Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 50/99Usnesení ÚS ze dne 01.04.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na zák... více
Věcný rejstříkVýkon rozhodnutí
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.50.99
Datum podání29.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 187, § 712 odst.2, § 868

99/1963 Sb., § 341


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 50/99 ze dne 1. 4. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupené JUDr. A. R., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 20 Cdo 977/98 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 21 Co 65/97, a ve spojení s usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. ledna 1997, sp. zn. 15 E 3315/96,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 29. ledna 1999 ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost proti shora uvedeným rozhodnutím. Stěžovatelka se domáhala zrušení všech rozhodnutí a odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky, jako povinné, podané proti usnesení krajského soudu v návaznosti na usnesení okresního soudu, kterým se domáhala přezkumu nařízeného výkonu rozhodnutí a jeho provedení vyklizením stěžovatelky z bytu I. kategorie do náhradního bytu III. kategorie, což považuje za zásah nad rámec nezbytný pro ochranu základních práv a svobod druhých, a který je situaci nepřiměřený. Namítá hrubý nepoměr mezi ochranou vedlejšího účastníka, oprávněného, a rodinou stěžovatelky - povinné. Ochrana práv vedlejšího účastníka přicházela v úvahu i jinou, mírnější formou, s využitím zákonných prostředků, jichž vedlejší účastník nevyužil a nepřihlédl k tomu, aby výkon jeho práv nebyl zásahem do práv stěžovatelky.

Stěžovatelka se dovolává toho, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. ledna 1995, sp. zn. 9 C 247/94, přivolil k výpovědi nájmu z bytu a uložil stěžovatelce, nikoliv příslušníkům její domácnosti nebo osobám žijícím s ní ve společné domácnosti, povinnost předmětný byt vyklidit poté, kdy bude mít k dispozici byt náhradní. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil rozsudkem sp. zn. 15 Co 274/95, ze dne 22. listopadu 1995. Ve svém právním závěru vyslovil, že náhradní byt nemusí být rovnocenný dosavadnímu bytu, postačí když podle velikosti a vybavení bude pro stěžovatelku a příslušníky její domácnosti zajišťovat lidsky důstojné ubytování, což koresponduje s ustanovením § 712 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

Na základě uvedených rozhodnutí se vedlejší účastník domáhal nařízení výkonu rozhodnutí s tvrzením, že povinné, stěžovatelce, byl zajištěn náhradní byt, který je způsobilý k nastěhování a řádnému užívání. Stěžovatelka se domnívá, že soud nepostupoval správně, když rozhodnutí o provedení výkonu vyklizením bytu opíral toliko o potvrzení vedlejšího účastníka o zajištění náhradního bytu, aniž by zkoumal, zda je požadovaný výkon rozhodnutí nezbytný a zda je nabízený byt bytem vyhovujícím k naplnění titulu pro výkon rozhodnutí. Stěžovatelka konstatuje, že náhradní byt je neodpovídající požadovanému důstojnému ubytování pro povinnou a příslušníky její domácnosti. Jedná se o byt III. kategorie bez centrálního vytápění a bez vody. Navíc, dle zprávy okresní hygienické stanice, jedná se o byt hygienicky závadný a vzhledem k věku a zdravotnímu stavu syna stěžovatelky není odpovídajícím bytem.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, které však trpělo vadou podání po lhůtě a z toho důvodu bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové odvolání odmítnuto. Podle § 238a odst. 1 lit. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) příslušela stěžovatelce proti usnesení krajského soudu možnost dovolání. Dovolání bylo podáno ve lhůtě a bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR zamítnuto jako nedůvodné.

Stěžovatelka opírá svoji ústavní stížnost zejména o zásah do práv zakotvených v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod ("Listina"), konkrétně se jedná o právo činit vše co zákon nezakazuje (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny), právo na zaručení práv všem osobám bez rozdílu a právo nepůsobit újmu pro uplatňování základních práv (čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny), stanovení povinností toliko zákonem, kdy meze základních práv a svobod mohou být upraveny toliko zákonem (čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny), nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, zákaz ponižujícího zacházení či trestu (čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny), zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména (čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny), nedotknutelnost obydlí (čl. 12 odst. 1 a 3 Listiny) a o právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny).

Účastník řízení, Nejvyšší soud ČR, ve svém vyjádření ze dne 25. února 1999 uvedl, že ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako odvolání a dovolání staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Z toho důvodu navrhuje odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Není sporu o tom, že ústavní stížností stěžovatelka napadá především prvostupňové rozhodnutí soudu, které ovšem nabylo právní moci bez věcného přezkoumávání odvolacím soudem proto, že opravný prostředek podala opožděně. Za této situace nezbývá Ústavnímu soudu nežli konstatovat to, co již vyslovil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí o dovolání, tj., že zrušit usnesení, jímž bylo odvolání odmítnuto pro opožděnost, by bylo možné jen tehdy, pokud by při tomto rozhodování došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Tak tomu ovšem v daném případě není a stěžovatelka ostatně ani skutečnost opožděného odvolání nezpochybňuje. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka se nedomáhala svých práv stanoveným postupem (v čl. 36 odst. 1 Listiny) a tedy nevyužila vlastní vinou všech prostředků k ochraně svých práv. Za této situace by se Ústavní soud mohl věcí zabývat jen za podmínek ustanovení § 75 odst. 2 lit. a) zákona. Takové podmínky však dány nejsou (nejde o věc svým významem přesahující zájem stěžovatelky a navíc od rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, které je de facto stížností napadáno, uplynula doba delší jednoho roku).

Z výše uvedených důvodů proto byla stížnost odmítnuta jako nepřípustná dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. 4. 1999

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru