Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 495/05 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
soudce/podjatost
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.495.05.1
Datum podání12.08.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., § 40 odst.2, čl. 36

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 40 odst.2

141/1961 Sb., § 125 odst.1, § 30, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 495/05 ze dne 27. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. K. S., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, U Nikolajky 5, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 26/2002 ze dne 30. 6. 2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 122/03 ze dne 30. 10. 2003, usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 212/2004 ze dne 11. 3. 2004, rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 44/2004 ze dne 14. 4. 2004, usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 162/2005 ze dne 3. 3. 2005, usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 31/2005 ze dne 20. 4. 2005, usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1532/2005 ze dne 1. 3. 2006, rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 31/2006 ze dne 12. 4. 2006, usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1060/2006 ze dne 26. 10. 2006, rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 121/2006 ze dne 12. 12. 2006 a usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1032/2007 ze dne 4. 10. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2005 a doplněnou podáními ze dne 15. 6. 2006, 27. 7. 2007 a 14. 12. 2007 se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 26/2002 ze dne 30. 6. 2003 společně s E. T., M. N., P. V. a J. S. uznán vinným pro skutky kvalifikované jako trestné činy a popsané ve výroku tohoto rozsudku, přičemž konkrétně stěžovatel byl uznán vinným přípravou trestného činu vraždy podle ustanovení § 7 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona, trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona a trestným činem vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků podle § 185a odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustit jednáním pro společnost nebezpečného, které záleželo v organizování trestného činu vraždy, ve spolčení, návodu a pomoci v úmyslu jiného usmrtit a zakrýt jiný trestný čin a z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky, přičemž nedošlo k pokusu ani k dokonání trestného činu. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci samonabíjecí postole AP, zásobníku, tří jednohranných palných zbraní, tří náhradních hlavní k těmto palným zbraním a 22 ks nábojů ráže 6,35 mm Browning.

3. Na základě odvolání obžalovaných i krajského státního zástupce Vrchní soud v Praze jednak rozsudkem sp. zn. 8 To 122/03 ze dne 30. 10. 2003 napadený rozsudek soudu I. stupně mimo jiné částečně zrušil, a to ve výroku, kterým byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci a znovu rozhodl o zabrání zbraní, dále rozsudkem sp. zn. 8 To 44/2004 ze dne 14. 4. 2004 na základě závazného pokynu Nejvyššího soudu vydaného v usnesení sp. zn. 6 Tdo 212/2004 ze dne 11. 3. 2004 výrok napadeného rozsudku podle § 265s odst. 1 trestního řádu doplnil tak, že podle § 256 trestního řádu byla zamítnuta odvolání krajského státního zástupce v Českých Budějovicích, podaná v neprospěch obžalovaných Ing. K. S., E. T., M. N. a P. V.

4. Proti oběma rozsudkům Vrchního soudu v Praze podali dovolání jak stěžovatel, tak E. T. a nejvyšší státní zástupkyně. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 162/2005 ze dne 3. 3. 2005 odmítl dovolání stěžovatele i E. T., rozhodl o jejich vazbě a oba rozsudky vrchního soudu ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce v části směřující proti výrokům o trestech odnětí svobody uložených stěžovateli, E. T. a M. N. zrušil, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 31/2005 ze dne 20. 4. 2005 zamítl odvolání krajského státního zástupce v Českých Budějovicích v části směřující proti výrokům o trestech odnětí svobody uložených stěžovateli, E. T. a M. N. Nejvyšší soud pak usnesením sp. zn. 3 Tdo 1532/2005 ze dne 1. 3. 2006 rozhodl o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podané mimo jiné i v neprospěch stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 31/2005 ze dne 20. 4. 2005 tak, že napadené usnesení vrchního soudu v části směřující proti výrokům o trestech odnětí svobody uložených i stěžovateli zrušil, současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, dále rozhodl i o vzetí stěžovatele do vazby.

6. Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 31/2006 ze dne 12. 4. 2006 podle § 258 odst. 3 trestního řádu částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 26/2002 ze dne 30. 6. 2003, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody u stěžovatele a E. T. Současně tímto rozsudkem Vrchní soud v Praze znovu rozhodl mimo jiné tak, že stěžovatel se podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazuje pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.

7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 31/2006 ze dne 12. 4. 2006 podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1060/2006 ze dne 26. 10. 2006 zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 31/2006 ze dne 12. 4. 2006 a i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby předmětnou věc v potřebného rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

8. Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 121/2006 ze dne 12. 12. 2006 částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 26/2002 ze dne 30. 6. 2003 ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u stěžovatele i obou dalších obžalovaných a znovu podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků, přičemž pro výkon tohoto trestu se zařazuje do věznice s dozorem. E. T. a M. N. byli odsouzeni rovněž k trestu odnětí svobody v trvání 12 roků, přičemž E. T. byla pro jeho výkon zařazena do věznice s dohledem a M. N. do věznice s dozorem.

9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 121/2006 ze dne 12. 12. 2006 podali dovolání všichni tři odsouzení. Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 1032/2007-2163 ze dne 4. 10. 2007 dovolání odmítl jako dovolání, která byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu.

II.

10. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti ze dne 12. 8. 2005 napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. 17 T 26/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 122/03 ze dne 30. 10. 2003 a usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 162/2005 ze dne 3. 3. 2005. Stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky trestního řízení a obsáhle odůvodnil v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že ve věci nerozhodovaly nezávisle a nestranně, porušily princip presumpce neviny, nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, důkazy vyložily zcela jednostranně a opomenuly důkazy navrhované obhajobou. Stěžovatel dále tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení byl zkrácen ve svém právu na obhajobu, postup policie i krajského státního zástupce byl podjatý a nezákonný, přičemž ze strany státního zástupce došlo k porušení zásady legality a oficiality. Porušení základních zásad trestního řízení zajišťujících mu rovné postavení pak stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy nereagovaly na jeho uplatněné námitky, důsledně nevysvětlily odmítnutí navržených důkazů obhajobou a vzniklé pochybnosti nevyložily ve prospěch obviněného. Závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího o tom, že stěžovatel byl z trestné činnosti usvědčen věrohodnou výpovědí E. T., jsou podle názoru stěžovatele v extrémním rozporu s dalšími skutkovými zjištěními provedenými soudy. Stěžovatel současně v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, II. ÚS 291/2000 a II. ÚS 215/99.

11. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 2006 stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 78/01, ve kterém je mj. řešena otázka použití důkazu z jiné trestní věci stran viny stěžovatele, přiložil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 6/2005 ze dne 14. 3. 2006, kterým byl společně s dalšími osmi spoluobžalovanými zproštěn obžaloby pro skutky kvalifikované jako trestné činy uvedené ve výroku tohoto rozsudku a napadl další ve věci vydaná rozhodnutí, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 212/2004 ze dne 11. 3. 2004, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 122/03 ze dne 14. 4. 2004, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 31/2005 ze dne 20. 4. 2005, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1532/2005 ze dne 1. 3. 2006 a rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 31/2006 ze dne 12. 4. 2006. Stěžovatel je toho názoru, že Vrchní soud v Praze v posledně napadeném rozhodnutí nereflektoval při úvaze o vině a trestu skutečnosti vyplývající ze shora citovaného zprošťujícího rozsudku vydaného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2005 dne 14. 3. 2006.

12. Podáním ze dne 27. 7. 2007 stěžovatel rozšířil ústavní stížnost o další rozhodnutí, a to o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1060/2006 ze dne 26. 10. 2006 a rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 121/2006 ze dne 12. 12. 2006.

13. V posledním doplnění ústavní stížnosti ze dne 14. 12. 2007 rozšířil stěžovatel ústavní stížnost o návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1032/2007 ze dne 4. 10. 2007. Jeho hlavní námitky se týkaly nesprávného hmotněprávního posouzení celé věci obecnými soudy s tím, že podle jeho názoru mu byl v konečném důsledku uložen trest ve zvýšené trestní sazbě kvalifikované skutkové postaty, který byl soudy odůvodňován spácháním určitého trestného činu, ač byl pro tento trestný čin zcela zproštěn obžaloby podle ustanovení § 226 písm. a) trestního řádu. Tím obecné soudy porušily stěžovatelovo právo zaručené mu čl. 40 odst. 5 Listiny na řádný a spravedlivý proces, který zahrnuje i právo nebýt souzen dvakrát a nebýt odsouzen pro trestný čin, pro který byl již pravomocně zproštěn obžaloby. Závěrem stěžovatel napadl neúměrnou délku řízení, která se z jeho pohledu i pohledu spoluobviněných jeví téměř jako "neskončitelný proces", přičemž neustálé změny v procesním postavení obviněných jsou v rozporu se zásadou právní jistoty.

14. Ústavní soud v posuzované věci vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelem a nejvyšší státní zástupkyní podávaných opravných prostředcích. Ústavní soud konstatuje, že jsou splněny předpoklady pro rozhodnutí i o rozhodnutích, které byly napadeny v doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 2006, 27. 7. 2007 a 14. 12. 2007.

15. Ústavní soud si k posouzení celé věci vyžádal trestní spis vedený Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 26/2002.

III.

16. Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vyvozenými skutkovými zjištěními. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

17. Ústavní soud se námitkami stěžovatele podrobně zabýval a konstatuje, že stěžovatel své námitky rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu odvolacích i dovolacích řízení, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o zprošťující výrok. Obecné soudy se předmětnými námitkami zabývaly a ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily, na základě jakých skutečností neuvěřily výpovědi stěžovatele, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, se ve věci rozhodující soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí.

18. Vzhledem ke skutečnosti, že těžiště námitek stěžovatele spočívá v důkazním řízení, je nutno, z pohledu ústavněprávního, stanovit podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, usnesení č. 1, str. 451].

19. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit skupinu případů situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.

20. Další skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.

21. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

22. V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů.

23. Ústavněprávní pochybení takto naznačená v postupu obecných soudů v trestní věci stěžovatele Ústavní soud neshledal. S výhradami stěžovatele k provedeným důkazům i k zamítnutí dalších návrhů na dokazování se velmi podrobně vypořádal soud prvního stupně na str. 69 až 87 svého rozsudku (č. listu 1086 až 1104), když mimo jiné uvedl, že "...další návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty jako nedůvodné a nadbytečné. Provedené důkazy v rozsahu popsaném jsou dostačující k tomu, aby byla učiněna skutková zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu)." Vrchní soud v Praze se pak v rozsudku sp. zn. 8 To 122/03 ze dne 30. 10. 2003 s námitkami stěžovatele vznesenými v odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně vypořádal na str. 6 a 7 (č. listu 1329 a 1330) svého rozhodnutí. Ani Vrchní soud v Praze oprávněnost námitek stěžovatele vznesených k důkaznímu řízení neshledal.

24. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 (in http://nalus.usoud.cz) uvedl, že "Právo na provádění důkazů navržených obžalovaným, včetně práva na předvolání a výslech svědka, není právem neomezeným, nýbrž naopak předpokládá jistou míru diskrece ze strany soudu, zda navržené důkazy mohou přispět k dostatečnému zjištění o skutečném skutkovém průběhu. Z ústavněprávních hledisek je tedy akceptovatelné, pokud soud návrhu nevyhoví, přičemž v odůvodnění rozhodnutí vyloží, z jakých důvodů tomuto návrhu nevyhověl." Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", samotným účelem trestního řízení je i "fair" proces (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález č. 24, str. 153). Avšak za situace, kdy soud návrhu na provedení důkazu nevyhoví, neznamená to, pokud vysvětlí důvody, které ho k zamítnutí návrhu na provedení důkazu vedly, porušení rovného postavení účastníků.

25. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Co se týká nevyslechnutí některých svědků, Evropský soud uvádí, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy nezaručuje obžalovanému neomezené právo dosáhnout předvolání svědků a že národnímu soudci přísluší rozhodovat o nutnosti či prospěšnosti předvolání jistého svědka, pokud "zdůvodní, proč se rozhodl nepředvolat svědky, jejichž výslech je požadován" (srov. N. proti České republice, 2003). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (viz Coeme a další proti Belgii, 2004). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1977). Tyto závěry, ke kterým Evropský soud dospěl, byly v provedeném trestním řízení obecnými soudy respektovány. Obecné soudy řádně odůvodnily odmítnutí návrhu stěžovatele na provedení dalších důkazů včetně návrhu na přibrání znaleckého ústavu pro trvající názorový střet znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie.

26. Ústavní soud nemůže taktéž přisvědčit oprávněnosti námitky stěžovatele, týkající se použití důkazu z jiné trestné činnosti včetně odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 78/01. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že použití materiálů - žádosti Úředního soudu v Koblenzi a Ministerstva spravedlnosti Rakouské republiky o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do těchto států, jako důkazů svědčících pro závěr o vině stěžovatele, je v rozporu s principem presumpce neviny, neboť tyto materiály se týkají věcí, v nichž stěžovatel doposud odsouzen nebyl. K tomu Ústavní soud zjistil, že v posuzovaném případě nebyly z řízení před Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 40 T 6/2005 použity žádné materiály jako důkazy, ani na tyto materiály nebylo odkazováno. Z uvedeného důvodu je vznesená námitka nepřípadná.

27. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítal, že v řízení před obecnými soudy nebylo respektováno procesní pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (Sbírka rozhodnutí, svazek 28, usnesení č. 37, str. 447), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.

28. Stěžovatel dále vznesl námitky, které se týkaly postupu a podjatosti policejních orgánů, podjatosti státního zástupce JUDr. Barnabáše Lišky či podjatosti senátu ve věci rozhodujícího soudu prvního stupně. Ústavní soud zjišťuje, že tyto námitky nebyly v průběhu trestního řízení orgány činnými v trestním řízení shledány jako důvodné. Stěžovatel byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájci a nebylo mu bráněno v uplatňování jeho procesních práv. Pokud ve věci rozhodující orgány činné v trestním řízení jeho námitky neposoudily jako důvodné, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení základních práv stěžovatele.

29. Ústavní soud připomíná, že důvodem, pro který byla Nejvyšším soudem jeho usneseními sp. zn. 3 Tdo 162/2005 ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1532/2005 ze dne 1. 3. 2006 a sp. zn. 3 Tdo 1060/2006 ze dne 25. 10. 2006 zrušena příslušná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, nebylo pochybení v otázce viny stěžovatele, ale splnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 40 odst. 2 trestního zákona ve vztahu k výši trestu. Podle tohoto zákonného ustanovení může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Vrchní soud v Praze se ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2006 č. j. 7 To 121/1932 možností použití ustanovení § 40 odst. 2 trestního zákona podrobně zabýval a dospěl k závěru, že není namístě (č. listu 1938). Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 4. 10. 2007 č. j. 3 Tdo 1032/2007-2163 k dovolání všech tří odsouzených uzavřel, "..že tvrzení, že soud druhého stupně nakonec neaplikoval moderační ustanovení vyjádřené v ustanovení § 40 odst. 2 trestního zákona (neshledal důvody k moderaci trestu resp. nenašel dostatek přiléhavých argumentů k jejímu použití, což nevyloučil ani Nejvyšší soud, který ve věci opakovaně rozhodoval) nepředstavuje námitky, které by naplňovaly jimi užitý dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu." Ústavní soud neshledal takto učiněné závěry v rozporu s ústavním pořádkem.

30. Ústavní soud rovněž neshledal důvodné námitky stěžovatele, kterými vytýkal Nejvyššímu soudu a Vrchnímu soudu v Praze, že ve svých rozhodnutích nezohlednily rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 6/2005 ze dne 14. 3. 2006, kterým byl stěžovatel (i všichni další spoluobžalovaní) zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu organizátorství k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k § 255 odst. 1, 3 trestního zákona a trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 12, odst. 4 písm. a) trestního zákona. Jednalo se o skutek, jehož se měl stěžovatel podle soudu prvního stupně dopustit a tento se právě snažil zakrýt přípravou vraždy. Jak obecné soudy opakovaně judikovaly - naposledy Vrchní soud v Praze v rozsudku sp. zn. 7 To 121/2006 ze dne 12. 12. 2006 na str. 4 až 6 (č.listu 1935 až 1937) - výrok o vině se stal pravomocným dne 30. 10. 2003. Senát 7 To vrchního soudu, jemuž byla věc přidělena, proto nemohl o výroku o vině znovu rozhodovat ani jej přezkoumávat. K tomu tento senát uvedl, že "...nemá - a to na základě znalosti spisového materiálu - žádných pochybností nejenom o trestné činnosti samotného stěžovatele pod bodem II. rozsudku krajského soudu, ale ani o správnosti skutkových zjištění stran připravovaného trestného činu vraždy poškozené S. Je nepochybným, že stěžovatel chtěl nechat zavraždit poškozenou Slonkovou jako novinářku kvůli článkům, které o něm a jeho majetku publikovala. Z tohoto hlediska je zcela nerozhodné, zda svůj majetek získal trestnou činností či nikoli - dostatečně zcela zavrženíhodné je, že chtěl fyzicky odstranit člověka, který o něm psal články, ač by se jinak (obzvláště při svém tehdejším postavení) mohl bránit např. právní cestou. Irelevantní je nyní prezentovaná výhrada, že byl zproštěn viny za jednání, kterým si měl nezákonným způsobem opatřovat majetkové hodnoty." Tvrzení stěžovatele, že se soudy skutečnostmi vyplývajícími z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 6/2005 ze dne 14. 3. 2006 nezabývaly se ve světle uvedeného jeví Ústavnímu soudu jako zcela účelové.

31. K namítaným průtahům v řízení lze konstatovat, že porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů může mít za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných práv (srov. nález IV. ÚS 215/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, str. 117; nález III. ÚS 70/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 8, str. 375; usnesení IV. ÚS 202/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, str. 325). To se však v posuzovaném případě neprokázalo.

32. Ve vztahu k stěžovateli tvrzeným průtahům v řízení Ústavní soud dále doplňuje (srov. též nález IV. ÚS 391/07, http://nalus.usoud.cz), že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/2006 Sb."), k němuž došlo dne 27. 4. 2006, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a zákona č. 82/1998 Sb.).

33. Procesními prostředky k ochraně základního práva porušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku zákonem č. 160/2006 Sb. přijaté právní úpravy předběžné uplatnění nároku na náhradu škody, respektive žaloba o náhradu škody v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku (je-li nárok uplatňován vůči státu) a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno (v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy), pak plyne, že jsou-li uvedené prostředky právním řádem dány k dispozici, není je možno obcházet zahájením řízení o ústavní stížnosti.

34. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě před tím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům nedůvodně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci zbytečných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.

35. Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), byť by i byla petitorně formulována (což však nebyl případ projednávané ústavní stížnosti), byla by proto nepřípustná podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

36. Ústavní soud je ochránce nejen subjektivních práv fyzických a právnických osob, ale jeho úkolem je i objektivní ochrana ústavnosti. Ústavní soud totiž hodnotí spravedlnost procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti může přistoupit v zásadě pouze tehdy, jestliže dospěje k názoru, že namítaná pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedou k závěru, že proces jako celek byl nespravedlivý a že proto i jeho výsledek se může jevit jako nespravedlivý. Řízení provedené ve věci stěžovatele nazírané jako celek nelze z pohledu Ústavního soudu za nespravedlivé považovat. Proto Ústavní soud nepovažuje odkazy stěžovatele na nálezy sp. zn. II. ÚS 291/2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, sp. zn. III. ÚS 597/99 a sp. zn. IV. ÚS 78/01 za případné.

37. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestné činy měly vliv, na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil přípravy k trestnému činu vraždy, trestného činu nedovoleného ozbrojování a trestného činu vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků. Ústavní soud neshledal, že by v postupu obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Pokud se nějakých pochybení dopustily, byly tyto vytknuty v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu a postupně rozhodnutími Vrchního soudu v Praze napravovány. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných namítanými články Listiny, Úmluvy a Ústavy.

38. Ústavní soud neshledal ani důvody pro projednání věci jako naléhavé podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu, a to vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

39. Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru