Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 49/01Usnesení ÚS ze dne 28.03.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.49.01
Datum podání25.01.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 49/01 ze dne 28. 3. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 49/01

Ústavní soud rozhodl dne 28. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.H., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 12. 1. 2001, čj. 31 To 787/2000-38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, stěžovatel uvádí, že tímto rozsudkem došlo k porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebyla jeho vina vyslovena. Nebyly totiž provedeny důkazy, které stěžovatel během řízení navrhoval a které měly potvrdit i jeho obhajobu, že se skutku kvalifikovaného jako trestný čin loupeže nedopustil. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu 4 T 635/2000 Okresního soudu v České Lípě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 13. 11. 2000, čj. 4 T 635/2000-20, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jakož i k trestu vyhoštění na dobu 10 let. K odvolání stěžovatele a státního zástupce OSZ rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným rozsudkem tak, že napadený rozsudek ve výrocích o vině pod bodem 2 a trestech zrušil a rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jakož i k trestu vyhoštění na dobu 10 let. Obecné soudy výslechem svědků M.B. a R.B., jakož i lékařskými zprávami, zjistily, že stěžovatel dne 13. 4. 2000 s dalšími osobami v herně B., fyzicky napadl údery pěstí do obličeje a kopáním do celého těla poškozeného M.B., kterému způsobil zranění, vyžádavší si pracovní neschopnost do 9. 5. 2000, a fyzicky napadl rovněž poškozeného R.B., kterému údery pěstí způsobil pohmožděniny v obličeji a pravého oka s dobou léčení do 1 týdne bez pracovní neschopnosti, jakož i dále, že stěžovatel dne 13. 4. 2000 v baru C., fyzicky napadl obsluhujícího číšníka P.W. tak, že ho chytil za vlasy a obličejovou částí hlavy mu udeřil o desku baru a požadoval po něm vydání finanční částky 500,-- Kč pod pohrůžkou zabití, vycházeje v posléze uvedeném případě z výpovědi svědka P.W., kterému se prostřednictvím další osoby z herny podařilo přivolat policii. Krajský soud jednání stěžovatele, pokud se týče poškozeného P.W., kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, neboť z výpovědi poškozeného vyplynulo, že peníze má vydat bezprostředně.

Podle ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Náležitosti odůvodnění rozsudku podrobně upravuje ustanovení § 125 trestního řádu. Jestliže obecné soudy alespoň v zásadě respektují, jak je tomu i v projednávané věci, podmínky obsažené v citovaných ustanoveních, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, neboť takový postup by byl v rozporu s ústavní principem nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy ČR. Ústavní stížnosti nelze zajisté upřít oprávnění potud, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, proč nevyhověly stěžovatelově návrhu na provedení dalších důkazů, zejména výslechu zasahujících policistů. Tato skutečnost však sama o sobě ve světle obecnými soudy konstatovaných relevantních skutkových zjištění, jakož i těmito zjištěními podloženého poukazu krajského soudu na stupňující se agresivitu stěžovatele v době spáchání dvou úmyslných trestných činů, není způsobilá posunout věc do ústavně právní roviny.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 28. března 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru