Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 498/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.498.15.1
Datum podání16.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 199


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 498/15 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. S., právně zastoupeného JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 3, Vinohradská 126, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 2014, č.j. 2 T 25/2014-527, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2014, č.j. 7 To 163/2014-560, a Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, č.j. 8 Tdo 1347/2014-35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavcích 1 a 3 písmeno d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let do věznice s ostrahou. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Městský soud v Praze zamítl; dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť bylo podáno z jiného než dovolacího důvodu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že opakuje své námitky, spočívající v tom, že soud nalézací, a následně i soud odvolací, porušily jeho právo opomenutím navržených důkazů. Ač se jednalo o důkazy proveditelné, kdy požadoval zdokumentování obsahu dvou jím předložených mobilních telefonů, soudy tak neučinily. Trestní řízení přitom bylo založeno na rozporu výpovědí jeho a svědkyně, které soud uvěřil, aniž by získal objektivní informace právě z mobilních telefonů. Dále soudy neprovedly další navržené výslechy svědků; za nesprávné považuje prvotní výslechy na Policii ČR bez účasti obhájce; za nevěrohodný považuje znalecký posudek z oboru psychiatrie; a některé další. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Stěžovatel ústavní stížnost doplnil, když v novém podání zopakoval své námitky a poukázal i na judikaturu Ústavního soudu k problematice opomenutých důkazů (sp. zn. III. ÚS 61/94 a sp. zn. III. ÚS 95/97).

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 2 T 25/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel byl odsouzen pro týrání přítelkyně, přičemž v takových případech může být rozhodování založeno na dvou protikladných tvrzeních pachatele a poškozené. V projednávaném případě však orgány činné v trestním řízení provedly důkladné dokazování a nalézací soud tak nevycházel pouze z tvrzení poškozené, ale celé řady důkazů, které tvoří logický celek.

Soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení znovu hodnotit (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219, http://nalus.usoud.cz). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další důkazy navrhované stěžovatelem, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odstavce 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku a stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud by si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splnění těchto podmínek, navzdory prostému nesouhlasu stěžovatele, potvrdil jak soud odvolací, tak i soud dovolací, a to přesto, že dovolání bylo odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného než dovolacího důvodu.

Nepřípadný je i odkaz na judikaturu Ústavního soudu. Neprovedení navržených důkazů za současného uznání viny stěžovatele by znamenalo porušení procesních zásad a spravedlivého procesu, ovšem jen za situace, kdy hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Naopak stěžovatel mimo svůj nesouhlas, který ovšem není způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti, neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí i z předloženého spisu je patrné, že soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru