Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 497/99Usnesení ÚS ze dne 16.02.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
náhrada
PoznámkaNepřijatý návrh stanoviska Pl. ÚS-st 11/2000 pro řízení sp. zn. IV. ÚS 497/99 k nálezu sp. zn. II. ÚS 3/98.
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.497.99
Datum podání11.10.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

128/1946 Sb., čl.

5/1945 Sb., čl.

87/1991 Sb., § 3 odst.2, § 3 odst.4, § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 497/99 ze dne 16. 2. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 497/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. G., zastoupené JUDr. I. B., advokátkou, proti zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 1999, čj. 23 Cdo 1722/98-39, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, čj. 13 Co 71/98-68, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí ČR, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svojí včas podanou stížností domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 1999, čj. 23 Cdo 1722/98-39, kterým bylo zamítnuto jí podané dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, čj. 13 Co 71/98-68, jehož zrušení stěžovatelka rovněž navrhuje, a to s tvrzením, že těmito rozhodnutími ze strany odvolacího i dovolacího soudu došlo ve vztahu k ní k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, když tyto v dosavadních řízeních dospěly k závěru, že stěžovatelka nesplnila podmínky tzv. oprávněné osoby podle § 3 odst. 2, ve spoj. s § 3 odst. l a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu ke stěžovatelce, jmenovitě s ohledem na novelizaci realizovanou zákonem č. 116/1994 Sb., když za základním argumentem pro tento právní závěr ze strany obecných soudů byla skutečnost, že osoby, jimž svědčilo právo žádat podle poválečných restitučních předpisů (podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/146 Sb.) o "obnovu " vlastnického práva k nemovitostem, za které je stěžovatelkou požadována finanční náhrada podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), tohoto práva nikdy nevyužily.

Z obsahu ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 179/97, zjistil, že stěžovatelka se jako neteř původní vlastnice předmětných nemovitostí domáhala na Ministerstvu financí ČR finanční náhrady za dům č.p. 1240 se stavební parcelou č. 1193 a parcelou č. 2153/8 - zahrada v k.ú. J. ve výši 3,000.000,- Kč a za dům čp. 2229 se stavební parcelou č. 2192 v k.ú. J. ve výši 2,000.000,- Kč, s tím, že je oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, konkrétně podle 3 odst. 4, ve spoj. s § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, když majetek původní vlastnice, která byla za druhé světové války deportována do koncentračního tábora, odkud se nevrátila, přešel na základě příklepového rozhodnutí ze dne 15. 7. 1941 na firmu M. M. Tento majetkový převod byl na základě § 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. prohlášen za neplatný, neboť k němu došlo na základě rasové perzekuce, a na majetek byla uvalena národní správa. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo dílem vloženo podle rozhodnutí o přídělu Osidlovacího úřadu a FNM v Praze ze dne 31. 12. 1952 správnímu okresu Jablonec nad Nisou a poté pro Čs. stát - průmyslový kombinát v Jablonci nad Nisou, dílem bylo vloženo pro Čs. stát - MNV v Jablonci nad Nisou, domovní správu na základě konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. podle prohlášení Finančního odboru rady v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 5. 1956. Soud I. stupně žalobu stěžovatelky zamítl, soud II., stupně jeho rozhodnutí v rámci odvolacího řízení potvrdil jako věcně správné a současně návrh stěžovatelky, aby proti svému rozhodnutí připustil dovolání k řešení otázky, zda bylo nutno k zachování restitučního nároku jeho uplatnění ve lhůtách a za podmínek stanovených zákonem č. 128/1946 Sb., zamítl. Za této situace podala proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka s odkazem na § 239 odst. 2 o.s.ř. dovolání, které Nejvyšší soud ČR shledal sice přípustným, nicméně dovolání zamítl, když při řešení uvedené otázky dospěl interpretací § 3 odst. 2, ve spoj. s § 3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, k závěru, že oprávněnou osobou podle těchto ustanovení je fyzická osoba - státní občan ČR, a to při splnění dalších následujících předpokladů:

1. převod (případně přechod) vlastnického práva k věcem, uskutečněný v době nesvobody - tj. v období od 29. září 1938 do 4. května 1945 - byl podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zák. č. 128/1946 Sb. prohlášen za neplatný z důvodů rasové perzekuce,

2. došlo k řádnému uplatnění nároku na vydání věcí podle § 24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. u příslušného správního orgánu nebo podle § 6 a násl. zákona č. 128/1946 Sb. u tehdy příslušného soudu,

3. neuspokojení tohoto nároku po 25. únoru 1948 z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. K výše uvedeným závěrům Nejvyšší soud v ČR pak dále rozvádí, že byť není předpoklad uplatnění práva, resp. nároku, u příslušného orgánu v § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích výslovně zmíněn, vyplývá z úvahy, že nárok mohl být - logicky vzato - po 25. únoru 1948 neuspokojen, a to ať z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích či jiných pouze tehdy, bylo-li právo v době před tímto datem nebo po něm u příslušného orgánu uplatněno. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR, nebylo-li právo uplatněno (nebyl-li uplatněn nárok), nelze dobře uvažovat o jeho neuspokojení proto, že ohledně nároku se žádné řízení nekonalo, a je tak vyloučena úvaha o důvodech jeho neuspokojení, která je podle mínění Nejvyššího soudu ČR z hlediska přiznání statutu osoby oprávněné podle § 3 odst. 2, ve spojení s § 3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích zásadní. Současně uvádí, že důvody neuplatnění práva nemohou mít z hlediska ustanovení § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích význam.

Dále pak ve vztahu k dané sporné věci uzavírá, že za situace, kdy osoby, jimž svědčilo právo žádat podle poválečných restitučních zákonů "obnovu" vlastnického práva k nemovitostem, tohoto práva nevyužily, je třeba konstatovat, že nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů pro naplnění znaků oprávněné osoby podle § 3 odst. 2, v dané věci ve spoj. s § 3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a proto bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto, neboť ze stejných východisek vycházel při interpretaci ust. § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích i odvolací soud.. Naopak stěžovatelka setrvává na právním názoru opačném a domáhá se, aby Ústavní soud posoudil správnost právních závěrů obecných soudů, v důsledku nichž byla krácena na svých výše uvedených ústavních právech.

Nejvyšší soud ČR se obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ministerstvo financí, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že se plně ztotožňuje s napadenými rozsudky obecných soudů, a navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná Ústavním soudem odmítnuta.

Ústavní stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je její polemika s právními názory obecných soudů, které tyto v její věci učinily, a které v podstatě potvrdil Nejvyšší soud ČR v rámci dovolacího řízení, když dospěl k závěrům shora popsaným, přičemž Ústavní soud tyto závěry Nejvyššího soudu ČR v daném případě považuje za ústavně konformní. Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že k obnově vlastnických práv docházelo ex lege - již na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., resp. že k vydání nemovitostí mělo dojít na základě tohoto dekretu bez dalšího, k obnově vlastnických práv nemohlo dojít - stejně jako je tomu podle nynějších restitučních předpisů - teprve po úspěšném ukončení příslušného správního nebo soudního řízení. Ústavní soud se však zabýval otázkou, zda na posuzovaný případ by nebylo možno vztáhnout závěry učiněné Ústavním soudem v jeho nálezu, sp. zn. II. ÚS 3/98 (poté, co plénum Ústavního soudu nepřijalo názor odchylný, s ohledem na specifické znaky tohoto případu - Pl.ÚS-st.-11/2000). V tomto směru však s ohledem na skutková zjištění ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 179/97, plynoucí, dospěl senát k závěru, že skutkové okolnosti tohoto případu jsou odlišné od skutkových zjištění, která Ústavní soud učinil ve věci, sp. zn. II. ÚS 3/98, neboť na rozdíl od dříve souzené věci, ve věci nyní posuzované, nebylo prokázáno, že by dědicové I. H. učinili jakékoliv kroky k tomu, aby jim byl podle poválečných restitučních předpisů majetek navrácen. Stěžovatelka před obecnými soudy uvedla, že pouze z doslechu měla informaci o tom, že syn I. H., který v roce 1948 odešel do zahraničí, žádal o vrácení nemovitosti. Její zástupkyně pak výslovně k dotazu obecného soudu uvedla, že netvrdí, "že by o sporný majetek - nemovitosti - bylo žádáno dle zákona č. 128/1946 Sb.". Závěr o tom, že restituční nároky podle poválečných předpisů k předmětným nemovitostem uplatněny nebyly, učinil také již Okresní soud v Jablonci nad Nisou v rozsudku, čj. 5 C 239/92-29, ze dne 26. 10. 1992, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky, jímž se domáhala stanovení povinnosti J., s.p., v likvidaci, uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, za které se v nynějším řízení domáhala finanční náhrady. Jak je patrno z odůvodnění tohoto rozhodnutí, soud již tehdy učinil závěr, že syn I. H. svůj nárok na vrácení nemovitosti zákonnou cestou neuplatnil, čemuž podle uvedeného soudu nasvědčuje i skutečnost, že nebylo projednáno dědictví po I. H., k čemuž by muselo dojít v případě, že by byl nárok na vrácení nemovitosti uplatněn a byl oprávněný. V této souvislosti je také třeba upozornit na fakt, který Ústavní soud zjistil dotazem u jmenovaného soudu, totiž že stěžovatelka proti označenému rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou nepodala opravný prostředek, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 12. 1992, a je tedy nutno z uvedeného závěru vycházet. Za tohoto skutkového stavu pak závěrům obecných soudů z pohledu ústavně právního nelze nic vytknout a s ohledem na to, že Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. února 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru