Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 504/06Usnesení ÚS ze dne 27.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.504.06
Datum podání31.07.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 658 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 504/06 ze dne 27. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., zastoupené Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem v Boskovicích, 17. listopadu 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 37 Co 287/2004 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 7 C 217/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2006, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud zjistil z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh, že stěžovatelka uzavřela s obchodní společností FAST FINANCE, s. r. o. dne 26. 2. 2006 smlouvu o půjče ve výši 12.000,- Kč, přičemž v čl. I. smlouvy se stěžovatelka zavázala zaplatit i poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 6.880,- Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nezaplatila z celkové výše dluhu 18.880,- Kč částku 6.490,- Kč, podala společnost FAST FINANCE, s. r. o. dne 7. 1. 2003 návrh na vydání platebního rozkazu k Okresnímu soudu v Blansku. Stěžovatelka proti vydanému platebnímu rozkazu podala odpor a po provedeném řízení vydal soud I. stupně rozsudek ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 7 C 217/2003, kterým žalobu zamítl. Jako důvod zamítnutí soud I. stupně uvedl skutečnost, že plná moc k uzavření smlouvy o půjčce byla podepsána osobou neoprávněnou a nemá tedy právních účinků. V daném případě se podle názoru soudu I. stupně jedná o bezdůvodné obohacení, které vzniklo stěžovatelce ve výši 12.000,- Kč a které byla stěžovatelka povinna vydat. Proti rozsudku soudu I. stupně podala společnost FAST FINANCE, s. r. o. odvolání. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 37 Co 287/2004, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že soud I. stupně řádně nepoučil žalobce o jeho povinnostech označit důkazy k prokázání skutečnosti, že Bc. H. B. byla oprávněna zmocnit k uzavírání smluv s klienty J. Š. Odvolací soud proto doplnil dokazování o listiny předložené společností FAST FINANCE, s. r. o. a uzavřel, že smlouva o půjčce ze dne 26. 2. 2002 byla uzavřena osobou k tomuto úkonu oprávněnou. Dále uvedl, že předmětnou smlouvu o půjčce uzavřela stěžovatelka o svobodné vůli, vědoma si podmínek, za kterých je půjčka poskytována (u žalobce si půjčovala opakovaně), proto je povinna na základě uvedené smlouvy žalobci plnit. Požadavek žalobce na úhradu "poplatku za poskytnutí půjčky" se nepříčí dobrým mravům, neboť k jeho úhradě se žalovaná zavázala dobrovolně, vědoma si jeho celkové výše i vzhledem k výši půjčované částky (dané provozními náklady žalobce, který si úroky z půjčky neúčtoval).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že požadovaná částka za poplatek za uzavření půjčky fakticky nahrazuje úroky z půjčky a dosahuje v přepočtu 57 %, což ji, v porovnání s aktuální výší úrokových sazeb u peněžních ústavů, dostává do rozporu s dobrými mravy. K tomu stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Současně stěžovatelka namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť "...až z konečného a pravomocného rozhodnutí zjistila právní názor soudu, tj. že tato výše úroků je v souladu s dobrými mravy".

K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 217/2003.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.

K návrhu stěžovatelky na zrušení rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 7 C 217/2003, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka navrhla zrušení tohoto rozhodnutí přes to, že toto rozhodnutí bylo pro stěžovatelku zcela příznivé. Svůj návrh stěžovatelka zdůvodnila skutečností, že soud I. stupně neprovedl posouzení výše úroků z hlediska dobrých mravů. Ústavní soud považuje ústavní stížnost ve vztahu k napadenému rozhodnutí soudu I. stupně z důvodu, že za daného stavu, kdy soud rozhodl ve prospěch stěžovatelky a stěžovatelka své výtky směřuje toliko do odůvodnění rozhodnutí a tímto rozhodnutím vůbec ke zkrácení jejích ústavně zaručených práv dojít nemohlo [§ 43 odst. 1 písm. c), § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, čl. 36 odst. 2 Listiny], za návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usilovala o vyhovění svému návrhu. Odvolací soud se projednávanou věcí náležitě zabýval a ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl své úvahy a vyložil, proč neshledal tvrzení stěžovatelky důvodným, a to v souladu s dikcí ustanovení § 157 o. s. ř. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení právních předpisů v napadených rozhodnutích citovaných, s těmi se odvolací soud vypořádal a Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné již uvedenou argumentaci opakovat a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatelka se zjevně mýlí, pokud zaměňuje poplatek za poskytnutí půjčky za úroky. Úroky (nazývané civilní plody, na rozdíl od plodů naturálních - přirozených) jsou úplatou za užívání půjčené jistiny.Výši úroků lze dohodnout při peněžité půjčce podle ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala, posuzoval pouze otázku rozporu s dobrými mravy pokud se týká úroků z prodlení, nikoliv pokud se týká poplatku za poskytnutí půjčky. Poplatek za poskytnutí půjčky totiž tvoří souhrn nákladů za konkrétní služby a jak uvedl odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí, "je v něm vyjádřena i vyšší rizikovost návratnosti poskytnuté půjčky odrážející poměry žalované, které by jinak nic nebránilo sjednat si půjčku či úvěr patrně za výhodnějších podmínek u některé z bank". Stěžovatelka při tom v řízení před obecnými soudy nijak neargumentovala ani neprokázala, že by společnost FAST FINANCE, s. r. o. při poskytnutí půjčky využila její tísně, vyplývající z osobních, rodinných, majetkových nebo jiných poměrů, její nezkušenosti při vyřizování majetkových záležitostí, rozrušení či rozumové slabosti, spočívající v neschopnosti rozpoznat hodnotu vzájemných plnění (srov. § 253 trestního zákona). Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu Blansku, stěžovatelka se společností FAST FINANCE, s. r. o. uzavřela již druhou smlouvu o půjčce a smlouvu navíc uzavřela pro třetí osobu (č. listu 66/2). Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004.

Rozhodnutí odvolacího soudu nelze ani označit za překvapivé. Odvolací soud vycházel jednak z důkazů provedených před soudem I. stupně, jednak sám doplnil dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) a zjistil skutkový stav věci tak, že o věci bylo možné rozhodnout [§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Okolnost, že odvolací soud posoudil věc jinak, než jak navrhovala stěžovatelka, nelze chápat jako překvapivé rozhodnutí.

K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavní soud má za to, že výklad podaný odvolacím soudem jak hmotně právních tak i procesních ustanovení není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění.

Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že její základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 4, nález č. 80).

Ústavní soud neshledal právní názory uvedené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem.

Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 7 C 217/2003, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 37 Co 287/2004, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru