od zjištěného průběhu posuzované události (v žádném z nich nedošlo k ohoření dveří, při prvním došlo jen k částečnému ohoření montérek, při čtvrtém byla naopak poškozena i plastová deska). Pokud nalézací soud, na základě shodného závěru znalců, kteří vyloučili způsob vlití benzínu uváděný obžalovanými, učinil skutkové zjištění, že benzín byl vlit do kabiny otevřenými dveřmi, nelze tomuto závěru podle názoru Ústavního soudu vytknout žádné pochybení.

Tvrzení stěžovatele, že na průběh hoření měl vliv komínový efekt a zbytky papírů na WC, což obžalovaní nemohli předpokládat, bylo vyvráceno závěry znalců ze kterých vyplývá, že na průběh hoření a poranění poškozeného neměl komínový efekt podstatný vliv (str. 26 rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. července 2002, č. l. 647, 648 spisu) a že nepořádek v kabině neměl souvislost se vznikem požáru, ani nemohl ovlivnit jeho šíření po postiženém (č. l. 178 spisu).

Otázku, zda obžalovaní po vlití benzínu a založení požáru zamknuli zvenčí kabinu s poškozeným, nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku nezodpověděl, konstatoval nicméně, že poškozený byl v kabině uzavřen (dveře byly zamčeny na jeden západ), ovšem sám se neuzamkl, naopak se snažil dveře vyrazit, neboť na nich byly nalezeny zbytky přiškvařené kůže z jeho dlaní a že klíč se nenacházel na obvyklém místě uložení, ale objevil se až po několika dnech (str. 26 rozsudku ze dne 30. července 2002). Závěr, že kabinu zamknul zvenčí některý z obviněných, pak z těchto okolností dovodil až odvolací soud, který konstatoval, že jelikož byl benzín obviněnými do kabiny vlit otevřenými dveřmi a zapálen, je vyloučeno, aby poškozený následně dveře zamknul a poté se je snažil vyrazit (str. 15 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud ovšem výrok o vině učiněný nalézacím soudem potvrdil, přičemž v tomto výroku nebylo uzamčení kabiny některým z obžalovaných konstatováno. Z tohoto jednání (zamknutí dveří) tedy stěžovatel nebyl uznán vinným, a proto Ústavní soud neměl důvod tuto okolnost přezkoumávat. Jak bylo shora uvedeno, je závěr o eventuálním úmyslu stěžovatele způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví dostatečně seznatelný i z dalších okolností případu.

K námitce stěžovatele, že nalézací soud odmítl provést důkaz navrhovaný obhajobou - další vyšetřovací experiment, který měl vyvrátit či potvrdit verzi obžalovaných, uvádí Ústavní soud následující: Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. března 2002 vyplývá, že obhájce stěžovatele Mgr. H. navrhnul experimenty ověřit nebo vyvrátit, zda mohlo dojít k vstříknutí benzínu z vnější strany dveří, jak uvádí obžalovaní; JUDr. N., obhájce obžalovaného B., se k tomuto návrhu připojil a dále navrhnul provedení dalšího vyšetřovacího pokusu (č. l. 649). Usnesením ze dne 26. března 2002 byl podle § 105 odst. 1 a § 109 tr. ř. přibrán k provedení znaleckého posudku Kriminalistický ústav v Praze za účelem přezkoumání znaleckých posudků Ing. M. a Doc. Ing. D., CSc. Shora konstatované důkazy navržené obhajobou provedeny nebyly a z protokolů o hlavním líčení nevyplývá, že by o nich bylo rozhodnuto, v této souvislosti nicméně nutno konstatovat, že obžalovaní po provedení znaleckého posudku Kriminalistického ústavu opakovaně uvedli, že nemají další důkazní návrhy (č. l. 674, 676, 678), stěžovatel v odvolání naopak konstatoval, že jelikož znalecký posudek Kriminalistického ústavu potvrdil názor obhajoby o množství použitého benzínu, nebylo provedení nového vyšetřovacího experimentu navrhováno, neboť dřívější vyšetřovací pokus potvrdil možnost nalití benzínu pod dveřmi kabiny (č. l. 720). Z této skutečnosti lze tedy dovodit, že provedení znaleckého posudku Kriminalistickým ústavem bylo stěžovatelem pokládáno za dostatečnou reakci na důkazní návrh obhajoby a na jeho provedení již stěžovatel v dalším průběhu trestního řízení netrval.

Nalézací soud dospěl k závěru, že obžalovaní byli srozuměni s tím, že poškozenému mohou způsobit těžké a rozsáhlé popáleniny, a proto se trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. dopustili v nepřímém úmyslu. Soud tento závěr založil na okolnostech případu: množství vlitého benzínu do těsné kabiny WC, ve které byl poškozený uzamčen, poškozený měl ztížené podmínky pohybu, neboť seděl na klozetu a měl spuštěné kalhoty, obžalovaní přitom byli proškoleni z bezpečnostních předpisů, včetně předpisů II. stupně požární ochrany, jejich intelekt je v šíři normy, byli vyučeni v údržbářských oborech, stěžovatel je maturant ve strojírenském oboru a aktivním členem dobrovolných hasičů (str. 26-27 rozsudku ze dne 30. července 2002). Odvolací soud se s tímto závěrem nalézacího soud ztotožnil, okolnosti případu rekapituloval a konstatoval, že pro posouzení subjektivní stránky jednání obžalovaných mají rozhodující význam objektivní okolnosti případu, na základě kterých je možno subjektivní stránku dovodit (str. 16 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud se tímto stanoviskem ztotožňuje a závěr obecných soudů o zavinění stěžovatele pokládá za náležitě zdůvodněný. V této souvislosti nutno uvést, že prokázání nepřímého úmyslu, zejména jeho volní složky, spočívající ve srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem, je velmi složité. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. Obžalovaní přitom od počátku trestního řízení popírali, že by měli úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Obecné soudy proto dovodily implicitní srozumění obžalovaných se způsobením těžké újmy na zdraví poškozeného z nepřímých shora konstatovaných důkazů, které podle názoru Ústavního soudu umožňují tento závěr spolehlivě učinit.

Stěžovatelovy námitky týkající se výše uloženého trestu postrádají ústavně právní relevanci. Ústavnímu soudu by příslušelo do těchto otázek zasahovat pouze za situace, kdy by byla v rozhodování obecných soudů zcela extrémním způsobem porušena vyváženost mezi jednotlivými prvky účelu trestu, mezi něž patří jak nesporný prvek represe, tak i moment výchovný, resp. preventivní. Nalézací soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Při výměře uloženého trestu přihlédnul k vysokému stupni nebezpečnosti jednání obžalovaných, zejména ke způsobu útoku proti poškozenému za použití hořlaviny I. stupně, v době vykonávání jeho tělesné potřeby, k charakteru a rozsáhlosti zranění, ke krajnímu utrpení poškozeného. Při posouzení osob obžalovaných naopak přihlédnul k jejich bezúhonnému životu, beztrestnosti a projevené upřímné lítosti, nicméně konstatoval, že tyto polehčující okolnosti nesnižují, vzhledem k závažnosti trestného činu, jeho společenskou nebezpečnost (str. 27 rozsudku ze dne ze dne 30. července 2002). Odvolací soud se s výměrou trestu uloženého stěžovateli ztotožnil, v této souvislosti uvedl, že nalézací soud při ukládání trestů stěžovateli i obžalovanému V. B. přihlédnul ke všem hlediskům uvedených v ustanovení § 23 odst. 1, § 31 odst. 1 a § 3 odst. 4 tr. zák., byl zohledněn jak způsob provedení útoku, okolnosti, za kterých k němu došlo, charakter zranění a relativně dlouhodobé nesnesitelné bolesti poškozeného, tak skutečnost, že obžalovaní nebyli dosud trestáni a žili řádným životem (str. 19 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se naopak neztotožnil se zařazením stěžovatele do věznice s dozorem, neboť při použití moderačního ustanovení podle § 39a odst. 3 tr. zák. je nutno přihlížet nejen k osobě obžalovaného, ale i k závažnosti spáchaného trestného činu, nalézací soud přitom kladl důraz toliko na osobu stěžovatele, nikoliv na skutkové okolnosti případu. Odvolací soud proto zařadil stěžovatele do věznice s ostrahou, tedy do věznice o jeden stupeň mírnější než do které měl být zařazen (str. 21 - 22 rozsudku odvolacího soudu).

Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy dostatečným odůvodnily, ke kterým hlediskům při ukládání trestu přihlížely a postupovaly v souladu s ustanovením § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel jednostranně zdůrazňuje polehčující okolnosti případu, ty přitom (zejména bezúhonnost obžalovaných) byly zohledněny tím způsobem, že přes vysoký stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost, jenž spočívá zejména v jeho brutálním provedení a charakteru zranění poškozeného, která mu nepochybně způsobila mimořádně intenzivní dlouhodobé bolesti, byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody mírně pod polovinou trestní sazby, která u trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. je stanovena v rozsahu pěti až dvanácti let.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru