Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 497/98Usnesení ÚS ze dne 03.05.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
katastr nemovitostí/vklad
Věcná břemena
katastr nemovitostí/záznam
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.497.98
Datum podání30.11.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 5 odst.1

344/1992 Sb., § 5 odst.5, § 19 odst.1

40/1964 Sb., § 151


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 497/98 ze dne 3. 5. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 497/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. J.R., zastoupeného JUDr. J.N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9.1998, čj. 44 Ca 300/97-19, za účasti Krajského osudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení - Katastrálního úřadu P., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno ve druhé části výroku rozhodnutí Katastrálního úřadu P., ze dne 30. 9. 1997, č.j. 190 10/V 11,3-710/97, o zamítnutí návrhu na vklad práva věcného břemene podle smlouvy ze dne 21. 2. 1997, uzavřené mezi stěžovatelem a J.D., stěžovatel tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť soud mu neposkytl v řízení o opravném prostředku požadovanou soudní ochranu.

Z obsahu spisu Katastrálního úřadu P., jehož součástí je rozhodnutí, čj. 190 10/V 11,3-710/97, Ústavní soud zjistil, že dne 6. 3. 1997 došel Katastrálnímu úřadu pro P., návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to k nemovitostem podle kupní smlouvy ze dne 21. 2. 1997, uzavřené mezi J.D., jako stranou prodávající, a Ing. J.R., jako stranou kupující. Současně účastníci kupní smlouvy navrhovali též provedení vkladu práva věcného břemene, a to konkrétně práva vedení kanalizace a vody po pozemcích č.par.109/4 a 109/5 ve prospěch pozemků č.par. 109/2, 109/3 a 121, vše v k.ú. P. Tento návrh na vklad práv do katastru nemovitostí pak navrhovatelé doplnili podáním ze dne 17. 6. 1997, v němž upřesnili, že se jedná též o návrh na vklad věcného břemene práva chůze a jízdy po shora označených pozemcích ve prospěch pozemků parc.č. 109/2, 109/3a 121, vše v k.ú. P. (na tomto místě považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že ač se tím ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci nezabývaly, že je otázkou, zda tento návrh představoval pouhé upřesnění návrhu původního nebo zda se nejednalo o návrh druhý). Katastrální úřad pro P., návrh na vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni zamítl s odůvodněním, že právní úkon, týkající se zřízení práva odpovídajícímu věcnému břemeni (právo vedení kanalizace a vody, právo chůze a jízdy) je neurčitý, neboť není jasné, kdo je osobou povinnou, kdo osobou oprávněnou, a dále, že se v daném případě jedná o zřízení práva odpovídající věcnému břemeni pouze k části pozemku, neboť na celém pozemku, jak se účastníci domáhají, není fakticky realizovatelné, a proto bylo třeba tuto část vyznačit geometrickým plánem. Podle názoru Katastrálního úřadu pro P., je tedy v daném případě geometrický plán pro určitost a srozumitelnost celé věci nezbytný, neboť v opačném případě by se jednalo o případ, kdy by právo odpovídající věcnému břemeni omezilo vlastnické právo natolik, že by to mohlo vést k jeho úplnému vyloučení a k nemožnosti realizace užitné hodnoty zatížené věci. Krajský soud v Praze toto rozhodnutí Katastrálního úřadu pro P., potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku se v podstatě ztotožnil s argumentací, jež vedla Katastrální úřad pro P., k rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad práva, odpovídacího věcnému břemeni. Jako vady dohody o zřízení věcného břemene označil soud následující skutečnosti. Především absenci výslovného určení, že se věcné břemeno zřizuje ve prospěch vlastníků pozemků č.par. 109/2, 109/3 a 121., vše v k.ú. P., a právní úkon týkající se zřízení věcného břemene je tedy neurčitý, dále neurčitost ve vztahu k vymezení rozsahu ujednaných věcných břemen, neboť pokud účastníci smlouvy zamýšleli sjednat právo chůze a jízdy přes plochu celých zatížených pozemků (což je podle názoru soudu neobvyklé, neboť většinou se právo chůze a jízdy přes cizí pozemek sjednává ve vytýčené trase), bylo třeba toto ujednání ve smlouvě výslovně uvést. Konečně ve vztahu k právu vedení kanalizace a vodovodu nesdílí soud názor účastníků smlouvy, že tímto věcným břemenem lze zatížit pozemky v celé rozloze, neboť z povahy věcného břemene vyplývá, že kanalizace a vodovod lze vést jen po vytýčené části pozemku, proto se soud ztotožnil s názorem Katastrálního úřadu pro P., že ke zřízení práva kanalizace a vodovodu bylo zapotřebí geometrického plánu, který musí být ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neoddělitelnou součástí předložené smlouvy, a předložení geometrického plánu pro zápis takto formulovaného věcného břemene vyplývá z ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Konečně Krajský soud v Praze konstatoval, že dalším důvodem neurčitosti smlouvy o zřízení věcného břemene je skutečnost, že neobsahuje přesné označené osoby, které tuto smlouvu uzavírají.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností a blíže se k obsahu ústavní stížnosti a tvrzením v ní obsaženým nevyjadřuje, ani nenavrhuje, jakým způsobem by mělo být o ústavní stížnosti rozhodnuto.

Katastrální úřad P., jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti, vycházel ve svém vyjádření mimo jiné z toho, že při svém rozhodování respektoval z obecně uznávaných stanovisek, týkajících se institutu věcných břemen, s jmenovitým odkazem na názory publikované v monografii F., a kol.: Zástavní právo a věcná břemena, Brno, 1993, a to zejména ve vztahu k závěrům, které se týkají požadavků na projev vůle, jehož cílem je zřídit věcné břemeno. Těmto kriteriím podle vyjádření stěžovatele neodpovídá znění čl. IV předmětné smlouvy, když stanoví, že " zřizuje se věcné břemeno právo chůze a jízdy a právo vedení kanalizace a vody po pozemcích č. kat. 109/4 a 109/5 ve prospěch pozemků č.kat. 109/2, 109/3 a 121, vše v k.ú. P.". Dále poukazuje na nedostatky návrhu na vklad práva odpovídajícím věcným břemenům, způsob jejich odstranění a na to, že účastníci smlouvy prohlásili, že věcné břemeno je koncipováno tak, že se vztahuje na celý pozemek, a proto k němu není třeba připojovat geometrický plán, a dále že výslovně k dotazu Katastrálního úřadu v P., prohlásili, že kupní smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene jsou samostatnými, a tudíž oddělitelnými právními úkony. Vzhledem k tomu, že Katastrální úřad P., dospěl v řízení o povolení vkladu práva odpovídajícímu věcnému břemeni k závěru, že projev vůle účastníků, týkající se zřízení věcného břemene je neurčitý, když není dáno, kdo je osobou povinnou a kdo osobou oprávněnou z věcného břemene a obsah věcného břemene vymezený jako právo chůze, jízdy, vedení kanalizace a vody po celé ploše pozemků č. 109/4 a 109/5 je prakticky nerealizovatelný, rozhodl o zamítnutí návrhu na vklad. Toto jeho rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze, napadeného ústavní stížností. V závěru svého vyjádření Katastrální úřad zdůrazňuje, že ústavní stížnost je neoprávněná a jejím smyslem je pokus o rehabilitaci nevyvedené listiny ze strany jejího zhotovitele, a to pokus již opakovaný. Podle názoru Katastrálního úřadu pro P., se jedná o nebezpečný precedens, jehož následkem by mohlo být zahlcení Ústavního soudu k přezkoumávání rozhodnutí krajských soudů, vydaných podle hlavy třetí části páté o.s.ř., jelikož většina těchto rozhodnutí má stejnou nebo obdobnou obsahovou náplň jako ta, o které má být Ústavním soudem rozhodováno. Ze všech výše uvedených důvodů Katastrální úřad pro P., navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti v podstatě rekapituluje průběh dosavadních řízení a polemizuje s názory, vyslovenými ve věci dosud rozhodujícími orgány veřejné moci, a to se závěrem, že orgány veřejné moci při posuzování obsahu smlouvy v podstatě přesáhly rozsah přezkumné pravomoci, která jim vyplývá z § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., a navrhuje proto, aby byl rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen, neboť tím, že v něm nebylo vyhověno stěžovatelovým námitkám, nebyla stěžovateli poskytnuta požadovaná soudní ochrana, a tím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní soud v úvahu jak argumenty uváděné orgány veřejné moci na podporu jejich závěru, že při rozhodování o návrhu na povolení vkladu práva odpovídajícímu věcnému břemeni nebyla krácena práva účastníků smlouvy, tak argumenty stěžovatele. Především považuje za podstatné uvést, že katastrálnímu úřadu v rámci jeho přezkumné činnosti přísluší přezkoumávat, a to podle § 5 odst. 1 psím. c) zákona č. 265/1992 Sb., zda právní úkon, týkající se zřízení jiného práva (v daném případě práva odpovídajícího věcnému břemeni), je určitý a srozumitelný. V tomto směru nelze postupu orgánů veřejné moci vytknout, že by v důsledku toho, že se otázkou určitosti právního úkonu zabývaly, nějakým způsobem krátili stěžovatele na jeho právech. V dané věci se jak Katastrální úřad pro P., tak následně Krajský soud Praha, při posuzování určitosti právního úkonu, směřujícího ke zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni, shodly, že právní úkon je neurčitý z několika důvodů.

Ústavní soud, a to při plném respektování toho, co uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích ke svému postavení jako orgánu soudní kontroly ústavnosti, považuje za vhodné k těmto argumentům orgánů veřejné moci uvést postupně následující.

Ústavní soud nesdílí závěry orgánů veřejné moci, kterými dovozují, že neurčitost právního úkonu je dána proto, že v daném případě nebyla věcná břemena sjednána k části pozemku. Ve vztahu k právu chůze a jízdy, k němuž Krajský soud v Praze zaujal názor, že je neobvyklé, aby bylo sjednáno přes celou plochu zatížených pozemků, a pokud to byl úmysl účastníků, bylo třeba toto ujednání ve smlouvě výslovně uvést, považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že z argumentace Krajského soudu v Praze lze dovodit, že možnost zřídit právo chůze a jízdy jako věcné břemeno k celé ploše zatížených pozemků nevylučuje (byť to označuje za neobvyklé), nicméně podmiňuje toto řešení výslovným ujednáním o tom, že zatížení se týká celého pozemku. Tato argumentace podle mínění Ústavního soudu však neobstojí, naopak výkladově lze dovodit, že pokud účastníci smlouvy právo výslovně nezúží k části pozemku, je třeba vycházet z toho, že bylo sjednáno k celé ploše, a katastrálnímu úřadu pak v rámci jeho přezkumné činnosti nepřísluší posuzovat, jak bude jeho obsah v takovém případě realizován. Lze si samozřejmě představit možné spory z výkonu takto koncipovaného práva odpovídajícího věcnému břemeni vzniklé, nicméně jejich eventuální řešení již spadá do pravomoci jiných orgánů, konkrétně obecných soudů. Stejně tak podle názoru Ústavního soudu neobstojí závěr orgánů veřejné moci, že právo vedení kanalizace a vody v podobě věcného břemene nelze sjednat k celé ploše pozemku. Aniž by Ústavní soud zabíhal do uvádění konkrétních příkladů, lze v této souvislosti poukázat minimálně na vztah k případnému řízení o povolení stavby kanalizace a vodovodu, vedoucí přes cizí pozemek, v němž musí stavebník prokázat, že má odpovídající majetkoprávní titul, který jej opravňuje na pozemku takovou stavbu realizovat. Takovým právem může být právě právo odpovídající věcnému břemeni. Lze ovšem asi stěží spravedlivě po účastnících smlouvy o zřízení práva vedení kanalizace a vedení vody (přesněji vodovodu, vodovodní přípojky) požadovat, aby v době uzavírání smlouvy o zřízení věcného břemene dokázali přesně vymezit a geometricky oddělit tu část pozemku, po níž bude kanalizační či vodovodní řád probíhat. Navíc považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že i v případě, kdy by předmětem návrhu na vklad bylo právo odpovídající věcnému břemeni k části pozemku, byl by geometrický plán přílohou předmětné smlouvy a ne její neoddělitelnou součástí, jak ve svých rozhodnutích tvrdí ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci, neboť předmět zápisu (v daném případě právo odpovídající věcnému břemenu) není třeba zobrazit do katastrální mapy.

Pokud však jde o další důvod, o který orgány veřejné moci opírají svůj závěr o neurčitosti předmětného právního úkonu, totiž že formulace obsažená v čl. IV smlouvy, který se týká věcných břemen, a znějící: " zřizuje se" věcné břemeno ..."ve prospěch pozemků", zaslouží podle mínění Ústavního soudu pozornost, a nelze jej - na rozdíl od závěrů, týkajících se rozsahu věcného břemene - odmítnout.

Konstatováním existence jediného důvodu, kterým by byl naplněn znak neurčitosti právního úkonu týkajícího se zřízení věcného břemene, je dostačujícím pro zamítnutí návrhu na jeho vklad. V daném případě jde o určení, zda skutečná vůle, kterou účastníci smlouvy měli, tedy vůle sjednat právo chůze a jízdy a právo vedení kanalizace a vody jako věcná břemena, jimi byla určitě vyjádřena, případně, zda eventuální neurčitost vyjádření jako vada projevu není odstranitelná výkladem podle § 35 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. Lze přisvědčit názoru orgánů veřejné moci, že znění čl. IV, kde jednak namísto označení subjektu, které právo odpovídající věcnému břemenu zřizuje, je použita neurčitá formulace "zřizuje se" a dále kde je toto právo zřizováno "ve prospěch pozemku" , namísto formulace "ve prospěch vlastníka pozemku", je natolik neurčité, že je vadou obsahu projevu účastníků předmětného právního úkonu. Bylo třeba posoudit, zda je tato neurčitost odstranitelná výkladem podle § 35 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, či zda je opodstatněné tvrzení stěžovatele, že pokud ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci setrvávají na stanovisku, že jde o neurčitost právního úkonu, je třeba tento jejich přístup označit za projev porušení práva na požadovanou soudní ochranu. Ústavní soud se v daném případě kloní k závěru, že tomuto tvrzení stěžovatele nelze přisvědčit, a proto neshledal ústavní stížnost za důvodnou. K tomuto závěru vede Ústavní soud skutečnost, že absenci označení osoby oprávněné a povinné z výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu nelze dovodit ani za pomoci výkladu podle § 35 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. Nezbylo tudíž než přisvědčit tomu, že kvalifikování této skutečnosti orgány veřejné moci jako vady právního úkonu, a to vady spočívající v neurčitosti jejich projevu, je správné, a proto z tohoto důvodu vydané rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad práva odpovídajícího věcnému břemenu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, je třeba kvalifikovat jako rozhodnutí vydané v souladu se zákonem.

Ústavní soud po posouzení výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že orgány veřejné moci v řízení o povolení návrhu na vklad neporušily jeho právo na spravedlivé projednání věci a soudní ochranu, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru