Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 500/02Usnesení ÚS ze dne 12.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.500.02
Datum podání18.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 95


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 500/02 ze dne 12. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 500/02

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci stížnosti 1.) Ing. R.M., a 2.) V. Š., obě zastoupené JUDr. P.T., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 32 C 68/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl, že prvá stěžovatelka je povinna zaplatit Stavebnímu bytovému družstvu R. (dále jen "žalobce") částku 10 668,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 11. 1. 1997 do zaplacení a druhá stěžovatelka částku 5 160,- Kč s poplatkem z prodlení ve stejné výši jako výše jmenované. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V odůvodnění obvodní soud mimo jiné uvedl, že stěžovatelkám svědčí nájemní právo k družstevním bytům, které byly v zažalovaném období, tj. r. 1995 a 1996 ve vlastnictví družstva žalobce. Pokus o vyčlenění z družstva žalobce v r. 1994 nebyl úspěšný a pokud stěžovatelky v r. 1996 platily nájem a zálohy na úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu jinému subjektu, svou povinnost platit nájemné nesplnily, a této povinnosti se nemohly zprostit ani poukazem na skutečnost, že měly za to, že nově vyčleněné družstvo vzniklo řádně.

V záhlaví označený rozsudek napadly stěžovatelky ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 7. 2002. V ní tvrdí, že obecný soud neposkytl ochranu jejich právům a tímto došlo k porušení čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelky namítají, že soud opustil základní zásadu sporného řízení, a to vázanost žalobou (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) a jeho postup odporuje ustanovením § 132, § 153, § 157 odst. 2 o. s. ř. Jak dále uvádějí, ústavní stížnost podávají proti pravomocnému rozsudku za situace, že nevyužily svého práva na odvolání z důvodů, že podle jejich názoru by odvolání nebylo úspěšné, neboť napadené rozhodnutí je shodné s dosavadní judikaturou odvolacího soudu. Stěžovatelky, opírající svou ústavní stížnost o ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zák. č. 182/1993 Sb.") navrhují, aby Ústavní soud nálezem pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 32 C 68/99 zrušil.

Ústavní soud se nejprve musel vypořádat s otázkou přípustnosti podané ústavní stížnosti. Stěžovatelky podaly k poštovní přepravě tuto ústavní stížnost dne 17. 7. 2002, tedy v roční lhůtě od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí (2. 8. 2001).

Dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Současně však z tohoto pravidla stanoví v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) výjimku pro případ, kdy stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Jak bylo již dříve judikováno, "zákon o Ústavním soudu tak sice umožňuje, aby stěžovatel pominul další procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva, avšak snáší tím riziko neúspěchu ve věci, pokud Ústavní soud dojde při obligatorním posouzení, zda stížnost svým významem "podstatně" přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, k pro něj nepříznivému závěru. Ústavní soud přitom vychází ze zásady, že jde o výjimku z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem." (nález Ústavního soudu II. ÚS 193/1994, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, nález č. 19). Ani v tomto případě Ústavní soud nevstupuje do řízení na místo druhoinstančního orgánu, nýbrž jde o zcela zvláštní postup, kdy zákonodárce umožňuje Ústavnímu soudu v tomto výjimečném případě rozhodnout i tehdy, jestliže nejsou vyčerpány procesní prostředky.

Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti uvádějí, že podstatný přesah jejich vlastních zájmů spatřují jednak v obecném zájmu na ústavně souladné rozhodovací praxi obecných soudů, jednak v požadavku právní jistoty stran totožných a obdobných právních vztahů, jichž je, jak uvádějí, velký počet.

Ústavní soud konstatuje, že význam slovního spojení "podstatně přesahuje vlastní zájmy" má vyjadřovat, že stížnost se má týkat nejen osoby stěžovatele. Řešení otázky z ústavní stížnosti má mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti, neomezenosti konkrétním případem.

Pokud stěžovatelky míní širším okruhem případů to, že Městský soud v Praze již v několika podobných případech rozhodoval určitým způsobem, nelze tuto úvahu přijmout z hlediska výše uvedeného ustanovení. V řízení před obecnými soudy je rozhodováno inter partes a rozhodnutí váže konkrétní účastníky sporu v dané věci i každý státní orgán. O takovém účinku rozhodnutí obecného soudu by bylo možné uvažovat např. v případě sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým se řeší otázka po právní stránce zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) , resp. § 237 odst. 3 o. s. ř.

Přesah musí být "podstatný". Účelem § 75 odst. 2 písm a) zák. č. 182/1993 Sb. je zejména umožnit odstranění neústavního právního předpisu z právního řádu a zajistit tak efektivní ochranu základních práv, jak to předpokládá důvodová zpráva k zákonu č. 182/1993 Sb., a to i v případě, že je ústavní stížnost nepřípustná z důvodů např. zmeškání lhůty. Stěžovatelky však nenamítají neústavnost ustanovení některého právního předpisu, spíše nesouhlasí se skutkovými zjištěními a poté i aplikací "jednoduchého práva" obecným soudem.

Rozsah přezkumu Ústavního soudu je užší, než se nabízí stěžovateli, pokud by podal opravný prostředek. Lze uzavřít, že judikatura Ústavního soudu ohledně aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. je poměrně jednotná. Ústavní soud ve vztahu k tomuto ustanovení vyhovoval ústavním stížnostem v případech, že podstatný přesah byl odůvodněn potřebou zrušit neústavní právní předpis, nebo určitý právní předpis vyvolával při aplikaci v praxi neustálé potíže, anebo se věc svou povahou týkala tisíců případů, případně byla-li pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu nebo zajištění respektování nálezů Ústavního soudu.

Ústavní soud ČR konstatuje, že přezkoumal podanou ústavní stížnost a neshledal důvod postupovat dle ustanovení § 75 odst. 2 písm a) zákona č. 182/1993 Sb.

Stěžovatelky podaly ústavní stížnost po lhůtě stanovené zákonem, neboť vzhledem k datu doručení napadeného rozhodnutí jejich právnímu zástupci (dne 17. 7. 2001) tato lhůta skončila dnem 14. 9. 2001. Ústavní stížnost byla tedy posouzena jako opožděná.

Z těchto důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2002

JUDr. Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru