Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 499/01Usnesení ÚS ze dne 22.05.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.499.01
Datum podání15.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 134

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 40


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 499/01 ze dne 22. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 499/01

Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti R.H., zastoupeného Mgr. J.M., proti usnesení OSZ ze dne 16. 7. 2001, sp. zn. 1 Zt 297/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je vyšetřován pro trestný čin krádeže, kterého se měl dopustit mimo jiné vloupáním do prodejny obchodní společnosti L. (dále jen "vedlejší účastník"). Dne 6. 3. 2001 vydal R.Š., u kterého stěžovatel bydlel, orgánům činným v trestním řízení dle ustanovení § 78 odst. 1 trestního řádu mimo jiné šest párů bílých ponožek. V průběhu řízení učinil vyšetřovatel závěr, že část vydaných věcí patří vedlejšímu účastníku a usnesením ze dne 18. 6. 2001, ČVS: OVNJ-279/01-197, mu zmíněných šest párů ponožek vrátil.

Stěžovatel namítal, že citované usnesení neobsahuje odůvodnění, z kterého by bylo patrno, na základě jakých skutečností vyšetřovatel došel k závěru o tom, kdo je vlastníkem zboží a omezuje se pouze na obecné formulace a proti tomuto rozhodnutí podal stížnost. Státní zástupce však jeho stížnost zamítl a namísto rozboru vlastnického práva vedlejšího účastníka k předmětnému zboží učinil závěr o důvodnosti vydání tohoto zboží na základě hodnocení důkazů o stěžovatelově vině.

Stěžovatel se domnívá, že státní zástupce svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v ustanovení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že výše citované rozhodnutí vyšetřovatele postrádá odůvodnění, z kterého by bylo patrné, o které konkrétní skutečnosti rozhodující orgán své rozhodnutí opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení skutkového stavu i právní stránky věci, jak požaduje ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu. Jelikož úvahy rozhodujícího orgánu je možno nalézt až v rozhodnutí státního zástupce, má stěžovatel za to, že byl porušen princip dvojinstančnosti rozhodování o usnesení vyšetřovatele.

Stěžovatel dále tvrdí, že nebyly naplněny podmínky ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu, dle kterého k vydání věci jiné osobě, než která ji dle ustanovení § 78 odst. 1 trestního řádu vydala, může dojít pouze v případě, kdy o právu této jiné osoby na věc není pochyb. Stěžovatel má za to, že rozhodující orgán se měl zabývat pouze vlastnickým právem osoby, jež se věci domáhá a věc vydat pouze v případě, že dojde k jednoznačnému závěru o totožnosti vlastníka předmětné věci. Naopak vyšetřovateli ani státnímu zástupci nepřísluší zabývat se otázkou viny, tím méně při rozhodování o vydání věci, neboť by tím suplovali činnost soudu a porušovali tak ustanovení čl. 40 odst. 1, 2 Listiny.

Ze spisu Policie ČR, sp. zn. 1 Zt 297/2001, Ústavní soud zjistil, že dne 18. 6. 2001 vydal tento úřad usnesení, ČVS: OVNJ-297/01 - 197, kterým bylo dle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu vedlejšímu účastníkovi vydáno šest párů ponožek s odůvodněním, že v průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že uvedené věci pochází z prodejny vedlejšího účastníka a byly k jeho škodě odcizeny. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla zamítnuta ústavní stížností napadeným usnesením OSZ ze dne 16. 7. 2001, sp. zn. 1 Zt 297/2000.

Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

První stěžovatelova námitka směřuje proti způsobu odůvodnění usnesení vyšetřovatele ze dne 18. 6. 2001. Ústavní soud se shoduje s názorem stěžovatele, že odůvodnění citovaného usnesení nesplňuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu, avšak tento nedostatek je z hlediska ústavněprávního zhojen řádným odůvodněním rozhodnutí stížnostního orgánu. Ústavní soud by totiž mohl v tomto případě zasáhnout pouze tehdy, když by nedodržení zákonných procesních ustanovení ze strany orgánů činných v trestním řízení mělo podstatný vliv na celé řízení i na rozhodnutí ve věci samé, a to s negativním dopadem na situaci stěžovatele. O takový případ však bezpochyby nejde a zmíněné pochybení lze označit pouze za vadu formálního charakteru. Princip dvouinstančnosti rozhodování spočívá především v možnosti přezkoumání již učiněného rozhodnutí orgánem instančně nadřazeným orgánu, který takové rozhodnutí vydal, a nikoli v požadavku na zrušení meritorně evidentně správného procesního rozhodnutí, byť obsahujícího formální vady.

Další stěžovatelova námitka se týká výkladu sousloví "ten, o jehož právu na věc není pochyb", obsaženého v ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu, neboť podle stěžovatele se vyšetřovatel a posléze státní zástupce měl při rozhodování dle tohoto ustanovení zabývat prokázáním vlastnického práva, a nikoli otázkou stěžovatelovy viny. K tomu považuje Ústavní soud za nutné uvést především to, že o tom, zda o případném právu určité osoby na věc je či není pochyb, rozhodují příslušné orgány činné v trestním řízení, a to na základě skutečností zjištěných v dosavadním průběhu řízení a vlastních závěrů z těchto skutečností vyplývajících. Ve stěžovatelově případě došly tyto orgány k závěru, že o právu vedlejšího účastníka na předmětné zboží není pochyb, přičemž důvody k tomuto závěru vedoucí jsou podrobně popsány v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení státního zástupce. Vzhledem k okolnostem případu se rozhodující orgán při odůvodňování svého přesvědčení týkajícího se vlastnického práva k tomuto zboží nemohl vyhnout zmínění existujících skutečností svědčících o stěžovatelově vině. V žádném případě však nelze tvrdit, že odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení se zabývá výhradně otázkou stěžovatelovy viny, a nikoli argumentací svědčící o vlastnickém právu vedlejšího účastníka. V tomto odůvodnění jsou naopak podstatné okolnosti svědčící o tomto vlastnickém právu velmi podrobně rozvedeny.

Závěry vyšetřovatele a státního zástupce byly ostatně následně potvrzeny i v rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 9. 2001, čj. 4 T 98/2001 - 849, kterým byl stěžovatel uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže předmětného zboží. V odvolacím řízení má stěžovatel možnost využít všech zákonných prostředků k ochraně svých práv, včetně následné ústavní stížnosti proti meritorním rozhodnutím v jeho věci.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. května 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru