Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 500/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
PoznámkaUsnesení sp. zn. IV. ÚS 500/15 ze dne 11. 3. 2015 předchází nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013;
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.500.15.1
Datum podání16.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 8 odst.1, § 31

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 500/15 ze dne 11. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Martina Tykvy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 478/2014-130 ze dne 2. 12. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 11 C 8/2011-102 ze dne 23. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve věci byla žaloba, jíž se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 28.283,- Kč jako nákladů na obhajobu, které vynaložil v trestním řízení, v němž byl zproštěn obžaloby, a sice z titulu odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci (stěžovatel nárok sice předběžně uplatnil u Ministerstva spravedlnosti dne 29. 3. 2010, avšak odškodněn nebyl) nejprve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 5. 2011 č. j. 11 C 8/2011-40, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 9. 2011 č. j. 21 Co 342/2011-59, zamítnuta, avšak nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 byl tento rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a z důvodů v nálezu uvedených byl následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013 č. j. 21 Co 342/2011-74 zrušen také původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne ze dne 18. 5. 2011.

Ústavní soud v citovaném nálezu obecným soudům vytkl, že nárok stěžovatele posoudily ryze formalisticky, když přičítaly stěžovateli k tíži to, že při vymezení nároku na náhradu škody více akcentoval nezákonnost domovní prohlídky, aniž by svou argumentaci více zaměřil na vztah zahájení trestního stíhání a pozdějšího zproštění obžaloby, s tím, že pokud stěžovatel při uplatnění svého oprávněného nároku v žalobě poněkud neobratně formuloval důvody jeho vzniku, je třeba poukázat na skutečnost, že soud prvního stupně měl k dispozici trestní spis Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 6 T 89/2007, který byl čten při jednání dne 18. 5. 2011 a z něhož bylo možné dovodit všechny podstatné okolnosti vzniku nároku na náhradu škody, včetně usnesení o zahájení trestního stíhání.

Poté rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví citovaným rozsudkem ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2014 č. j. 11 C 8/2011-106 uložit vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 12.634,30 Kč s příslušenstvím, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále žalobu stěžovatele co do částky 15.648,70 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele proti zamítavému výroku a výroku o náhradě nákladů řízení byl v pořadí druhý rozsudek nalézacího soudu potvrzen v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že Městský soud v Praze stejně jako Obvodní soud pro Prahu 2 po něm vyžadují prokázání tvrzených skutečností zcela neadekvátními důkazy vzhledem k situaci a zcela bezdůvodně neakceptují důkazy jím poskytnuté. Stěžovatel zdůraznil, že vzhledem k plynutí času, kdy od vzniku škody k projednání jeho nároku na její náhradu uplynulo již téměř sedm let, není možné, aby po něm soudy požadovaly jiné prokázání konání jednání než formou čestného prohlášení či účastnickým výslechem, když to byl právě on, kdo se porad zúčastnil a vynaložil finanční prostředky na jejich konání. Vzhledem ke skutečnosti, že se porady konaly v místě bydliště stěžovatele, neboť bylo nutné, aby se obhájce seznámil s místem konání domovní prohlídky, stejně jako to bylo nezbytné vzhledem k časovému vytížení stěžovatele, obhájce nedisponuje jinými důkazy. Stěžovatel též namítl, že tvrzení Obvodního soudu pro Prahu 2, že konání jednání mohlo být prokázáno klientskou dokumentací, je zcela vágní a neurčité. Z tvrzení nikterak nevyplývá, o jakou dokumentaci by se mělo jednat, když s ohledem na zákon o advokacii celý obsah advokátního spisu podléhá povinnosti mlčenlivosti. Stěžovatel si reálně nedovede představit, jak mělo být klientskou dokumentací prokázáno konání porad, aniž by byl zároveň zveřejněn jejich obsah. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy, s níž se především městský soud již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal. Skutečnost, že se stěžovatel s tímto vypořádáním subjektivně neztotožňuje, nečiní napadená soudní rozhodnutí rozpornými s ústavním pořádkem. K tomu je třeba poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti již instančně nenavazuje na civilní proces, završený rozporovaným rozsudkem odvolacího soudu, a proto se v něm nelze úspěšně domáhat revize skutkových okolností, rozhodných pro vyčíslení výše skutečně vynaložených nákladů na obhajobu v dané právní věci.

Především nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že obecné soudy po něm vyžadují prokázání tvrzených skutečností zcela neadekvátními důkazy, resp. že zcela bezdůvodně neakceptují důkazy jím nabízené. Jakékoli rozhodnutí, jímž se určitý nárok či právo účastníku řízení přiznává, musí být založeno na důkazech, které takovému nároku či právu jednoznačně svědčí. S ohledem na zásady spravedlivého procesu v demokratickém právním státu není přijatelné, aby vykonatelné výroky soudních rozhodnutí byly založeny na domněnkách či nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, popřípadě též na zjevně kulhajícím právním názoru či výkladu pramene práva. Přesně v těchto intencích se odůvodnění napadených rozhodnutí, především rozsudku Městského soudu v Praze, pohybují. Odvolací soud nevybočil z kautel hlavy páté Listiny, pakliže v reakci na návrh stěžovatele prokázat konání porad se svým advokátem v místě svého bydliště čestným prohlášením konstatoval, že stěžovatelovo podání z 30. 3. 2011, založené na č. l. 33 spisu, obsahuje tvrzení, že existují zápisy o těchto poradách, které však v daném řízení jako důkaz předloženy nebyly. K tomu soud dodal, že vzhledem k nevelkému časovému odstupu bylo povinností advokáta a věcí řádného zastupování, aby důkazy ve prospěch stěžovatele uchoval, tvrdil-li, že zápisy existují, aby stěžovatel mohl svá tvrzení v případě náhrady škody prokázat (přitom otázka formy jejich uchování není v tomto ohledu podstatná, jak se snaží stěžovatel akcentovat; rozhodné je, zda vůbec hodnověrné záznamy o nich existují, resp. zda je stěžovatel schopen takový důkaz předložit a podložit jím svá žalobní tvrzení). Na těchto závěrech není nic protiústavního. Bylo na stěžovateli jako žalobci, aby výši svého nároku hodnověrně prokázal, v tomto ohledu tedy stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Odmítnutí stěžovatelem nabízeného čestného prohlášení ze strany soudu pak nelze pokládat za "bezdůvodné neakceptování" důkazů, neboť jde toliko o tvrzení jedné ze stran řízení, která přirozeně v řízení sleduje vlastní prospěch, a proto je nelze objektivizovat. Ostatně toto tvrzení stojí v protikladu k tvrzení protistrany, která stran těchto nákladů vyjádřila pochybnosti, respektive je jako nedoložené odmítla. Kdyby byl soud uvěřil tvrzení stěžovatele o existenci předmětných konzultací se svým obhájcem a vyšel z jeho čestného prohlášení, byl by tím porušil právo na spravedlivý proces vedlejšího účastníka (zejména na rovnost stran řízení dle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky), poněvadž by se byl bez jakéhokoli důvodu a objektivního důkazu arbitrárně přiklonil na jednu stranu (za současného, rovněž v tomto světle nedůvodného pominutí tvrzení protistrany), což přirozeně nelze připustit.

Obecné soudy tedy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru