Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 4905/12 #1Nález ÚS ze dne 10.06.2013K ochraně dobré víry při nabytí vlastnického práva od nevlastníka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDobré mravy
kupní smlouva
nemovitost
Dobrá víra
Katastr nemovitostí
vlastnické právo/nabytí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 105/69 SbNU 719
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.4905.12.1
Datum vyhlášení09.07.2013
Datum podání28.12.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 11

40/1964 Sb., § 39, § 130 odst.1, § 123

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy jsou, z hlediska práva stěžovatele na spravedlivý proces, povinny se v úplnosti vypořádat se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03, sp. zn. III. ÚS 703/06, sp. zn. I. ÚS 1561/08). Jestliže se obecné soudy otázkou dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí na straně stěžovatele v podstatě vůbec nezabývaly a nevážily tedy ani možnost působení dobré víry stěžovatele ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 143/07, porušily tímto postupem ústavně zaručená práva stěžovatele na spravedlivý proces a na ochranu majetku.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

IV. senát Ústavního soudu svým nálezem ze dne 10. června 2013 prohlásil, že rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2265/2012-349 ze dne 30. října 2012 a rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 452/2010-260 ze dne 8. prosince 2011 bylo zasaženo do práva stěžovatele na ochranu majetku a na spravedlivý proces zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též LZPS), a proto stížností napadené rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Narativní část

Jádro věci spočívalo ve sporu stěžovatele a vedlejších účastníků o vlastnické právo k domu a k němu přilehlých pozemků (dále jen „předmětné nemovitosti“). Předmětné nemovitosti prodali vedlejší účastníci panu Martinovi (prvotní kupní smlouva), který následně převedl vlastnické právo na matku stěžovatele. Matka stěžovatele poté darovala předmětné nemovitosti stěžovateli. Vedlejší účastníci se následně u okresního soudu domáhali žalobou určení jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem, s odkazem na neplatnost prvotní kupní smlouvy, kterou však okresní soud zamítnul. K odvolání vedlejších účastníků krajský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že vedlejší účastníci jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména rozporuje odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, které považuje za nedostatečné, zejména v pasáži týkající se posouzení dobré víry stěžovatele, obsahující toliko konstatování, že odvolací soud rozhodl správně, a že otázku dobré víry nepovažuje za podstatnou. Ústavní soud se vypořádal s touto námitkou odkazem na svou konstantní judikaturu stran přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03, sp. zn. III. ÚS 703/06, sp. zn. I. ÚS 1561/08), v níž dovozuje, že porušení práva na spravedlivý proces představuje i okolnost, že se soud nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení. Nejvyšší soud se tedy, dle názoru Ústavního soudu, řádně nevypořádal s relevantními tvrzeními stěžovatele, zejména stran jeho tvrzené dobré víry, proto je odůvodnění rozhodnutí nedostatečné, což činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným. V těchto nedostatcích odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřuje Ústavní soud zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 LZPS.

Ústavní soud dále vytýká obecným soudům, že při posouzení dobré víry stěžovatele při nabytí předmětných nemovitostí nereflektovaly dostatečně závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu týkající se dobré víry (nálezy sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 143/07). Z citovaných nálezů Ústavního soudu zejména plyne, že dobrá víra nabyvatele vlastnického práva požívá široké ochrany, pročež musí být vždy pečlivě zkoumána vzhledem k individuálním okolnostem daného případu. Dále je dle názoru Ústavního soudu nutno existenci dobré víry u nabyvatele presumovat a naopak, ten kdo tvrdí nedostatek dobré víry je povinen tento nedostatek prokázat. Otázka prokázání, resp. popření existence dobré víry je zejména důležitá z hlediska důvěry nabyvatele v zápisy v katastru nemovitostí. V tomto směru zejména nelze akceptovat výklad, že zánikem kupní smlouvy (ať již z jakéhokoliv důvodu), která byla uzavřena v řadě jako první, by vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, pozbyl své vlastnické právo. Derivativní vlastník by si tedy nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím. Takovýto výklad zjevně neodpovídá pojetí materiálního právního státu ani ústavním principům právní jistoty, ochrany nabytých práv či ochrany vlastnického práva (čl. 11 LZPS).

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 LZPS, a proto stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudkyní zpravodajkou v dané věci byla Vlasta Formánková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 4905/12 ze dne 10. 6. 2013

N 105/69 SbNU 719

K ochraně dobré víry při nabytí vlastnického práva od nevlastníka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 10. června 2013 sp. zn. IV. ÚS 4905/12 ve věci ústavní stížnosti Ondřeje Kozuba, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2265/2012-349 ze dne 30. října 2012, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 452/2010-260 ze dne 8. prosince 2011, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a bylo určeno, že vedlejší účastníci jsou vlastníky v rozsudku specifikovaných nemovitostí, za účasti vedlejších účastníků Jaromíra Brzobohatého a Marcely Brzobohaté, zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36.

I. Výroky I a II rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2265/2012-349 ze dne 30. října 2012 a rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 452/2010-260 ze dne 8. prosince 2011 bylo zasaženo do práv stěžovatele na ochranu majetku a na spravedlivý proces zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výroky I a II rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2265/2012-349 ze dne 30. října 2012 a rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 452/2010-260 ze dne 8. prosince 2011 se ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 5 C 225/2008 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 5 C 225/2008-177 ze dne 11. června 2010 zamítl žalobu vedlejších účastníků, aby určil, že vedlejší účastníci jsou vlastníky domu č. p. X na pozemku p. č. Y a pozemků p. č. Y, p. č. Zap. č. Q, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Mladá Boleslav, pro obec a k. ú. Mnichovo Hradiště (dále jen "předmětné nemovitosti") (výrok I), a vedlejším účastníkům uložil společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 26 520 Kč (výrok II). K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Co 452/2010-260 ze dne 8. prosince 2011 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se určuje, že vedlejší účastníci jsou vlastníky předmětných nemovitostí (výrok I) a vedlejším účastníkům uložil společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 26 520 Kč a náhradu nákladů řízení před soudem odvolacím ve výši 25 080 Kč (výrok II). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 2265/2012-349 ze dne 30. října 2012 zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15 960 Kč (výrok II). Dále rozhodl, že řízení o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření se zastavuje (výrok III).

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud svůj rozsudek opřel o dva okruhy argumentů. Nejprve podle stěžovatele posoudil námitky stěžovatele obsažené v jeho dovolání jako námitky skutkové a vypořádal se s nimi toliko konstatováním, že odvolací soud vzal při svém rozhodování v úvahu všechny důkazy o právně významných skutečnostech, žádný z nich neopomněl a zhodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a rozhodl na jejich podkladě, a proto námitky stěžovatele nejsou způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu. Dále se Nejvyšší soud podle ústavní stížnosti zabýval otázkou dobré víry stěžovatele při nabytí předmětných nemovitostí a s odkazem na svoji předešlou rozhodovací praxi konstatoval, že i přes stav zápisu v katastru nemovitostí není nabytí nemovitosti od nevlastníka možné, a proto je otázka dobré víry nerozhodná. S těmito závěry Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí.

4. Stěžovatel namítá, že ve svém dovolání podrobně rozebral a zdůvodnil nedostatky přístupu odvolacího soudu ke skutkovému stavu věci a jeho hodnocení, stejně jako k právnímu posouzení věci, a to jak k otázce platnosti všech rozhodných převodních smluv k předmětným nemovitostem, tak i k otázce dobré víry stěžovatele. Odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, obsahující ve své podstatě toliko konstatování, že odvolací soud rozhodl správně a že otázku dobré víry nepovažuje za podstatnou, pokládá stěžovatel za nedostatečné. Nejvyšší soud se podle stěžovatele zejména nevypořádal s každým jednotlivým tvrzením stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že dovoláním jednak poukazoval na značná specifika skutkového stavu dané věci a dále požadoval řešit otázku právního posouzení platnosti převodních smluv, která podle jeho mínění nebyla dosud uspokojivě řešena.

5. Stěžovatel má za to, že otázky nastolené v jeho dovolání bylo třeba řádně projednat a zejména že Nejvyšší soud měl své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnit. To se však podle stěžovatele nestalo. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné a již tyto nedostatky by podle stěžovatele měly být důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1561/08 ze dne 5. srpna 2009 (N 178/54 SbNU 231) a sp. zn. I. ÚS 3756/11 ze dne 18. září 2012 (N 160/66 SbNU 395).

6. Proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel v prvé řadě namítá nesprávnost posouzení toho, že prvotní kupní smlouva uzavřená ohledně nemovitostí dne 16. července 1999 mezi p. Martinem a vedlejšími účastníky (dále jen "prvotní kupní smlouva") je neplatná. V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu je pak podle stěžovatele rovněž třeba zvážit, zda je v souladu s principem spravedlnosti vyhovět nároku vedlejších účastníků na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem i za situace, kdy by prvotní kupní smlouva měla být nakonec posouzena jako neplatná.

7. Stěžovatel v této souvislosti připomíná, že vedlejší účastníci se ve své podstatě dovolávají neplatnosti úkonu, který sami učinili, a jehož neplatnost tak spoluzavinili. Dále podle stěžovatele nelze přehlédnout neujasněnost kroků vedlejších účastníků, kteří jako by si nebyli jisti, zda budou či nebudou vystupovat jako prodejci předmětných nemovitostí. Stěžovateli se nejeví spravedlivé, aby byla navozena situace, kdy by se vedlejší účastníci opět stali vlastníky předmětných nemovitostí a zároveň by si mohli ponechat prostředky získané za ně od p. Martina, u něhož není jisté, zda je s ohledem na svůj zdravotní stav a majetkovou situaci vedlejších účastníků bude schopen vymoci na vedlejších účastnících, a zda tedy bude schopen vrátit matce stěžovatele prostředky, které mu za předmětné nemovitosti uhradila. Stěžovatel tedy žádá o posouzení, zda rozhodnutí obecných soudů o neplatnosti prvotní kupní smlouvy, a tím i o určení vlastnického práva vedlejších účastníků k předmětným nemovitostem za těchto okolností může obstát.

8. V další argumentaci stěžovatel uvádí, že za velice podstatnou považuje otázku své dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí od své matky na základě darovací smlouvy ze dne 20. května 2008 (dále jen "darovací smlouva"). Pokud měl výhrady ke skutkovým zjištěním a právnímu posouzení věci ohledně platnosti prvotní kupní smlouvy, naléhavě je opakuje ohledně posouzení otázky své dobré víry. V řízení před odvolacím ani dovolacím soudem totiž podle stěžovatele otázka jeho dobré víry nebyla posuzována. S otázkou dobré víry stěžovatele se podle ústavní stížnosti Nejvyšší soud vypořádal pouze tak, že je nerozhodná, a Krajský soud v Praze pouze na straně 12 svého rozsudku ne příliš srozumitelně váže otázku dobré víry stěžovatele na dobrou víru jeho matky. Oproti tomu lze v posouzení existence dobré víry podle stěžovatele přisvědčit závěrům Okresního soudu v Mladé Boleslavi.

9. Stěžovatel namítá, že bez zjevného důvodu se zejména odvolací soud zabýval otázkou dobré víry rodičů stěžovatele, resp. jeho matky jako jeho právní předchůdkyně, avšak není zřejmá vazba mezi dobrou vírou jejich a jeho a tato vazba neplyne ani z odůvodnění žádného rozhodnutí vydaného ve věci. Stěžovatel tvrdí, že o žádných obtížích v souvislosti s vlastnictvím předmětných nemovitostí mu v době, kdy je nabyl, nebylo nic známo, neboť jednáním o uzavírání smlouvy mezi p. Martinem a svou matkou nebyl přítomen a ani později při uzavírání darovací smlouvy mu nikdo nesdělil, že by jeho nabytí vlastnictví mohlo být zpochybněno. V tom, že se soudy zabývaly dobrou vírou různých osob, jen ne stěžovatele, je třeba podle stěžovatele spatřovat zásadní porušení jeho práva na spravedlivý proces. Otázku existence či neexistence své dobré víry totiž považuje stěžovatel pro posouzení a rozhodnutí ve věci za velice podstatnou.

10. V souvislosti se svojí dobrou vírou při nabytí předmětných nemovitostí stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. května 2011 (N 88/61 SbNU 359) a poukazuje na podle jeho názoru podstatné a pro jeho věc nosné závěry. Ústavní soud podle stěžovatele v tomto nálezu mimo jiné vyjádřil názor, že je třeba a priori předpokládat dobrou víru nabyvatele v případě, že o koupi nemovitosti jedná s osobou, jež je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí. Stěžovatel v této souvislosti též poukazuje na § 130 odst. 1 občanského zákoníku a § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Z obou uvedených ustanovení podle něj plyne, že zákon předpokládá, že nabyvatel je a priori v dobré víře a je na jiném, aby prokázal, že nabyvatel v dobré víře není. Proto bylo podle mínění stěžovatele na vedlejších účastnících, aby prokázali, že stěžovatel v dobré víře nebyl.

11. Otázka dobré víry stěžovatele však podle ústavní stížnosti nebyla v průběhu celého řízení řádně posuzována, natož aby byl nedostatek jeho dobré vůle dostatečně prokázán. Stěžovatel přitom trvá na tom, že u něho dobrá víra přítomna byla. V této souvislosti pak uvádí, že podstatnou, ne-li jedinou, složkou tvořící dobrou víru jeho jako obdarovaného bylo seznámit se s aktuálním stavem výpisu z katastru nemovitostí. Stěžovatel se z tohoto výpisu podle ústavní stížnosti dozvěděl, že jeho rodiče jsou skutečně na základě prvotní kupní smlouvy vlastníky nemovitostí, a odmítá, že by jeho povinností mělo například být zkoumat dokumenty uložené ve sbírce listin, a dokonce mezi nimi hledat souvislosti. Takový požadavek je podle stěžovatele nad rámec povinností obdarovaného a standardů pro jeho dobrou víru, jak je vyložil ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 Ústavní soud. Stěžovatel ještě doplňuje, že názor prezentovaný Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 není názorem ojedinělým, neboť z dalších nálezů sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. srpna 2012 (N 138/66 SbNU 123) a sp. zn. I. ÚS 3314/11 ze dne 2. října 2012 (N 165/67 SbNU 27) plyne potvrzení možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka a Ústavní soud v těchto svých pozdějších nálezech na svůj nález sp. zn. II. ÚS 165/11 odkazuje.

12. Stěžovatel rovněž poukazuje na nutnost posoudit nárok původních vlastníků na straně jedné a ochranu dobré víry stěžovatele na straně druhé. Stěžovatel zejména připomíná postoj a postup vedlejších účastníků, kteří k uzavření prvotní kupní smlouvy přistoupili velice lehkovážně a poprvé se obrátili na soud až po čtyřech letech od jejího uzavření v r. 1999 žalobou proti p. Martinovi a následně až po dalších pěti letech žalobou vůči stěžovateli. V mezidobí od uzavření prvotní kupní smlouvy v r. 1999 do podání první žaloby v r. 2003 vedlejší účastníci navíc podle stěžovatele v r. 2000 uzavřeli s p. Martinem soudní smír o vyklizení předmětných nemovitostí, v r. 2001 požadovali po p. Martinovi zaplatit část kupní ceny a rovněž daň z převodu nemovitostí za předmětné nemovitosti, o čemž uzavřeli dohodu, a p. Martin obojí splnil avr. 2002 uzavřeli další dohodu o vyklizení předmětných nemovitostí a vyzvali p. Martina k doplacení další části kupní ceny za předmětné nemovitosti, kterou jim p. Martin rovněž uhradil. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel uvádí, že tento postup vedlejších účastníků nemůže požívat právní ochrany, a naopak je za uvedených okolností třeba poskytnout ochranu jeho dobré víře. Nárok vedlejších účastníků na určení vlastnického práva je podle stěžovatele též rozporný s dobrými mravy.

III.

13. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a vedlejších účastníků řízení.

14. Za Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu 30 Cdo JUDr. Pavel Vrcha. Nejvyšší soud zcela odkázal na odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozsudku s tím, že na rozdíl od stěžovatele se nedomnívá, že je nepřezkoumatelný. Ohledně posuzování otázky dobré víry dovolací soud ve vyjádření odkázal na svá předchozí rozhodnutí, v nichž byla tato problematika, a to i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, řešena. K uplatněné argumentaci stěžovatele pak připomíná odůvodnění v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze, zejména pak jeho zjištění, že k uzavření darovací smlouvy mezi matkou stěžovatele a stěžovatelem došlo dne 20. května 2008, tedy poté, co vedlejší účastníci vyzvali dopisem ze dne 30. dubna 2008 matku stěžovatele k dobrovolnému vydání předmětných nemovitostí.

15. Za Krajský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 19 Co JUDr. Jana Hráchová. Krajský soud v Praze ke stěžovatelově výhradě k právnímu závěru o absolutní neplatnosti prvotní kupní smlouvy plně odkázal na odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí. Tato stěžejní otázka v něm byla podle vyjádření podrobně rozebrána, a to včetně hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž stěžovatel s tímto hodnocením soudu polemizuje. Jeho argumentace, že ze samotného textu prvotní kupní smlouvy žádné nedostatky, jež by mohly vést k závěru o její neplatnosti, neplynou, je podle Krajského soudu v Praze argumentem nepřiléhavým, neboť k závěru o absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu podle § 39 občanského zákoníku vedl odvolací soud závěr o skutečném smyslu právního úkonu, kterým nebylo získat nemovitosti do vlastnictví, ale sjednání tzv. propadné zástavy. Tento závěr pak odvolací soud podle vyjádření učinil nikoli pouze z obsahu smlouvy, ale z řady dalších důkazů.

16. Krajský soud v Praze odmítá též výtku stěžovatele, že otázku jeho dobré víry nezvažoval, neboť touto okolností se podrobně zabýval na stranách 11 a 12 svého rozhodnutí, když především posuzoval dobrou víru matky stěžovatele, coby jeho právní předchůdkyně, a to z pohledu judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, přičemž hodnotil všechny relevantní v řízení zjištěné skutečnosti. Z těchto skutečností nelze podle vyjádření vytrhovat a ve prospěch stěžovatele hodnotit pouze to, že k uzavření smlouvy mezi p. Martinem a matkou stěžovatele došlo přes realitní kancelář a že prodávající byl zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí.

17. Podle vyjádření Krajského soudu v Praze pak neobstojí ani námitka, že postup vedlejších účastníků, kteří se domáhají určení svého vlastnického práva, je v rozporu s dobrými mravy, neboť tato otázka byla vyřešena v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, který opakovaně vyslovil, že nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku, uplatnění žaloby na určení vlastnictví, a tím spíše nemůže být v rozporu s dobrými mravy rozsudek určující, kdo je vlastníkem sporné věci. Závěrem Krajský soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl.

18. Vedlejší účastníci podali vyjádření k ústavní stížnosti prostřednictvím JUDr. Ladislava Dusila. Podle tohoto vyjádření mají za to, že odvolací i dovolací soud se správně vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a že byly provedeny všechny účastníky navrhované důkazy. Z provedených důkazů pak vyvodil podle vedlejších účastníků odvolací soud správné skutkové a právní závěry a jejich správnost potvrdil i Nejvyšší soud.

19. Podle vedlejších účastníků bylo před obecnými soudy prokázáno, že prvotní kupní smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, neboť jejím smyslem a účelem bylo ve skutečnosti sjednání tzv. propadné zástavy, která je zakázaná. Ke stejnému závěru dospěl podle vyjádření v přechozím řízení ohledně předmětných nemovitostí i Okresní soud v Mladé Boleslavi ve svém rozsudku č. j. 5 C 212/2003-102 ze dne 3. října 2005, který však z procesních důvodů nenabyl právní moci.

20. P. Martin se podle vyjádření nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, a proto nemohl převést vlastnické právo k nim na matku stěžovatele. Protože tak ani matka stěžovatele nemohla nabýt vlastnická práva od nevlastníka, nemohla ani ona předmětné nemovitosti převést na stěžovatele. Pokud pak stěžovatel argumentuje svojí dobrou vírou, poznamenávají vedlejší účastníci, že občanský zákoník nezná jako jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva dobrou vírou nabyvatele, pokud tato není v případě vydržení doprovázena po příslušnou dobu držbou věci, a proto se domnívají, že závěr obecných soudů, že nikdo nemůže nabýt vlastnické právo od nevlastníka, je správný.

21. Vedlejší účastníci se dále podrobně vyjádřili k jednotlivým tvrzením a argumentaci uvedené v ústavní stížnosti a závěrem navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

22. Vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a vedlejších účastníků bylo zasláno na vědomí a k případné replice stěžovateli.

23. Stěžovatel v zaslané replice k vyjádřením uvádí, že na své ústavní stížnosti trvá. Stěžovatel považuje podle repliky za potřebné znovu připomenout zejména svoji dobrou víru při nabytí předmětných nemovitostí, která nebyla po celou dobu soudního řízení na všech stupních zpochybněna, přičemž jeho dobrá víra je presumována a je na jiných subjektech, aby tuto skutečnost vyvracely. Stěžovatel má též za podstatné, že v průběhu předchozích řízení byla bezdůvodně směšována dobrá víra jeho a dobrá víra jeho matky, a uvádí, že nerozumí tomu, proč by mělo mít vliv, zda někdo, kdo vlastnil předmětné nemovitosti před ním, byl či nebyl v dobré víře, stejně jako nerozumí tomu, jaký by měla mít vliv na jeho právní postavení skutečnost, že převod byl bezúplatný a byl učiněn mezi matkou a synem. Naopak podle stěžovatele lze říci, že právě s ohledem na vzájemný vztah obou osob byla dobrá víra stěžovatele ještě více utvrzena. Stěžovatel ale trvá na tom, že nejen on, ale i jeho matka byla při nabývání předmětných nemovitostí v dobré víře. S tím souvisí podle stěžovatele i skutečnost, že stěžovatel i jeho rodiče po celou dobu soudního řízení zpochybňovali, že by jim byl doručen dopis vedlejších účastníků ze dne 30. dubna 2008, a uvádí, že jeho rodiče se o tomto dopisu dozvěděli až v souvislosti se svojí účastí v soudním řízení, přičemž doručení tohoto dopisu vedlejší účastníci nikdy neprokázali.

24. Stěžovatel má za to, že právě na jeho případ dopadá jím připomenutý nález sp. zn. II. ÚS 165/11. I v tomto případě se totiž jednalo o případ tzv. propadné zástavy a neplatnosti převodní smlouvy od samého počátku, nikoli o případ odstoupení od smlouvy, jak argumentují vedlejší účastníci. Stěžovatel podle vyjádření nikdy netvrdil, že dobrá víra je jedním ze způsobů nabytí vlastnictví, avšak argumentoval, že dobré víře je třeba dát přednost před tvrzenými nároky předchozích vlastníků. Jak je přitom podle repliky patrné z předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, nelze naopak považovat za bezbřehou ochranu původních vlastníků. Stěžovatel v této souvislosti opětovně poukazuje na nedostatečnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu.

25. Stěžovatel v replice dále porovnal pozici a jednotlivé kroky při poměření nároku svého a nároku vedlejších účastníků a opětovně připomíná kroky a jednání samotných vedlejších účastníků. Stěžovatel považuje za absurdní argumentaci, že někdo, kdo uzavře kupní smlouvu s jasně sjednaným závazkem nemovitosti prodat za určitou kupní cenu, žádnou kupní smlouvu uzavřít nechce a nechce ani své nemovitosti převést. Stěžovateli se podle repliky v tomto ohledu jeví jako eufemismus popisovat následné kroky vedlejších účastníků po převodu jejich nemovitostí jako snahu o mimosoudní řešení věci s p. Martinem, když takto mimosoudně podle stěžovatele vedlejší účastníci uzavřeli s p. Martinem soudní smír o vyklizení předmětných nemovitostí, které vlastně byly stále jejich, dále po něm (dokonce ve dvou případech) požadovali zaplatit kupní cenu a daň z převodu nemovitostí v souvislosti s podle nich neplatně uzavřenou smlouvou a od p. Martina vždy plnění převzali a v neposlední řadě předmětné nemovitosti, které byly stále jejich, fakticky vyklidili a předali. Stěžovatel proto trvá na tom, že celou situací a navazujícími soudními spory jsou vinni především vedlejší účastníci, a proto neměla být poskytnuta ochrana jejich tvrzeným právům, ale naopak dobré víře stěžovatele, která nebyla nijak zpochybněna ani vyvrácena.

26. Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.

IV.

27. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části důvodná.

28. Za stěžejní námitky stěžovatele v projednávané věci lze označit námitku stran nesprávného posouzení platnosti prvotní kupní smlouvy, námitku, dle níž soudy nesprávně posoudily jeho dobrou víru při nabývání předmětných nemovitostí, resp. se jí nezabývaly, a námitku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu.

29. S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, týkající se první a třetí uvedené námitky, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a provádění a hodnocení důkazů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

30. Ústavní soud v této souvislosti dále připomíná svoji ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, z níž vyplývá, že jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí, odpovídajícího kritériím daným ustanovením § 157 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná a náležitě odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny. Obdobně jako ve skutkové oblasti i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají podobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale také se zásadami spravedlivého procesu. Porušení práva na spravedlivý proces pak představuje i okolnost, že se soud nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení [v podrobnostech viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. února 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), nález sp. zn. III. ÚS 703/06 ze dne 22. listopadu 2007 (N 205/47 SbNU 641) nebo stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1561/08 ze dne 5. srpna 2009].

31. Ústavní soud nemá z ústavního hlediska důvod zpochybňovat závěry obecných soudů ohledně neplatnosti prvotní kupní smlouvy. Za opodstatněné ale považuje námitky stěžovatele stran nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle náhledu Ústavního soudu se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s relevantními tvrzeními stěžovatele, odůvodnění jeho rozhodnutí je nedostatečné a činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným. Již tyto skutečnosti v souladu s judikaturou Ústavního soudu představují zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces a jsou způsobilé vyvolat kasační zásah Ústavního soudu.

32. Ústavní soud však shledává opodstatněnou i námitku stěžovatele týkající se tvrzené existence dobré víry stěžovatele jako nabyvatele předmětných nemovitostí.

33. Ústavní soud se obdobnou problematikou již zabýval, a to např. i v nálezech sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. května 2011 a sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. února 2009 (N 35/52 SbNU 359), na které též správně poukazuje stěžovatel. V těchto věcech byla rovněž podstatnou otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s tím, zda stěžovateli jakožto nabyvateli nemovitosti nesvědčí dobrá víra. V nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 je podrobně vyjádřen zásadní právní význam institutu "dobré víry" v našem právním řádu a zároveň, na základě zde citovaných dalších nálezů Ústavního soudu, i zásadní přístup Ústavního soudu k této problematice se závěrem, že je nutno respektovat celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, tedy těch, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Ústavní soud se v citovaném nálezu (na jehož úplné znění Ústavní soud pro stručnost odkazuje) dále zabýval i velmi problematickou, a i pro danou věc zásadní otázkou právní úpravy katastru nemovitostí s ohledem na neodůvodněná rizika, kterým jsou právní subjekty jednající s důvěrou ve správnost zápisu vystaveny.

34. Ústavní soud odkazoval na nález sp. zn. I. ÚS 143/07, v němž mimo jiné k problematice zápisu do katastru nemovitostí uvedl, že "vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Interpretace opačná, podle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač mu čl. 11 Listiny a ustanovení § 123 občanského zákoníku poskytují ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv. To platí pochopitelně jen u těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Akceptování výkladu, že zánikem kupní smlouvy (ať již z jakéhokoliv důvodu), která byla uzavřena v řadě jako první, by si vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, zjevně neodpovídá pojetí materiálního právního státu." Podle tohoto nálezu lze proto závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu týkající se odstoupení od smlouvy "vztáhnout i na případ, kdy první kupní smlouva nebo jiný nabývací titul byly zrušeny z jiného důvodu než odstoupením". Tímto jiným důvodem zrušení kupní smlouvy byla přitom její absolutní neplatnost dle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Ústavní soud uzavřel, že pokud se za dané situace obecné soudy otázkou dobré víry stěžovatele nezabývaly, porušily ve vztahu k němu čl. 11 Listiny, neboť nerespektovaly závěr, že vztah mezi smluvními stranami nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetích osob. Z tohoto nálezu plyne široká ochrana dobré víry nabyvatele, jež musí být vždy pečlivě zkoumána vzhledem k individuálním okolnostem daného případu.

35. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž podtrhl skutečnost, že přes kritiku tohoto nálezu Nejvyšším soudem není rozhodovací praxe Ústavního soudu v rozporu s právní úpravou, která je typická pro vyspělé demokratické země, v jejichž právní úpravě princip právní jistoty, ochrany vlastnického práva a práv nabytých v dobré víře vede k tomu, že je obvykle poskytována ochrana nabyvateli vlastnického práva (např. v Německu, Holandsku nebo Rakousku).

36. V nyní projednávané věci se odvolací soud otázkou dobré víry na straně stěžovatele v podstatě vůbec nezabýval, když se zabýval dobrou vírou matky, resp. rodičů stěžovatele při nabytí předmětných nemovitostí matkou stěžovatele od p. Martina, a k dobré víře stěžovatele lze vztáhnout případně pouze konstatování o tom, že darovací smlouva byla uzavřena poté, co vedlejší účastníci vyzvali matku stěžovatele k dobrovolnému vydání nemovitostí. To však nelze rozhodně považovat za dostatečné a navíc spis neobsahuje žádný důkaz o doručení výzvy ze dne 30. dubna 2008 rodičům stěžovatele, přičemž matka stěžovatele při výslechu před soudem prvního stupně vypověděla, že tuto výzvu neviděla. Dále pak ani závěr o tom, že rodiče stěžovatele byli upozorněni na probíhající soudní spor mezi vedlejšími účastníky a p. Martinem týkající se ale jiných (než předmětných) nemovitostí z provedených důkazů nevyplývá. Z těch vyplývá pouze upozornění rodičů stěžovatele na (dřívější) spor o předmětné nemovitosti, který byl ale v době uzavření kupní smlouvy mezi matkou stěžovatele a p. Martinem již pravomocně ukončen, o čemž byli rodiče stěžovatele informováni. S ohledem na tyto skutečnosti pak ztrácejí oporu další navazující závěry odvolacího soudu stran toho, zda rodiče stěžovatele při nabývání předmětných nemovitostí matkou stěžovatele vynaložili dostatečnou opatrnost atd.

37. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě pouze odkazuje na závěry odvolacího soudu, které považuje za správné, takže právě popsané nedostatky, kterými trpí rozhodnutí odvolacího soudu, lze vztáhnout i na rozhodnutí soudu dovolacího.

38. Tímto postupem Krajského soudu v Praze i Nejvyššího soudu, které se v podstatě nezabývaly dobrou vírou stěžovatele, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud pak ani nevážily možnost působení dobré víry stěžovatele ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 143/07 a naplnění dobré víry stěžovatele s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily.

39. V dalším řízení se obecné soudy budou muset vypořádat zejména s tvrzeními stěžovatele o existenci jeho dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí, a to včetně otázky doručení výzvy k vydání předmětných nemovitostí datované dnem 30. dubna 2008 rodičům (matce) stěžovatele.

40. Ústavnísoud v neposlední řadě nemohl přehlédnout ani okolnost, že neplatnosti prvotní kupní smlouvy se dovolávali vedlejší účastníci, kteří tuto neplatnost (spolu)zavinili a kteří postupovali, jak je popsáno výše, tedy po dlouhou dobu se chovali v souladu s touto smlouvou, uzavřeli s p. Martinem smír o vyklizení předmětných nemovitostí, nechali si od p. Martina i vyplatit zbytek kupní ceny a uzavřeli s ním dohodu o úhradě daně z převodu nemovitostí za předmětné nemovitosti atd.

41. Ústavnísoud musí mít na zřeteli zájem na zachování spravedlivého občanského soudní řízení jako celku, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, ale též to, aby řízení vedlo ke spravedlivému výsledku.

42. Ústavnísoud uzavírá, že shledal zásah do práva stěžovatele na ochranu majetku a na spravedlivý proces, a proto rozhodnutí Krajského soudu v Praze a výroky I a II rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

43. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadl v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššíhosoudu v celém rozsahu, tedy včetně výroku III, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření. Stěžovatel však proti tomuto výroku nevznáší žádné námitky a Ústavní soud stran tohoto výroku žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal. S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění tohoto výroku s tím, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a proto ji ve vztahu k výroku III rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru