Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 49/02Nález ÚS ze dne 11.07.2002Plná moc udělená právně neexistujícím subjektem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkClo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 86/27 SbNU 25
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.49.02
Datum vyhlášení11.07.2002
Datum podání25.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 238 odst.3, § 105 odst.4, § 107 odst.1, § 238 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 49/02 ze dne 11. 7. 2002

N 86/27 SbNU 25

Plná moc udělená právně neexistujícím subjektem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti

B. a. s., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11.

2001, čj. 30 Ca 331/99-31, za účasti Krajského soudu v Brně, jako

účastníka řízení, a Celního ředitelství v Brně, jako vedlejšího

účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2001, čj. 30

Ca 331/99-31 se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2,

čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v návaznosti na

čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla

zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze

dne 4. 8. 1999, sp. zn. 3603-0101-01/99, jímž byla na základě

odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav ze dne 10. 5.

1999, čj. 1062-0221/99, o dodatečném vyměření celního dluhu ve

výši 772.369,- Kč změněna celková výše celního dluhu na 758.721,-

Kč. Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel, který

v celním řízení vystupoval jako přímý zástupce na základě plné

moci, jím ve skutečnosti nebyl, neboť plná moc byla absolutně

neplatná. Tím, že projevil vůli navrhnout předmětné zboží do

celního režimu a přitom nebyl celní zástupce, podal tak celní

prohlášení jako deklarant a stal se dlužníkem ve smyslu ust. §

238 odst. 3 zák. č. 13/1993 Sb., Celního zákona, v platném znění

(dále jen "celní zákon").

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje s uvedeným závěrem

nesouhlas a uvádí, že jako obchodní subjekt, který provozuje

dopravní, spediční a celní služby, uzavřel mandátní smlouvu a na

jejím základě převzal plnou moc k přímému zastupování v celním

řízení od osoby, vydávající se za zástupce firmy - C. P. D., která

se prokázala ověřenou kopií živnostenského listu. Tohoto

podnikatele zastupoval v celním řízení při dovozu zboží

z Rakouska, kdy dne 20. 2. 1997 jako zástupce deklaranta firmy C.

P. D. podal celní prohlášení na propuštění zboží, deklarovaného

jako přípravky proti zamrzání, do režimu volného oběhu. Následně

pak bylo zjištěno, že se jedná o roztok kvasného lihu a přípravek

byl chybně zařazen v rámci celního sazebníku a že firma C. P. D.

právně neexistuje, přičemž živnostenský list i ověření jeho

fotokopie jsou zfalšovány. Řízení o celním deliktu bylo zastaveno,

neboť ze strany stěžovatele se neprokázalo žádné zavinění při

vystavení celního prohlášení s nesprávným údajem o zařazení zboží

dle celního sazebníku.

Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v nezajištění

spravedlivé ochrany jeho práv a oprávněných zájmů, neboť soud

nezohlednil jeho tvrzení, že pokud jednal v dobré víře jako přímý

zástupce deklaranta a v době zastupování nevěděl, že mandatář jako

subjekt neexistuje, nemůže být deklarantem on sám. Vzhledem

k tomu, že se zbožím před ani po propuštění do volného oběhu

vlastnicky ani jinak nedisponoval, uložením povinnosti k úhradě

celního dluhu mu bylo uloženo více povinností, nežli měl

odpovídajících práv. Dle názoru stěžovatele je právním následkem

neexistence přímého zastoupení z důvodů neplatnosti plné moci

neplatnost celního prohlášení. Činí-li v neexistujícím přímém

právním zastoupení právní subjekt určitý úkon, je jediným možným

důsledkem neplatnost i tohoto úkonu a nikoliv připsání právních

účinků tohoto úkonu zástupci, jak učinil krajský soud.

Poukazuje dále na to, že soud mu upřel ochranu dobré víry, že

jednal jako přímý zástupce, když v rozsudku tvrdí, "že tím, že

stěžovatel učinil ve smyslu § 107 odst. 1 celního zákona celní

prohlášení, projevil i vůli navrhnout předmětné zboží k propuštění

do příslušného režimu a jelikož nebyl v postavení přímého

zástupce, podal celní prohlášení jako deklarant", a naopak účinky

ochrany dobré víry uznal na straně celních orgánů, když

nezpochybnil jejich tvrzení, že v době podání celního prohlášení

neměly na základě předložených ověřených dokladů o existenci firmy

deklaranta - stejných jaké byly předtím rovněž předloženy

stěžovateli - důvodu pochybovat o právní existenci deklaranta,

a tudíž ani jeho přímého zastoupení stěžovatelem. Tímto

rozlišováním se dle názoru stěžovatele soud dopustil porušení

zásady, podle níž jsou si všichni účastníci řízení rovni, jak

vyplývá z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Konečně pak v jednání celních orgánů, které vyvolalo stav,

o jehož nápravu stěžovatel usiloval podáním žaloby ke Krajskému

soudu v Brně, lze pak podle stěžovatele dále spatřovat porušení

čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech. V písm. b) tohoto ustanovení se přiznává každé osobě

nárok na účinnou právní ochranu tímto Paktem uznaných práv,

vyplývajících z příslušných právních norem státu. Ukládá v této

souvislosti státům - signatářům Paktu - povinnost zajistit, aby

příslušné orgány tuto ochranu prosazovaly, jakmile je poskytnuta.

Při zajištění tohoto závazku v hierarchii správních orgánů připadá

v rámci vztahů nadřízenosti a podřízenosti nezanedbatelné místo

interním instrukcím, vydávaným nadřízenými orgány pro orgány

podřízené. V této souvislosti pak upozorňuje na metodický pokyn,

vydaný Ministerstvem financí - Generálním ředitelstvím cel, první

odbor pod č. 4/1997, který řeší otázku postupu celních úřadů

v případě, kdy celní prohlášení je podáno osobou, která právně

neexistuje, takto: "Přijetí celního prohlášení a propuštění zboží

do navrženého celního režimu v případech, kdy je v celním

prohlášení jako deklarant uvedena osoba, která právně neexistuje

nebo jestliže je celní prohlášení podáno a podepsáno osobou, která

není oprávněna za deklaranta-právnickou osobu jednat, je důvodem,

pro který musí celní úřad vydat deklaratorní rozhodnutí

o neplatnosti. Vydáním deklaratorního rozhodnutí o neplatnosti se

v těchto případech věc vrací do stadia před přijetím celní

prohlášení". Celní orgány v daném případě nejenže svou nečinností

- nevydáním rozhodnutí o neplatnosti - neposkytly ochranu

stěžovateli, jednajícímu v dobré víře, ale založily zcela

nepřípustně právní fikci, podle níž na stěžovatele pohlížely jako

na deklaranta, a jejich jednání je tak podle stěžovatele možno

posuzovat jako neprosazování poskytnuté ochrany v intencích

závazku, vyplývajícího z výše uvedeného článku Paktu.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že

právně spornou otázkou v dané věci je podle ústavní stížnosti

posouzení důsledků úkonu, učiněného v celním řízení

v neexistujícím přímém zastoupení. Zatímco v žalobě bylo tvrzeno,

že žalobce jednal jako přímý zástupce z důvodu dobré víry,

v ústavní stížnosti je uváděno, že tím, že učinil celní prohlášení

v neexistujícím přímém zastoupení, učinil úkon, kterému nelze

připsat právní účinky ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 celního

zákona, tedy že jde o neplatné celní prohlášení. Soud se s tímto

stanoviskem stěžovatele neztotožňuje, když podle názoru soudu je

nepochybné, že stěžovatel nepodával celní prohlášení vzhledem

k absolutní neplatnosti zmocnění k zastupování jako přímý

zástupce. Celní prohlášení tedy učinil bez zmocnění, jako osoba,

která zajistila předložení zboží se všemi doklady stanovenými

celními předpisy, které upravují režim, do kterého je zboží

navrženo (§ 107 odst. 1 celního zákona). Tímto jednáním se stal

deklarantem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. n) zmíněného

zákona, tudíž osobou odpovědnou za celní dluh (§ 238 odst. 3

celního zákona).

Celní ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti

argumentovalo obdobně jako ve svém rozhodnutí a zejména

zdůraznilo, že právní vztah, ve kterém se stěžovatel dovolává

dobré víry v existenci subjektu C. P. D., je právním vztahem pouze

mezi ním a jmenovaným subjektem. K námitkám týkajícím se

Metodického pokynu č. 4/1997 uvedlo, že v daném případě nešlo beze

zbytku o případ neexistence deklaranta, za deklaranta jednal přímý

zástupce a dále, že se jedná o akt metodického řízení mající

doporučující charakter, který nelze zaměňovat se závaznými akty

řízení a dovozovat z jeho nerespektování pochybení celního orgánu.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 331/99,

a materiálů Celního ředitelství Brno a Celního úřadu Břeclav,

Ústavní soud zjistil následující skutkové a právní okolnosti

případu.

Dne 20. 2. 1997 podala společnost ČSAD B., a.s. (předchozí

obchodní jméno stěžovatele), jakožto zástupce deklaranta firmy C.

P. D., na základě písemného zmocnění k přímému zastupování celní

prohlášení s návrhem na propuštění zboží - přípravky proti

zamrzání, zařazené do podpoložky 38200000 celního sazebníku, do

režimu volného oběhu. Jako vývozce byla označena rakouská firma

A.A. O. A.-A., Handelsges. m.b.h., , jako příjemce a deklarant C.

P. D., Brno. Na základě zjištění českých a rakouských celních

orgánů však vyšlo najevo, že ve skutečnosti nebylo dovezeno zboží

uvedené v celním prohlášení ze dne 20. 2. 1997, evid. č.

10263027-00468-5, protože ve skutečnosti se jednalo o roztok

kvasného lihu s obsahem alkoholu 96,6 %, a toto zboží mělo být

zařazeno do podpoložky 2207100020 celního sazebníku.

Šetřením bylo také zjištěno, že společnost C. P. D. právně

neexistuje. Kopie živnostenského listu byla Živnostenským úřadem

Brno - Vinohrady označena za falzifikát a rovněž notářské ověření

této kopie bylo nepravé, neboť zde uvedený notář v Brně nepůsobí

a nikdy nepůsobil.

Rozhodnutím Celního úřadu Břeclav ze dne 10. 5. 1999, čj.

1062-0221/99, byl pak stěžovateli vyměřen celní dluh ve výši

772.369,- Kč (jeho výše byla posléze rozhodnutím odvolacího orgánu

změněna na 758.721,- Kč) s odůvodněním, že pokud zmocnitel právně

neexistuje, nemůže ani platně provádět právní úkony, a proto je

třeba na přímého zástupce pohlížet jako na osobu, která podala

celní prohlášení vlastním jménem a na vlastní účet a jako taková

odpovídá za vznik celního dluhu. S uvedeným závěrem se v podstatě

ztotožnilo i celní ředitelství v odůvodnění svého rozhodnutí,

kterým nebylo vyhověno odvolání stěžovatele.

Krajský soud v Brně pak v odůvodnění ústavní stížností

napadeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na

přezkoumání rozhodnutí celního ředitelství, dovodil, že

stěžovatel, ač jako přímý zástupce v celním řízení vystupoval,

jím, s ohledem na absolutní neplatnost plné moci vystavené

neexistujícím subjektem, nebyl. Tím, že stěžovatel učinil ve

smyslu ust. § 107 odst. 1 celního zákona předmětné celní

prohlášení, projevil ve smyslu ust. § 105 odst. 4 celního zákona

i vůli navrhnout předmětné zboží k propuštění do příslušného

režimu a jelikož nebyl v postavení přímého zástupce, podal celní

prohlášení jako deklarant ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. n)

citovaného zákona. Tím se stal i dlužníkem ve smyslu ust. § 238

odst. 3 celního zákona, neboť v řízení bylo prokázáno, že

z dosavadních šetření celních orgánů jednoznačně vyplynulo, že

v celním prohlášení nebyly uvedeny pravdivé údaje a clo a daně tak

nebyly uhrazeny v plné výši.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska

kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu

ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému

všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům

a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci

zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují

v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních

práv a svobod.

S ohledem na zjištěné skutečnosti Ústavní soud dospěl

k závěru, že právě k takovému porušení principů obsažených

v Listině základních práv a svobod, opravňující zásah Ústavního

soudu došlo, neboť postupem krajského soudu nebyla právům

stěžovatele poskytnuta dostatečná ochrana.

V dané věci bylo nesporné, že příjemcem zboží byla fyzicky

existující osoba (nebo osoby), která zboží do tuzemska dovezla,

převzala, a tím, že zaplatila v důsledku nesprávného zařazení

zboží do celního sazebníku nižší clo a daň, než odpovídalo

skutečně dovezenému zboží, došlo ke krácení příjmu státu

a obohacení se této osoby. Na této skutečnosti nic nemění to, že

jak bylo následně zjištěno, tato osoba, v příslušných dokladech

označená jako firma C. P. D., právně neexistuje.

Ze spisu dále vyplývá, že stěžovatel nebyl v postavení

vývozce či příjemce zboží, se zbožím nikdy vlastnicky nenakládal

a ve věci pouze zajišťoval na základě písemného zmocnění proclení

předmětného zboží. Řízení o celním deliktu vůči němu bylo

zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že by se dopustil porušení

celních předpisů.

Ve věci bylo dále nesporné, že jak stěžovatel, tak celní

orgány, v celním řízení konaném dne 20. 2. 1997, vycházely z plné

moci k přímému zastoupení, vystavené stěžovateli firmou C. P. D.

Tato firma je také na všech dokladech, včetně dokladů přepravních

a rakouských vývozních dokladů, označena jako deklarant a příjemce

zboží. Nevědomost stěžovatele (stejně jako celních orgánů)

o neplatnosti plné moci a právní neexistenci zmocnitele nebyla

účastníky řízení zpochybněna.

Ústavní soud má za to, že v dané věci byly v důsledku

nesprávné aplikace právních předpisů na zjištěný skutkový stav

a jejich výkladu vyvozeny ze strany celních orgánů právní závěry,

které byly se zjištěnými skutečnostmi v extrémním nesouladu,

přičemž vzhledem k tomu, že krajský soud při přezkoumávání žaloby

uvedené nedostatky nezjistil a napadené rozhodnutí nezrušil, je

namístě zásah Ústavní soudu. Dle ustálené judikatury Ústavního

soudu za protiústavní, porušující právo na spravedlivý proces, je

totiž třeba považovat i taková rozhodnutí, jež jsou postavena na

právním závěru soudu, který je v extrémním nesouladu s vykonanými

skutkovými zjištěními.

Celní zákon obsahuje právní úpravu, která důsledně rozlišuje

postavení, práva a povinnosti a odpovědnost osob zúčastněných na

celním řízení (deklarant, přímý, nepřímý zástupce, celní dlužník).

V projednávaném případě vystupoval jako deklarant, a tedy i osoba

odpovědná za vznik celního dluhu, subjekt označený jako firma

C. P. D. Během celního řízení nevznikly o její totožnosti žádné

pochyby a ve prospěch této, jejímž úmyslem bylo dovézt ve

skutečnosti jiné zboží než zboží, které bylo deklarováno

v průvodních dokladech, bylo vydáno celní povolení k propuštění

zboží do volného oběhu. K vybavení jeho proclení byl zmocněn

stěžovatel. Ten také vždy vystupoval jako přímý zástupce

deklaranta ve smyslu ust. § 107 odst. 2 písm. a) celního zákona

a jak již uvedeno, jeho nevědomost o neplatnosti plné moci

a právní neexistenci deklaranta nebyla v řízení zpochybněna. Za

tohoto stavu je třeba zcela souhlasit s názorem stěžovatele, že

právním následkem později zjištěné neplatnosti plné moci

k přímému zastoupení (spočívající v tom, že byla udělena právně

neexistujícím subjektem) musí být neplatnost samotného celního

prohlášení. Za stavu, kdy stěžovatel nikdy neučinil žádný projev

vůle, z něhož by bylo patrno, že jedná vlastním jménem, anebo že

by prohlásil, že jedná jménem nebo ve prospěch jiné osoby bez

zmocnění, nelze rozšiřovat podmínky právní fikce, kterou

konstruuje ustanovení § 107 odst. 3 věta druhá celního zákona,

a považovat stěžovatele za osobu jednající vlastním jménem a ve

svůj vlastní prospěch, a dále s ním tedy jednat jako

s deklarantem se všemi důsledky z toho plynoucími, jak to učinily

doposud ve věci rozhodující orgány veřejné moci.

Z obsahu spisu vyplývá, že úmyslem stěžovatele nebylo

vystupovat jako deklarant, či osoba, která svým jménem předkládá

zboží k proclení za deklaranta, ale jeho úmyslem zcela jednoznačně

bylo pouze splnit své povinnosti, vyplývající z postavení přímého

zástupce deklaranta. Nelze proto přijmout závěr soudu, že

stěžovatel tím, že učinil ve smyslu ust. § 107 odst.1 celního

zákona celní prohlášení, projevil ve smyslu ust. § 105 odst. 4

citovaného zákona i vůli navrhnout předmětné zboží k propuštění do

příslušného režimu, a že tak s ohledem na neplatnost plné moci

učinil jako deklarant. Právnímu úkonu stěžovatele, jednajícímu

jako přímý zástupce, nelze přisuzovat účinky, které jak je zřejmé

ze skutkových okolností, stěžovatel evidentně nezamýšlel, nehledě

k tomu, že stěžovatel, kterému nebylo nic známo o tom, že ve

skutečnosti je dováženo jiné zboží, ani nemohl mít vůli navrhnout

toto zboží (96,6 % líh) k propuštění do volného oběhu (§ 34 a 37

obč. zák.).

Extenzivním výkladem ust. § 107 celního zákona nelze přenášet

odpovědnost za vznik celního dluhu na subjekt, který jednal vždy

pouze jako přímý zástupce deklaranta a sám veškeré své povinnosti

vyplývající z celního zákona splnil. I když celní zákon v ust. §

107 odst. 1 připouští, že celní prohlášení může učinit každý, kdo

může v souladu s celními předpisy příslušnému celnímu úřadu

předložit zboží, na něž se celní prohlášení vztahuje, nebo zajistí

jeho předložení se všemi doklady stanovenými celními předpisy,

které upravují režim, do kterého je zboží navrženo, nelze toto

ustanovení vykládat účelově izolovaně a bez vazby na ostatní

ustanovení upravující celní řízení. Z žádného ustanovení celního

zákona pak nelze dovozovat možnost záměny či nástupnictví osob

v celním řízení - jejichž postavení je celním zákonem rozlišováno.

V této souvislosti nelze souhlasit se stanoviskem celního

ředitelství, vyjádřeným v odůvodnění jeho rozhodnutí, dle kterého

přes nepopiratelnou souvislost ve skutkových zjištěních, která

spojuje řízení o celním deliktu a řízení daňové, z odlišné právní

úpravy těchto řízení vyplývá, že výsledek jednoho řízení není

v řízení druhém prejudiciální otázkou, která by je nutně musela

ovlivnit či vázat. Ústavní soud má za to, že uvedené otázky je

třeba v konkrétních případech posuzovat ve všech jejich

souvislostech, již proto, že není bez dalšího možné, aby stát

nazíral na tentýž skutkový děj dvojím pohledem (srov. např. sp.

zn. IV.ÚS 460/2000).

Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel jak v odvolání proti

rozhodnutí celního úřadu, tak v žalobním návrhu, to, že nebyl

deklarantem ani celním dlužníkem, namítal a poukazoval na to, že

jednal v dobré víře, že v celním řízení vystupuje výhradně jako

přímý zástupce. Krajský soud však tentýž skutkový děj, tj. úmyslné

protiprávní jednání subjektu, označeného jako firma C. P. D.

(která uvedla v omyl jak stěžovatele, tak celní orgány), rozdílným

způsobem vyložil ve vztahu ke stěžovateli a rozdílným způsobem ve

vztahu k celním orgánům.

Ústavní soud tedy uzavírá, že v tomto konkrétním případě

stěžovatele nelze považovat za celního deklaranta, neboť nebyl

osobou, která zboží předložila celnímu úřadu ve smyslu ust. § 107

odst. 1 a ust. § 105 odst. 4 celního zákona, ani za celního

dlužníka, neboť nebyl osobou, která zboží nezákonně dovezla, ani

osobou, která poskytla informace, v jejichž důsledku nebylo dlužné

clo nebo jeho část vybráno, a která si byla vědoma nebo si měla

být vědoma, že informace nejsou pravdivé (§ 238 odst. 3 celního

zákona). V návaznosti na to, Ústavní soud uvádí, že za neexistence

Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve věcech, které jsou

projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných

případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela

tomuto soudu, a proto z uvedených důvodů rozhodnutí krajského

soudu zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů], když dospěl k závěru, že

v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nebyla

právům stěžovatele poskytnuta dostatečná ochrana (čl. 36 Listiny

základních práv a svobod).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru