Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 50/02Usnesení ÚS ze dne 21.02.2002Právní povaha cenového rozhodnutí

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ... více
Věcný rejstříkCena
Hospodářská soutěž
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 8/25 SbNU 371
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.50.02
Datum podání27.11.2001
Napadený akt

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2, čl. 26, čl. 63, čl. 4

Ostatní dotčené předpisy

151/2000 Sb., § 78 odst.2, § 78 odst.5

265/1991 Sb., § 2b odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 50/02 ze dne 21. 2. 2002

U 8/25 SbNU 371

Právní povaha cenového rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci návrhu spol. s r. o. E. zastoupené Mgr. P. D., LL.M., advokátem, na zrušení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. 09/PROP/2001 ze dne 27. 11. 2001, čj. 31819/2001-611, publikovaného v Telekomunikačním věstníku č. 12/2001,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

V návrhu označeném jako ústavní stížnost navrhovatelka v podstatě uvádí, že napadené cenové rozhodnutí, kterým byl stanoven způsob výpočtu cen za propojení do veřejných mobilních telekomunikačních sítí, jakož i pevná cena nebo maximální cena za propojení do veřejných mobilních telekomunikačních sítí, je v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Přípustnost "ústavní stížnosti" dovozuje navrhovatelka ze skutečnosti, že napadené cenové rozhodnutí sice vykazuje znaky normativního právního aktu, nicméně spadá do kategorie jiných normativních právních aktů, než jsou právní předpisy. Z uvedeného důvodu je proto nelze podle jejího názoru považovat za nic jiného než za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V závěrečné části svého návrhu pak navrhovatelka rozvádí skutečnosti, v nichž spatřuje porušení svých základních lidských práv, a ze všech těchto důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozhodnutí.

V otázce, co je či není právním předpisem, Ústavní soud již několikrát judikoval, a to kupř. ve věci sp. zn. IV. ÚS 42/94. Evropský soud pro lidská práva, který v této věci rozhodoval pod č. 26449/95, zaujal v podstatě shodné stanovisko jako Ústavní soud, když dospěl k závěru, že termín zákon musí být interpretován ve svém věcném smyslu a ne ve smyslu formálním, když přitom poukázal na své rozhodnutí Kruslin a Huvig vs. Francie ze dne 24. 4. 1990, a dále připomenul, že Úmluva neobsahuje žádné specifické požadavky na stupeň publicity jednotlivých případů. Relevantní, pokud jde o naznačenou otázku, je však především rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 24/99, v němž se Ústavní soud svým nálezem odchýlil od nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 53/97, konstatujícího, že cenový výměr je správním rozhodnutím, a nikoli právním předpisem, a to proto, že cenové výměry se nevyhlašují ve Sbírce zákonů, a nesplňují tedy formální znak vyžadovaný zákonem o Sbírce zákonů pro právní předpisy, že rozhodnutí o regulaci cen podle § 3 zákona o cenách jsou vyloučena ze soudního přezkumu a že pramenem práva je v takovém případě pouze norma odkazující. Jak v uvedeném nálezu Pl. ÚS 24/99 Ústavní soud konstatuje, klasifikaci pramenů práva nutno odvinout v první řadě od obsahu právní normy, jež je vytvářena abstrahováním z rozdílných částí jednoho právního předpisu, resp. z mnoha právních předpisů, nebo i rozdílných forem pramenů práva. Stupeň obecnosti vlastní právní normy je přitom vymezen tím, že právní norma určuje svůj předmět a subjekty jako třídy definičními znaky, a nikoli určením (výčtem) jejich prvků. Pokud obsahový komponent právní normy je obsažen v pramenu, na který norma zmocňovací odkazuje, nutno i tento pramen považovat za formu práva. Pokud dojde k rozporu mezi obecností právního aktu, a tomu nekorespondující formou, je třeba dát přednost posouzení obsahu před mechanickým akceptováním formy. V související věci sp. zn. III. ÚS 407/99 pak Ústavní soud svým nálezem ze dne 9. 11. 2000 návrh zamítl, dospěv k závěru, že navrhovatelé z důvodů uvedených v nálezu Pl. ÚS 24/99 podmínky aktivní legitimace dle ustanovení zákona o Ústavním soudu nesplňují, a to včetně podmínek dle § 64 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu, ježto napadají právní předpis.

Posuzuje-li se tedy věc z hlediska této již ustálené a závazné judikatury Ústavního soudu, lze stěží souhlasiti s názorem navrhovatelky, že napadené cenové rozhodnutí sice vykazuje znaky normativního právního aktu, není však právním předpisem. K uvedenému Ústavní soud dodává, že napadené cenové rozhodnutí bylo vydáno Českým telekomunikačním úřadem podle § 95 bod 7 k provedení § 78 odst. 2 a odst. 5 zákona č. 151/2000 Sb., zmocňujícího Český telekomunikační úřad ke stanovení způsobu výpočtu cen za propojení cenovým rozhodnutím, jakož i podle § 2b odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, stanovícího, že Český telekomunikační úřad vykonává působnost při uplatňování, regulaci a kontrole cen telekomunikačních služeb a vydává rozhodnutí pro regulaci a sjednávání cen telekomunikačních služeb. Napadené cenové rozhodnutí naplňuje tedy podle názoru Ústavního soudu jak formální znaky právního předpisu (čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR), tak i její materiální znaky, tj. regulativnost, právní závaznost, obecnost (jejíž povahu nemůže změnit ani to, že se týká jen určitého počtu subjektů práva) a vynutitelnost státní moci. Skutečnost, že uvedené cenové rozhodnutí je formálně i materiálně právním předpisem, je vzhledem k již konstatované judikatuře natolik evidentní, že návrh na zrušení tohoto předpisu je třeba považovat za podaný právnickou osobou zjevně neoprávněnou, a to přirozeně z důvodu, že zde chybí podmínka předpokládaná ustanovením § 64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, totiž splnění podmínek uvedených v § 74 zákona.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c), § 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. února 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru