Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 490/97Nález ÚS ze dne 16.02.1998Poučovací povinnost soudu ve věcech označení účastníka řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříksoudce/nezávislost
Tíseň
právní subjektivita
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 23/10 SbNU 153
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.490.97
Datum vyhlášení02.03.1998
Datum podání30.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 18 odst.2 písm.c

87/1991 Sb., § 3

99/1963 Sb., § 5, § 43 odst.1, § 19 odst.1, § 79 odst.1, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 490/97 ze dne 16. 2. 1998

N 23/10 SbNU 153

Poučovací povinnost soudu ve věcech označení účastníka řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 16. února 1998 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) A. R., 2) RNDr. T. R., 3) B. M., 4) A. P.,

5) J. D., všech zastoupených JUDr. R. K., proti usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 28. 8. 1997, čj. 37 Co 174/97-41, a usnesení

Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 1993, čj. 47 C 142/92-26, za

účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Městského soudu v Brně, jako

účastníků řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 1997, čj. 37 Co

174/97-41, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 1993,

čj. 47 C 142/92-26, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu citované usnesení

Městského soudu v Brně o tom, že řízení se zastavuje, stěžovatelé

mimo jiné uvádějí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení

jejich ústavně zaručených práv zakotvených v článku 90 Ústavy ČR,

článku 36 Listiny základních lidských práv a svobod (dále jen

"Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako článku 11

odst. 1 Listiny. V projednávané věci jde o restituční nárok podle

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění

pozdějších předpisů, kterážto skutečnost měla se proto projevit

i v přístupu obecných soudů k případným chybám v označení

účastníka řízení, konkrétně žalované povinné osoby. Ve výpisu

z tehdejší evidence nemovitostí byla povinná osoba označena jako

Česká republika - Okresní úřad města Brna se sídlem v Brně,

a právě v této skutečnosti tkví důvod, proč žaloba stěžovatelů

směřovala proti Úřadu města Brna, který se stěžovateli také

jednal, faktické držení a užívání předmětných nemovitostí nikdy

nepopíral a pod uvedeným označením se stěžovateli vedl i vlastní

korespondenci. Také Městský soud v Brně jednal s Úřadem města Brna

jako s účastníkem řízení minimálně do dne 6. 4. 1993. Podle názoru

stěžovatelů nesplnil Městský soud v Brně povinnost zakotvenou

v ustanovení § 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."),

tj. nepoučil v naznačeném směru náležitým způsobem stěžovatele

o jejich procesních právech a povinnostech, a oba soudy navíc

nesprávně postupovaly i při aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 o. s.

ř. a nedodržely povinnost stanovenou v ustanovení § 41 odst. 2 o.

s. ř., podle něhož každý úkon má být posuzován podle jeho obsahu.

Stěžovatelé poukazují rovněž na konstantní judikaturu Ústavního

soudu v takových případech a s odkazem na všechny důvody uvedené

v ústavní stížnosti domáhají se zrušení napadených usnesení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 28. 1. 1998

odkázal na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 28. 8. 1997.

Rovněž Městský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 2. 2. 1998

odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Město Brno jako

vedlejší účastník řízení se tohoto postavení vedlejšího účastníka

vzdalo.

Z obsahu spisu 47 C 142/92 Městského soudu v Brně Ústavní

soud zjistil, že stěžovatelé žalobou došlou Městskému soudu v Brně

dne 30. 3. 1992 uplatnili u tohoto soudu restituční nárok

s odkazem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to proti žalovanému

označenému jako Úřad města Brna, odbor školství, mládeže

a tělovýchovy. Tento žalovaný se k podané žalobě také věcně

vyjádřil podáním ze dne 21. 4. 1992 a dalším podáním ze dne 29.

9. 1992 předložil některé listinné důkazy. Při jednání dne 6. 4.

1993 opravil zástupce stěžovatelů označení žalovaného na Magistrát

města Brna, přičemž současně poukázal na obtíže spojené s tímto

označením v souvislosti se zákonem o mimosoudních rehabilitacích,

neboť žalovaný předmětné nemovitosti skutečně drží. Městský soud

v Brně jednání dne 6. 4. 1993 odročil na neurčito za účelem

zjištění způsobilosti žalovaného k právům a povinnostem

a napadeným usnesením ze dne 10. 11. 1993 řízení podle ustanovení

§ 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. zastavil pro neodstranitelný

nedostatek podmínek řízení s tím, že žalovaný nemá právní

subjektivitu, kterou může mít toliko obec (město Brno). K odvolání

stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením tak,

že usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech tohoto

usnesení uvedl krajský soud, že v oblasti územní samosprávy má

způsobilost mít práva a povinnosti jen obec, která je právnickou

osobou [§ 18 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku, § 4 odst. 1

zákona č . 367/1990 Sb., o obcích]. Stěžovateli označený žalovaný

Úřad města Brna nemá tedy způsobilost být účastníkem řízení (§ 19

o. s. ř.) a takovou způsobilost nemá ani Magistrát města Brna

s působností obdobnou obecnímu úřadu.

Nedostatek způsobilosti být

účastníkem řízení nelze odstranit záměnou účastníků ani

přistoupením dalšího účastníka na straně žalovaného ve smyslu

ustanovení § 92 odst. 1, 2 o. s. ř., neboť tak by se mohlo stát

pouze tehdy, byly-li by splněny podmínky řízení, tedy

i způsobilost být účastníkem řízení na straně dosavadních

účastníků řízení. Rozhodně pak nelze odstranit tento nedostatek

upřesněním žaloby v případě, že žalovaný je v žalobě označen tak,

že je nepochybné, kdo má být účastníkem řízení. Proto v tomto

případě nepřichází v úvahu postup podle ustanovení § 43 o. s. ř.

Skutečnost, že stěžovatelé označili v návrhu přesně

a nezaměnitelně jako žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být

účastníkem řízení, nezakládá totiž kvalifikovanou vadu podání ve

smyslu ustanovení § 43 o. s. ř. Pokud stěžovatelé označili

žalovaného z hlediska ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. přesně

a úplně, nebyl důvod jim poskytovat poučení ve smyslu ustanovení

§ 5 o. s. ř.

Aplikace ustanovení § 5 o. s. ř., upravujícího poučovací

povinnost soudů, stejně jako otázka, kdy nerespektování tohoto

ustanovení již implikuje porušení ústavně zaručených práv, je

Ústavním soudem posuzována způsobem, který lze označiti za

konstantní. V jednom z posledních nálezů, vztahujících se k této

problematice, a to ve věci sp. zn. I. ÚS 70/96 (ÚS ČR, Sbírka

nálezů a usnesení, svazek 7, str. 191), konstatoval Ústavní soud,

a to souhlasně v návaznosti na předchozí nálezy Ústavního soudu,

že uvedenou poučovací povinnost mají soudy zejména v těch

případech, kdy demokratická společnost se snaží alespoň částečně

zmírnit následky majetkových a jiných křivd vzniklých porušováním

obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Není

zajisté věcí soudu, aby účastníka poučoval o hmotném právu, to

však neznamená, že by zejména v těchto případech neměl soud

žalobce poučit vůbec ve věci správného označení účastníků, tedy

i v případě, že je žalován někdo, kdo nemá způsobilost být

účastníkem řízení.

Obecné soudy neměly tedy bez dalšího v projednávané věci

řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. zastavit,

ale měly naopak postupovat v souladu s ustanoveními § 43 odst.

1 a § 140 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím také k tomu, že

předmětem řízení je restituční nárok, učinit vhodné opatření

směřující k odstranění nedostatku návrhu ve směru správného

označení žalovaného, a to tím spíše, že zástupce stěžovatelů při

jednání dne 6. 4. 1993 se netajil svými obtížemi při posouzení

právní subjektivity žalovaného účastníka. S ohledem na uvedené

skutečnosti a závěry lze proto mít za to, že v projednávané věci

došlo ze strany obecných soudů k porušení článku 36 odst. 1

Listiny, zaručujícího právo každého na spravedlivý proces, článku

90 Ústavy ČR, ukládajícího soudům, aby zákonným způsobem

poskytovaly ochranu právům, a konečně i článku 6 odst. 1 Úmluvy,

zakotvujícího právo na spravedlivé projednání věci, nikoli však

k porušení článku 11 odst 1 Listiny, neboť jak Ústavní soud již

vícekráte konstatoval, jde o vlastnické právo teprve

konstituované.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro

porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle ustanovení

§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyhověl a napadená rozhodnutí obecnýchsoudů podle ustanovení §

82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. února 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru