Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 498/12 #2Nález ÚS ze dne 11.04.2012Přípustnost odvolání proti výroku o nákladech řízení u bagatelních sporů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
Zastoupení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 77/65 SbNU 73
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.498.12.2
Datum vyhlášení03.05.2012
Datum podání13.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 2 odst.1, čl. 2 odst.3, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.3 písm.g, § 13 odst.3

7/2009 Sb.

99/1963 Sb., § 150, § 142, § 157 odst.2, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jde-li o rozsudek v bagatelní věci podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, není odvolání přípustné ani proti vedlejším výrokům (např. výroku o nákladech řízení). Pokud obecný soud výše uvedené ustanovení ignoruje a o odvolání věcně rozhodne, postupuje v rozporu s čl. 2 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky E. M. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 11. 4. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 538/2011-32 ze dne 21. prosince 2011, a to pro rozpor s čl. 2 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň přikázal účastníkovi řízení zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Narativní část

Stěžovatelka napadla postup městského soudu, který rozhodl o odvolání proti nákladům řízení za zastupování advokátem, aniž zohlednil, že se jednalo o řízení, v němž bylo předmětem žaloby peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč (tzv. bagatelní věc), konkrétně částka 1 450 Kč s příslušenstvím.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomenul, že z ústavněprávního hlediska není občanské soudní řízení povinně dvoustupňové a vyloučení vybraných rozhodnutí z odvolacího přezkumu (např. rozhodnutí dle § 202 odst. 2 o. s. ř.) z ústavních mezí nevybočuje (nález sp. zn. III. ÚS 96/06). Jde-li o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009), není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení.

V projednávané věci bylo rozhodnuto v řízení, v němž nebylo odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Logicky je nutné dovodit, že není-li odvolání přípustné ve věci samé, není přípustné ani proti vedlejším výrokům obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně, tedy např. proti výroku o náhradě nákladů řízení. Městský soud v daném případě ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ignoroval a o odvolání věcně rozhodl, čímž zasáhl do základních práv a svobod stěžovatelky.

Senát Ústavního soudu nad rámec nálezu uvedl, že otázce přezkumu přiměřenosti hranice, která vylučuje u bagatelních sporů přístup k odvolacímu soudu (zákon č. 7/2009 Sb. zvýšil původní částku 2 000 Kč na 10 000 Kč), bude věnována pozornost v přiléhavějším případě.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl. 2 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 498/12 ze dne 11. 4. 2012

N 77/65 SbNU 73

Přípustnost odvolání proti výroku o nákladech řízení u bagatelních sporů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 11. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 498/12 ve věci ústavní stížnosti E. M. proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 538/2011-32 ze dne 21. prosince 2011 ve věci náhrady nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace, IČ: 70889660, se sídlem Kundratka 19, 180 00 Praha 8 - Libeň, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Městský soud v Praze tím, že věcně rozhodl o odvolání v tzv. bagatelní věci, porušil čl. 2 odst. 2 (zákaz uplatňovat státní moc mimo případy a meze, které zákon stanoví), čl. 2 odst. 3 (zákaz nutit jiného k tomu, co zákon neukládá), čl. 11 odst. 1 (právo na vlastnictví a jeho ochranu) a čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 538/2011-32 ze dne 21. prosince 2011 se proto ruší.

III. Účastník řízení je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 7 200 Kč k rukám JUDr. S. Č., advokáta, a to do tří dnů od právní moci nálezu.

Odůvodnění:

1. Návrhem doručeným dne 13. 2. 2012 ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí, jímž byl změněn výrok III o náhradě nákladů řízení, jak o ní podle ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") rozhodl nalézací soud (Obvodní soud pro Prahu 9) rozsudkem č. j. 98 C 118/2011-18 ze dne 15. 8. 2011 (výrok I napadeného rozhodnutí), a dále jímž jí byla stanovena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení za řízení před odvolacím soudem (výrok II napadeného rozhodnutí). V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu byla stěžovatelce nově stanovena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové výši 9 840 Kč, což shledala jako rozporné zejména s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadla postup Městského soudu v Praze, který odmítl aplikaci v napadeném rozhodnutí uvedených nálezů Ústavního soudu vztahujících se k právu účastníka na náhradu nákladů řízení za zastupování advokátem, s tím, že zmíněné nálezy řešily případy, kdy náhradu nákladů řízení požadovaly organizace financované ze státního rozpočtu. V souzeném případě však šlo dle Městského soudu v Praze o organizaci příspěvkovou, a proto se nemohou v nálezech Ústavního soudu vyslovené závěry použít. Stěžovatelka dále napadenému rozhodnutí vytkla, že Městský soud v Praze nezohlednil odlišnost sporu v tom, že jde o řízení, v němž je předmětem žaloby činěno peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč (tzv. bagatelní věc), konkrétně o 1 450 Kč s příslušenstvím. Poukázala, že náhradu nákladů řízení by vedlejší účastnice obdržet neměla též proto, že posouzení celého případu z důvodů opakujících se standardních výchozích skutečností (požadována byla náhrada za odtah vozidla) nevyžaduje zastupování advokátem. Stěžovatelka tvrdila, že k úhradě dlužné jistiny nedošlo jen z důvodu překlepu v zadávání bankovního příkazu, jejž podávala několik dnů poté, co si odtažené vozidlo vyzvedla. Uvedeným mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

3. Městský soud v Praze byl vyzván k vyjádření; v podání došlém dne 6. 3. 2012 účastník odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. I přes výslovnou žádost Ústavního soudu se nezabýval ani přípustností odvolání vedlejšího účastníka ani k výzvě soudu nenavrhl, jak má být o ústavní stížnosti rozhodnuto; vyslovil však souhlas s upuštěním od ústního jednání.

4. Vedlejší účastnice byla vyzvána k vyjádření; podáním ze dne 29. 2. 2012 se obšírně zabývala otázkou, zda jsou na příspěvkovou organizaci aplikovatelné závěry dosavadní judikatury Ústavního soudu týkající se náhrady nákladů řízení spočívající v odměně za zastoupení advokátem; rozhodnutí odvolacího soudu označila za správné a navrhla ústavní stížnost odmítnout. Výslovný (ne)souhlas s upuštěním od ústního jednání nesdělila, a proto byl souhlas v souladu s poskytnutým poučením presumován (§ 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 o. s. ř.).

5. Uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána k replice; v ní stěžovatelka podáním ze dne 14. 3. 2012 polemizovala se závěry vedlejší účastnice stran účelnosti zastupování příspěvkové organizace advokátem, zopakovala některá tvrzení a setrvala na svém návrhu, přičemž vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

6. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje vázanost petitem návrhu, nikoli jeho odůvodněním, tj. argumenty, které navrhovatel uvádí [viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.); Pl. ÚS 20/93 ze dne 14. 6. 1994 (N 33/1 SbNU 245; 141/1994 Sb.); I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)]. Je proto oprávněn posoudit návrh i z jiných hledisek ochrany ústavnosti, než která jsou uvedena v odůvodnění návrhu.

7. Z ústavněprávního hlediska není občanské soudní řízení povinně dvoustupňové a vyloučení vybraných rozhodnutí (např. rozhodnutí vyjmenovaných v § 202 odst. 2 o. s. ř.) z odvolacího přezkumu z ústavních mezí nevybočuje (srov. rozhodnutí ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 96/06, dostupné in http://nalus.usoud.cz).

8. Jak sám Městský soud v Praze v jednom ze svých rozhodnutí shledal, "jde-li o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení" [viz právní větu z usnesení sp. zn. 14 Co 245/2001 ze dne 31. 8. 2001, dostupného v Automatizovaném systému právních informací (ASPI) - rozhodnutí ASPI ID: JUD22956CZ].

9. Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že ve věci nebylo rozhodnuto ani rozsudkem pro zmeškání ani rozsudkem pro uznání; odvolání bylo projednáno a věcně o něm bylo rozhodnuto v řízení, v němž není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Z uvedeného je nutné dovodit, že není-li odvolání přípustné ve věci samé, není přípustné ani proti vedlejším výrokům obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně, tedy např. proti výroku o příslušenství, o lhůtě k plnění, o předběžné vykonatelnosti nebo výroku o náhradě nákladů řízení.

10. Z uvedeného plyne, že Městský soud v Praze rozhodoval tam, kde mu to zákon neumožňuje, čímž porušil zákaz uplatňovat státní moc mimo případy a meze stanovené zákonem (čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jestliže stěžovatelce stanovil povinnost k peněžitému plnění, pak ji nutil činit to, co zákon neukládá, a tím zároveň zasáhl do jejích majetkových poměrů (čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Porušil-li "odvolací" soud kogentní ustanovení procesního předpisu uvedeným způsobem, pak relevantně zasáhl i do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

11. Protože shora uvedené plně odůvodňuje zásah Ústavního soudu, shledal Ústavní soud nadbytečným, aby se zabýval i námitkami uvedenými v ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud nad rámec nosných důvodů zdůrazňuje, že zákonodárce zřejmě oprávněně označil spory o peněžitá plnění do 2 000 Kč jako spory "bagatelní", nicméně zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byla tato částka zvýšena na 10 000 Kč. Z pohledu vnitřní konzistence právního řádu jde o částku určenou nahodile, neboť kupř. u trestných činů, k jejichž spáchání jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu vyžaduje vznik škody, je rozhodující částkou 5 000 Kč; z pohledu reálných příjmů obyvatelstva se současná "bagatelní" částka téměř rovná průměrnému, měsíčně poskytovanému, starobnímu důchodu, anebo polovině průměrného měsíčního čistého výdělku (mzdě) zaměstnance (blíže viz internetové stránky Českého statistického úřadu http://www.czso.cz a Ministerstva práce a sociálních věcí http://www.mpsv.cz/cs/). Protože v souzené věci šlo o peněžité plnění nepřevyšující hranici 2 000 Kč, neměl senát Ústavního soudu prostor, aby řízení přerušil a plénu Ústavního soudu předložil návrh na zrušení právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Uzavírá proto, že se otázce přezkumu přiměřenosti hranice, která vylučuje přístup k odvolacímu soudu, bude věnovat v přiléhavějším případě.

13. Stěžovatelka podala návrh, aby Ústavní soud uložil státu povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem, a to podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tomuto návrhu by Ústavní soud vyhověl tehdy, byla-li by stěžovatelka v takové hmotné a sociální situaci, kdy by neměla dostatečné likvidní prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením advokátem nebo by neměla dostatečný majetek, který by jí umožňoval potřebné prostředky získat. V daném případě je však zřejmé, že ústavní stížnost již byla podána advokátem, a proto v tomto případě není namístě postupovat podle uvedeného zákonného ustanovení.

14. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavnímsoudu hradí náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení platí zásadně, pokud Ústavní soud nevyužije své pravomoci svěřené mu ustanovením § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož může v odůvodněných případech a podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi náklady řízení; uložení této povinnosti není automatické, Ústavní soud k němu přistupuje toliko výjimečně.

15. Ústavnísoud shledal daný případ za natolik mimořádný, že je namístě aplikovat ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a uložit účastníkovi řízení povinnost, aby uhradil stěžovatelce její náklady řízení. Ústavní soud totiž došel k závěru, že se Městský soud v Praze dopustil jednání, jež vyústilo v újmu, k jejímuž napravení musela stěžovatelka žádat až Ústavní soud. Městský soud v Praze, jenž rozhodoval v senátu (!), ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ignoroval, o odvolání věcně rozhodl, čímž zasáhl do práv a svobod stěžovatelky. Pochybení je natolik evidentní, že není možné omluvit takové jednání ani tím, že by subjektivně nemohl odhadnout dosah svého (nezákonného) jednání.

16. Stěžovatelka má právo na náhradu nákladů řízení před Ústavnímsoudem v celkové výši 7 200 Kč, neboť podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je tarifní hodnotou 25 000 Kč [viz ustanovení § 9 odst. 3 písm. g)], přičemž sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí 2 100 Kč (viz ustanovení § 7 bod 5 zmíněné vyhlášky). Na náhradě hotových výdajů náleží stěžovatelce 300 Kč za jeden úkon právní služby (viz ustanovení § 13 odst. 3 zmíněné vyhlášky). Ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a d) uvedené vyhlášky byly ve věci učiněny 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, ústavní stížnost a replika), tj. 3 x 2 100 Kč a 3 x 300 Kč, celkem 7 200 Kč. Protože nebylo prokázáno, že by zástupce stěžovatelky byl plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu, nebyla stěžovatelce náhrada za uvedenou daň přiznána.

17. Ústavnísoud z důvodů shora vymezených ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru