Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 505/01Usnesení ÚS ze dne 31.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkDůkaz
daň/výpočet
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.505.01
Datum podání17.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

337/1992 Sb., § 31 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 505/01 ze dne 31. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 505/01

Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti J.D., zastoupeného JUDr. J.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2001, čj. 28 Ca 363/99-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 14. 9. 1999, čj. FŘ-6703/1/99, stěžovatel tvrdí, že jím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatel blíže popisuje postup finančních orgánů v daňovém řízení, v němž mu byla stanovena daň podle pomůcek, ačkoliv podle jeho přesvědčení pro tento postup nebyly splněny podmínky, neboť daň bylo možno stanovit dokazováním. Stěžovatel je si vědom toho, že při daňové kontrole byly v jeho účetnictví nalezeny nesprávnosti, tyto však odstranil opravnými účetními doklady. Správce daně však konstatoval neprůkaznost, neúplnost a nesprávnost účetnictví a postupoval podle ustanovení § 46 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Podle názoru stěžovatele je zcela neověřitelné, jak správce daně toto ustanovení dodržuje, daňový subjekt nemůže do pomůcek nahlížet, je odkázán "na milost" správci daně a odvolací správní orgán a obdobně i správní soud jsou oprávněny přezkoumávat pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu vyměření daně, nikoliv pomůcky jako takové, a výši daně, která byla jejich použitím stanovena. Možnost stanovit v daném případě daň podle pomůcek správní soud posoudil nesprávně, a stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek zrušil.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 363/99, a spisové dokumentace, založené ve spisu FŘ, který byl zapůjčen Ústavnímu soudu ke sp. zn. II.ÚS 506/01, Ústavní soud zjistil, že F.ú. dodatečným platebním výměrem ze dne 9. 12. 1998, čj. 283708/98/005513/5112, vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za období roku 1996 za použití pomůcek. Daňovými kontrolami zjistil, že stěžovatel nevedl řádně mzdové listy zaměstnanců, nezpracovával výplatní listiny, vyplácel svým zaměstnancům v hotovosti vyšší mzdy, než vykazoval ve svém účetnictví, a daň z příjmů ze závislé činnosti srážel a odváděl pouze z mezd zaúčtovaných, čímž ji krátil. V rámci kontroly daně z příjmů fyzických osob správce daně zjistil, že stěžovatel neměl k dispozici všechny požadované účetní doklady, a protože se sám dožadoval, aby stav zjištěný kontrolou daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti byl zohledněn, správce daně jej vyzval, aby mimo jiné předložil doklady, které by prokázaly, že veškeré skutečně vyplacené mzdové prostředky byly účtovány v pokladně, a to i po stránce příjmové. Stěžovatel však tento požadavek nesplnil. Jeho odvolání FŘ rozhodnutím ze dne 14. 9. 1999, čj. FŘ-6703/1/99, zamítlo. V žalobě podané podle hlavy druhé části páté o. s. ř. stěžovatel rozvedl námitky směřující proti vyměření daně podle pomůcek, poukázal na to, že mu byla na základě daňové kontroly doměřena daň ze závislé činnosti z mezd zaměstnanců, aniž by správce daně zohlednil, že zvýšené mzdové náklady musely nutně v témže zdaňovacím období snížit základ daně z příjmů fyzických osob, a vznesl výhrady k postupu správce daně s tím, že řízení trpělo vadami. Městský soud v Praze po vyjádření žalovaného správního orgánu a po nařízeném ústním jednání přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, a poté ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku správní soud uvedl, že nesdílí názor stěžovatele, že finanční orgány měly dostatek důkazů ke stanovení správné daňové povinnosti, neboť předložené účetnictví bylo prokazatelně zpochybněno, a důkazy o příjmech a výdajích, jakož i o tom, z jakých zdrojů byl vyplácen zaměstnancům větší objem peněžních prostředků, než který pro tyto účely byl veden v účetních dokladech, nebyly i přes výzvu správce daně uspokojivě zdokladovány. Výzva správce daně požadující předložení dokladů o tom, že všechny výdaje byly účtovány v pokladně, byla podle správního soudu na místě, neboť výdaje na mzdové prostředky zaměstnanců mohly být daňově uznatelným nákladem jen v tom případě, kdyby poplatník prokázal výši, ve které mu tyto náklady skutečně vznikly. Stěžovatel však nedoložil příjmovou stránku těchto skutečných výdajů na pokladně, účetnictví bylo důvodně posouzeno jako nevěrohodné a neúplné, a správce daně tak neměl průkazný dokladový materiál, ze kterého by bylo možno ověřit správnost v daňovém přiznání uvedeného údaje o hospodářském výsledku, ze kterého se vychází při zjištění základu daně. Správní soud se vyjádřil i ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se postupu správce daně při daňové kontrole, které závěrem označil za irelevantní.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že jako orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do pravomoci obecných soudů zasahovat pouze tehdy, pokud obecné soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. V daném případě Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo k upření práva zakotveného v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatel využil svého oprávnění domáhat se ochrany svých práv, jeho námitky a argumenty správní orgány i správní soud odpovídajícím způsobem přezkoumaly a svoje závěry v napadených rozhodnutích podrobně odůvodnily. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry správních orgánů a správního soudu související s aplikací ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Z předloženého spisového materiálu, který Ústavní soud přezkoumal, vyplývá, že správní soud se v přezkumném řízení v mezích důvodů uplatněných v žalobě všemi relevantními souvislostmi patřičně zabýval, vypořádal se s žalobními námitkami a vyvodil závěry, jimž z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout.

Pokud se jedná o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny, nebylo podle názoru Ústavního soudu napadeným rozhodnutím zasaženo. V celém řízení, nejen soudním, ale i správním, bylo zkoumáno, vyjádřeno velmi obecně, zda jsou splněny podmínky pro dodatečné vyměření daně či nikoliv. Bylo-li zjištěno a konstatováno, že příslušná daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření, resp. doměření (procesní stránka), mají zákonný podklad, postrádá úvaha o protiústavnosti jejího uložení jakékoliv opodstatnění. V daných souvislostech se pak i tvrzení stěžovatele o porušení čl. 2 odst. 2 Listiny jeví zjevně neopodstatněným.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru