Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 492/97Usnesení ÚS ze dne 22.09.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.492.97
Datum podání31.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 3 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 492/97 ze dne 22. 9. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti R.G., zastoupenou advokátem JUDr. M.R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 1997, sp.zn. 13 Co 160/97 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1996, č.j. 16 C 66/95-26,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 31. 12. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 1997, sp.zn. 13 Co 160/97, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1966, č.j. 16 C 66/95-26. Uvedenými rozsudky byla pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala proti žalovanému B., o vydání nemovitostí zapsaných v pozemkové knize, knihovní vložce č. 8, k. ú. F., jako parc. č. 67 a parc. č. 63, nyní zapsaných u Katastrálního úřadu v N. jako parc. č. 4, 5, 6, 7, 9 a 89 v k. ú. F. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelce nelze přiznat postavení oprávněné osoby dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění tehdy platných předpisů.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, zejména právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), zásada nestrannosti soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, článek 11 Listiny, zaručující právo vlastnit majetek, a současně i článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), zaručující právo na řádný a spravedlivý proces. Uvádí, že napadená rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního posouzení věci a nemají oporu v provedeném dokazování. Právní závěry obou soudů jsou v rozporu s dikcí zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 35/96, podle něhož k přechodu vlastnictví dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. dochází až právním rozhodnutím a nikoliv účinností dekretu. Odvolací soud však dospěl k opačnému závěru. Stejně tak výklad § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, provedený krajským soudem, je v příkrém rozporu s dikcí a účelem tohoto restitučního zákona, neboť je proveden k tíži oprávněné osoby. Dle názoru stěžovatelky zákon zde nehovoří o uplatněném nároku, ale pouze o jeho existenci.

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že potvrdil rozsudek okresního soudu, když konstatoval, že stěžovatelka není osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., v novelizovaném znění. K námitce nedostatku nestrannosti soudu uvedl, že stížnost dostatečně nekonkretizuje, v čem by tento nedostatek měl spočívat, neboť v průběhu odvolacího řízení nebyla vznesena námitka proti obsazení senátu ve smyslu § 211 a § 14 o.s.ř. K citovanému nálezu Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 35/96, se ve vyjádření uvádí, že jak po stránce skutkové tak ani po stránce právní nemá tento nález žádnou souvislost s projednávanou věcí. Při posuzování existence nároku stěžovatelky se soud řídil právním názorem obsaženým v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, sp.zn. 3 Cdo 352/93, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Závěrem vyslovil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zajištěných práv navrhovatelky.

Po posouzení všech skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka v zásadě opakuje námitky, které již uplatňovala v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Ústavní soud především sdílí názor vyjádřený v rozsudku odvolacího soudu, že novela zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, provedená zákonem č. 116/1994 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 7. 1994, přinesla určitou možnost uplatnění nároku, jestliže dřívější nároky oprávněné osoby (resp. jejího právního předchůdce), jako osoby rasově perzekvované, opírající se o dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo o zákon č. 128/1946 Sb., nebyly po 25. únoru 1948 uspokojeny z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) cit. restitučního zákona. Podmínkou ovšem je, že původní vlastník nebo jiná oprávněná osoba uplatnila po ukončení německé okupace svoje nároky na vynětí věcí z národní správy, či na jejich vrácení, a že tomu požadavku nebylo vyhověno buď pro politickou perzekuci nebo proto, že byl užit postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Takový důkaz však stěžovatelka v soudním řízení nepřinesla. Pokud tedy za této situace obecné soudy žalobě nevyhověly, nelze takový postup považovat za odepření práva na soudní ochranu, vyplývajícího z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stejně tak neobstojí ani odkaz stěžovatelky na porušení čl. 11 Listiny; větu prvou tohoto článku, totiž, že "každý má právo vlastnit majetek", je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva vlastnictví nikoho vyloučit. Pokud je uvažovanou větou chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Rozumí se pak samo sebou, že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového má býti teprve zjištěna nebo takové právo samo má býti konstituováno (především na základě jiných hmotněprávních předpisů), ústavně chráněn není a ani chráněn býti nemůže (viz. např. nález Ústavního soudu, sp.zn. III. ÚS 23/93, zveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, ročníky 1993, 1994 - I. díl, č.5).

S ohledem na shora uvedené skutečnosti a se zřetelem k tomu, že k závěrům, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, dospěly soudy po procesu, který nijak nevybočil ze zásad procesu vedeného spravedlivě, dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny, ani práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy. Z uvedených důvodů proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. 9. 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru